Tak je tu další kapitola:)

„Malfoyi, co tady ještě děláš?" Harry zůstal stát na posledním schodě.

„Co by, Pottere, čekám tu na tebe a že sis dal na čas, to ti řeknu." Malfoy se s veškerou grácii odlepil od zdi a šel naproti Harrymu. „Pottere, ne že bych měl něco proti tomu, ale nehodláš na tom schodě vystát důlek, že ne?"

Harry se rázně dal do pohybu a slezl i ten polední schod. „Stále jsi mi neřekl, co chceš. Tak to vyklop, Malfoyi, ať můžeme jít každý po svém."

„Ne tak rychle, Pottere, to, co ti chci říct, si nemůžeme vykládat jen tak na chodbě, nezapomeň, že tady mají i stěny uši."

Harry neměl ponětí, co ho přesvědčilo, možná to byl Dracův vážný výraz, nebo spíš to, co měl v očích, každopádně ho následoval do nedaleké prázdné učebny.

„Tak co se děje, Malfoyi?" zeptal Harry a vytáhl hůlku. Následně s ní mávl na dveře. Nijak ho neudivilo, že Malfoy dělá to samé, zřejmě to bude doopravdy vážné, pomyslel si. Když si byli jistí, že ven nepronikne ani písmenko, šli si oba sednout do jedné ze zaprášených lavic. Malfoy začal těkat pohledem sem tam. Harry čekal, nemělo cenu na něj tlačit, však on se dočká. V klidu si odložil brašnu na zem, až to zadunělo. Malfoy se mezitím dal dohromady a opět měl v očích tu Malfoyovskou aroganci.

„Tak hele, Pottere, vím, že se tady něco děje, a tuším, že má to co dělat se Severusem!" vyhrkl Draco. „Moc bych za to nedal, že v tom má prsty ten jeho objev!" Zmijozel se na mladíka díval tak intenzivně, že nebylo pochyb, co v následujícím okamžiku vysloví. „Musíš to zastavit, jinak to bude zlý. Nechci prožít další kouzelnickou válku! Proto tě žádám, zastav to!" Draco zprudka nabral dech, aniž by Harryho pustil ke slovu tak honem pokračoval: „Oba víme, že nejsi jen obyčejný kouzelník a klidně bych se vsadil, že už teď o tom něco víš. Stačilo mi vidět tvůj výraz, když si scházel schody. Nechci po tobě vědět, co máš v plánu, jen to prosím zastav. Přede mnou si nemusíš hrát na žádného školáčka. Protože jím nejsi, ty jsi tady ten nejsilnější kouzelník naší doby a ten, kdo si myslí něco jiného, je blázen. Jenom ty to můžeš zastavit, ty a nikdo jiný."

Malfoy to ze sebe vyrazil tak rychle, že Harry jen zamrkal. Kdyby to nebylo vážné, asi by se i zasmál, ale takhle mu bylo spíš do pláče. Nemělo cenu si na nic hrát.

„Co o tom všechno víš, Malfoyi?" uhodil na blonďáka a hodlal z něj vytáhnout vše, co ví. Rád chodil do bitvy informovaný o svém nepříteli, už nikdy nechtěl zažít to, co bylo s Voldemortem, jak se říká, nevědomost zabíjí, a to už Harry nedopustí. Neohrozí sebe ani nikoho dalšího, už nikdy!

„Prakticky nic, Pottere. Jen to, že než se ten trotl objevil, byl Severus zcela normální. Rád jsem si s ním povídal, během války na to nebyl čas, tak jsme doháněli to, co jsme zameškali. Dokonce když ho potkal poprvé, tak na něm nenechal nit suchou. Nebylo pochyb, že si ten muž jeho sympatie, nikdy nezíská. Také mi prozradil, že až se vrátí po prázdninách do školy, musí něco napravit. Nikdy jsem se nedozvěděl co. Potom se ale vše změnilo, obrátil se o 180° Začal ho vyhledávat, nic jiného jsem od něj neslyšel, než to jak je báječný, Severus se prostě začal chovat jak bláznivá puberťačka. Pak přišel Brumbál se soutěží, na chvíli se mi ulevilo, říkal jsem si, že Severus si v soutěži vybere někoho jiného a na toho panáka zapomene. Přepočítal jsem se, on ho chce přihlásit, to by byla katastrofa, nikdo z těch, co si říkají kouzelníci, ho neporazí. Musíš to být ty, musíš se přihlásit do soutěže. Vím, že ti Severus ublížil, ale dlužíš mu to, několikrát ti zachránil přeci zadek!"

