Tak je tu další kapitola

Harry, který se začal zvedat ze svého křesla, někde ve skrytu duše doufal, že si ho možná nikdo nevšimne a on se v klidu proplíží ven z ředitelovy kanceláře. Naštěstí zvítězilo jeho slušné já, které na něj po celou tu dobu v duchu křičelo, aby se rozloučil a nechoval se jako malé dítě, kterému vzali hračku.

„Pane řediteli, já už raději půjdu, nerad bych zmeškal zbytek hodin." Harry si vzal ze země svojí školní brašnu a trochu s obtížemi si její ucho přetáhl přes hlavu na rameno.

„Jistě, Harry, jen prosím tě, mohl bys ještě chvíli počkat? Rád bych s tebou ještě něco projednal." Brumbál vstal od stolu a začal se loučit s hosty. Harry ho napodobil. První si Harry podal ruku s Luciusem Malfoyem, který mu jen chladně kývl. Staré zvyky se asi těžko budou odbourávat. Harrymu to bylo ale úplně jedno. Malfoy už prostě takový byl a nikdo a nic ho nezmění, možná kromě jeho rodiny, na kterou nedál dopustit. Potom se Harry rozloučil ještě s paní Malfoyovu, která věnovala Harrymu vřelý úsměv a nezapomněla připomenout pozvání do jejich domu. S Dracem se Harry neloučil, vždyť se vidí každý den. Poslední, kdo mu zbýval, byl jeho obávaný profesor Lektvarů. Přišel až k němu a než stačil cokoli říct chladný hlas mu projel tělem.

„Pane Pottere, mi si tu snad na nic hrát nebudeme," řekl a vrhl na něj pohled plný opovržení. Harry, kterého tahle slova zasáhla, vystrčil bradu a možná ještě z větší záští, která by se mohla Snapeovi rovnat mu jeho slova oplatil.

„Ano máte pravdu, proč si hrát na slušňáka, když jím nejste, že?"

„Ty drzý spratku! Co si to ke mně dovoluješ, jsem tvůj učitel!" Snape vypadal, jako by měl každou chvíli vzteky vybouchnout. Jeho tvář se zbarvila do červena, a na krku mu naskákaly rudé flíčky. Harryho jeho výbuch dost překvapil. Snape se vždy a v každé situaci uměl ovládat. Harry podezřele přimhouřil oči. Neverbální magií vyslal kouzlo na prověření totožnosti, jeho magie se bez povšimnutí omotala okolo té Snapeovy.

Byl to Snape, o tom nebyl pochyb, ale něco přeci bylo v jeho magii jiné. Harry to nedokázal přesně identifkovat. Rychle stáhl svou magii zpět, aby nedošlo k jeho odhalení. Tohle totiž bylo protizákonné, nesmělo se manipulovat s cizí magií, toto povolení měli jen lékouzelníci. To ale neznamenalo, že to Harrymu nevrtalo hlavou. Chlapec si znovu v hlavě vybavil obraz Severusovy magie. Zkoumal ji ze všech stran. Všechno vypadalo v pořádku, až na ten jeden potlačený uzlíček magie. Dokázal by to s menšími obtížemi uvolnit, ale otázka byla, jestli to není naschvál? Zase tolik Severuse neznal, a o jeho minulosti nevěděl skoro nic. Severus nebyl jeden z těch lidí, kteří by se svěřovali. Jedno však věděl jistě, udělal to někdo, kdo se v tom vyzná, a nebyl to žádný amatér. Navíc ta magie se neustále snažila dostat ven... Ať to bylo, jak chtělo, dlouho to v útlumu nezůstane. Harryho myšlenky, přerušil až ředitel, který se snažil Snapea uklidnit.

„No tak, Severusi, uklidni se, kde je tvůj pověstný klid? Harry to určitě tak nemyslel, že