Harryho výraz se stáhl do chladné masky. Draco poznal, že přestřelil, chtěl ještě něco říct, ale už se k tomu nedostal.

„Jak se jmenuje ten muž?" ozval se Harry tak chladným hlasem, až měl Draco tendenci se přikrčit.

„A -Adam... Adam Bell," řekl Draco rozklepaně. Nikdy by neřekl, že bude mít zrovna z Pottera strach.

„Výborně, tak tady jsme skončili. Už půjdu, mám ještě něco na práci, měj se Malfoyi." Harry sebral tašku s úmyslem odejít, když ho zastavil Malfoyův naštvaný hlas.

„Ty s tím jako nic neuděláš?! Vůbec si mě tady neposlouchal?! Severusovi jde možná o život, a ty nic?!"

Harry se otočil tak, aby na něj Draco dobře viděl. „Já už si tady svý odbyl, teď ať se stará někdo jiný, já tu končím. Porazil jsem Pána Zla a nehodlám se do ničeho dalšího plést." Harry se otočil a vyšel ze dveří dřív, než Malfoy na něj stačil vyslat kletbu. Musel tohle divadýlko postoupit, ať je ten Adam kdokoli, brzy si proklepne i Malfoye a v jeho vzpomínkách uvidí Harryho, a jeho postoj k situaci, nebude ho brát jako aktuální hrozbu. Harry si mezi tím bude moct vše připrat.

První co bude muset udělat je, že si o tom Adamovi Bellovi bude muset zjistit víc a kde jinde je víc informací než v knihovně?

***

V knihovně ale nenašel o něm ani řádku, či jen zmínku. Nic, prostě nic. Harryho to nesmírně vytáčelo, potřeboval informace, a to rychle. Doufal, že v sídle by mohlo něco být. Vlastnil jednu z nejrozsáhlejších knihoven v kouzelnické Británii, jestli tam něco nebude, tak už nikde.

***

Dny plynuly jako voda a tak se nebylo čemu divit, že nastal den odjezdu, Harry si předešlý večer v klidu zabalil, aby toho ráno neměl zas tolik a šel brzy lehnout. Ráno se neloučil, nebylo s kým. Celá kolej s ním skoro nemluvila. Ron si je přetáhl na svou stranu, hezky jednoho po druhém. A Malfoy ho od té doby, co byli v té učebně, ignoroval. Harrymu to bylo na jednu stranu strašně líto, ale zase nemusel před nikým držet tajemství. Byl v tom všem sám a to mu vyhovovalo.

***

Cesta vlakem byla dlouhá a Harry měl kupé sám pro sebe, takže skoro celou cestu prospal. Když byl konečně u cíle, vystoupil a vmísil se do davu. Našel postranní uličku a přemístil se, ještě že s sebou nemusel brát Hedviku, ta si cestu do sídla najde sama. Takhle mohl pomocí kouzla zmenšit zavazadla a v klidu si je strčit do kapsy.

Hlasité přemístění se ozvalo krajinou.

Mladík se vydal se přes pozemky k velkolepému sídlu, patřící k potomkům Wolfů.

Šlechtické sídlo bylo obrovské, Harry, který byl zvyklý na mnohem menší prostory, si stále nemohl zvyknout. Okolo se nacházely jen louky a pole, a to se Harrymu líbilo, nestál o žádné sousedy. Samotu měl rád, tak proč si dělat násilí.

Zaklepal klepadlem na velké dubové dveře. Zřetelně přes dveře slyšel šoupavé kroky a brblání, kterému však nerozuměl, jeho koutky se samovolně stočily směrem nahoru.

Těžké dveře se začaly otevírat. Ven vykoukla první hlava, následně malé drobné tělíčko v šatičkách hrající všemi barvami. Velká modrá kukadla se upřela na Harryho.

„Pane Harry, vy jste se vrátil!" vykřikla malá skřítka a následně ji měl Harry v náručí. Miloval tuhle její povahu, jeho malá Tily byla bezprostřední, nikdy se nechovala jako ostatní skřítci. Ráda řekla, co má na srdci. Ke svému pánovi chovala úctu, to ano, ale nikdy to nepřeháněla. Kolikrát si Harry říkal, že by si rozuměla s Hermionou, ale seznámit ty dvě, by nebylo možné. „Ano, jsem zpátky, ale jenom na čas," upřesnil Harry a položil skřítku zpátky na zem.

„To nevadí, pane Harry. Jsem ráda, že jste zase tady, ukažte, dejte mi zavazadla, já vám je dám do vašeho pokoje a pojďte dovnitř, ať nenastydnete."

Harry vešel do domu, z kapes vyndal vše, co měl, Tily si je od něj vzala a zvětšila, potom je poslala do jeho pokoje. Harry si sundal bundu a pověsil na věšák.

„Pane Harry, vy jste zase zhubl, to je snad nemožné. Skřítek se vás snaží, co jste tady, vykrmit, ale jakmile odejdete, vrátíte se o deset kilo lehčí, to snad není možný!" spráskla ruce Tily a kriticky si ho prohlížela od hlavy k patě.

„Ale no tak, Tily, zas tak hrozný to není." Harry si sundal boty a dal je do malého botníku.

„Máte pravdu, pane, je to ještě horší, vy vůbec neberete v potaz svoje zdraví." Skřítka vypadala rozzlobeně.

Tak se ji Harry snažil uklidnit. „Slibuji ti, Tily, že vše, co mi tady za ten čas připravíš, sním bez řečí."

„To bych vám taky radila, pane Harry, nemůžete takhle hazardovat! Vím, že toho máte hodně, ale pravidelné stravování je důležité, nesmíte ho vynechávat! " Skřítka vypadala hodně nešťastně.

Harry jenom přikývl, na tohle neměl argument.

„Tily, budu ve své pracovně, takže mi jídlo dones tam, prosím." Harry se jistými kroky vydal dál do svého domu, nebral na vědomí brblání své starostlivé skřítky. Otevřel dveře do pracovny a jako už tolikrát, nasál vůni starých knih. Nebyl zas takový knihomol jako Hermiona, ale knihy měl rád. Rád při nich odpočíval. Pracovna byla veliká, hned naproti dveřím byl velký dubový stůl za ním pohodlné křeslo, ve kterém často usínal, pár metrů od stolu byl krb, kde vesele praskal oheň. Velká okna až ke stropu pouštěla dovnitř i dostatek světla. Někdy, když Harrymu lezlo sluníčko na nervy, tak je zakryl těžkými tmavě modrými závěsy. Podél stěn byla knihovna plná knih. Neměl to tu nějak útulně zařízené oproti ostatním kouzelníkům, kteří si na svých pracovnách zakládali.

Sedl si za stůl a nevědomky se natáhl pro první svitek, který se mu válel v té hromadě na stole. Bude to muset všechno dohnat, ale počítal s tím, že teď se v kůži Patrika Wolfa ohřeje a bude mít na všechno to papírování dost času. Nebyl ještě ani v půlce prvního dokumentu, když se rozrazily dveře a dovnitř napochodovala jeho malá Tily s obrovským tácem plným všelijakých dobrot. „Všeho nechte a pojďte se v klidu najíst."

Harry jen taktak stihl dát pryč pergameny, než mu Tily naservírovala první chod. Harry nelenil a během výtečného jídla jí vše řekl, o tom co se stalo a o svém plánu vše napravit.

„Doufám, že je vám jasné, že půjdu s vámi a neopovažujte se mi v tom zabránit, v takové situaci budete potřebovat někoho, kdo vám bude krýt záda. Ať si mi zkusí vlézt do hlavy, já mu pak ukážu, co je to skřítčí magie!"

Harry se musel usmát. Tily naproti němu seděla plná odhodlání s pěstičkami sepnutými v pěst, nikdo a nic jí už nezastaví. Jak se pro něco rozhodne, nedá si to vymluvit a Harry to ani neměl v plánu. „Samozřejmě s tebou počítám, v přihlášce je, že si každý soutěžící může přivést svého vlastního skřítka nebo mu bude přidělen, a já nechci žádného skřítka z Bradavic. Neříkám, že je nemám rád, ale jejich oddanost patří Brumbálovi a nic bych za to nedal, že budou Brumbálovi donášet." Spokojený škleb na Tilyně tváři dělal, že nevidí.

„Konečně nepřijdu o všechnu srandu a budu uprostřed dění!" zavýskla nadšeně, až si Harry musel přikrýt uši. Ještě chvíli spolu povídali, než Tily sklidila ze stolu a Harry se pustil do svých povinností. Ještě než ale odešla, tak mu připomněla, že do své druhé podoby by si měl pospíšit co nejdříve, aby si na ni dostatečně zvykl.

***

Blížil se večer a kupa na Harryho stole se nezmenšovala, právě naopak, Harrymu přišlo, že je větší a větší, ale když už se mu mazal obraz před očima, byl čas jít spát. Všechno srovnal do dvou hromádek. Jedna, která byla hotová a druhá podstatně větší, na které ještě bude muset zapracovat. Zvedl se ze židle a protáhl se, až mu zapraskalo v zádech. Mezi dveřmi mávl rukou a pracovna se potopila do tmy. Loudavým krokem přešel až ke schodům do patra a s námahou je vyšel. Jeho cesta vedla rovnou do koupelny. Tam se co nejrychleji vysvlékl a špinavé prádlo hodil do koše. Chvíli přemýšlel, že si napustí vanu, ale nakonec od toho opustil, bál se, aby tam neusnul. Nakonec vyhrála teplá sprcha. Potom, co byl hotový, tak si omotal ručník okolo pasu. Přešel k umyvadlu, pohled mu padl na zamlžené zrcadlo, bylo naprosto obyčejné, neměl rád ty začarované, co do všeho kecají. Dlaní z něho setřel páru. Pohled do zrcadla naznačoval, že by měl co nejrychleji jít spát. Pravda, ale byla, že poslední dobou špatně spal. Kruhy pod očima toho byly důkazem. Měl toho zkrátka moc, jenže nebylo zbytí, někdo to udělat musí. Ještě se zhluboka nadechl a začal se soustředit na vzhled Patrika Wolfa, cítil, jak se jeho obličej mění, nebolelo to, jen to bylo nepříjemné. Jeho oči už nebyly smaragdově zelené, ale modrozelené, stejně tak jeho vlasy teď měly barvu špinavě blond délkou po ramena. Ramena se mu prodloužila, stejně tak jeho výška se změnila, byť byl pouze o pár centimetrů vyšší. Jizvy zůstaly na svém místě, tak je zakryl svým speciálním kouzlem. Staly se neviditelnými, ale pořád tam byly. Chystal se z koupelny, jeho koupelna měla dva vchody. Jeden vedl z chodby a druhý do jeho ložnice, který ale je zakrytý kachličkami. Proto Harry vzal hůlku a na každou tu kachličku zaklepal správnou kombinaci. Kachličky se pohnuly a odkryly tak zavřené dveře. Harry do nich vstoupil, okamžitě začal v ložnici hořet krb. Přešel ke skříni, která se sama otevřela. Vzal si kalhoty na spaní, nic jiného nepotřeboval, bylo mu takhle příjemně, nesnášel, když mu bylo moc horko, to radši když je trochu zimy. Už chtěl zavřít skříň, ale než to stačil udělat, zarazil se v pohybu.

Bude lepší, když si věci na ráno připraví teď, proto poklekl na jedno koleno a začal vytahovat věci ze spodních šuplíků. Černá košile z nejkvalitnější látky na trhu, černé kalhoty, stříbrný zdobený pásek, ponožky, boty na míru a v neposlední řadě zelený kabát a rukavice. Nad spodním prádlem nepřemýšlel, vzal první, co mu padlo pod ruku. Všechno to složil na křeslo u okna, až na kabát, ten pověsil na skříň, byl dlouhý až po kotníky a tak někdy při rychlé chůzi překážel, ale měl ho rád, byl jeho oblíbený. Dobře si vzpomínal, když ho poprvé uviděl. Tehdy šel po příčné ulici jako Harry Potter, přemýšlel nad tím, co bude dělat s novou identitou, stále se s tím nedokázal smířit, musí být všechno jinak. Musí se naučit jinak chodit, změnit gesta, prostě v sobě Pottera zapřít a Gabriel mu dal radu, aby si změnil i šatník. Nevěděl, proč si ten kabát koupil, možná protože měl stejnou barvu, jako byl na rodinném prstenu Wolfů a od té doby ho nosil neustále, pokud byl v druhé podobě.

Když byl se vším spokojený, rozestlal si postel. Ještě než ulehl do postele, vzal z nočního stolku obyčejnou dřevěnou krabičku, pohladil její víko a s povzdechem otevřel, na dně krabičky se vyjímal právě onen prsten. Harry si ho nasadil na prst a krabičku zavřel. Lehl si do postele, krabičku dal do nočního stolku. Přikrývka ho sama zahalila, takže si mohl spokojeně oddechnout. Na to jak byl unavený, nemohl usnout, dlouho se díval na rodinný prsten. Byl na něm strom života.

Strom byl ze stříbra a pozadí bylo do zelené barvy. Když ho Harry poprvé uviděl, připomínal mu znak Zmijozelu.

Víčka se mu začala klížit tak se nikterak nebránil, už ani nevěděl, že ho později jeho skřítka přišla zkontrolovat a usmívala se, když si všimla jeho podoby.

„Pane, však vy to zvládnete, o to se nebojím," zašeptala do ticha a zavřela dveře. Musí se na to všechno taky pořádně prospat. Nikdo neví, co může přijít za problémy... 

Doufám, že se vám kapitola líbila za komentíky budu ráda.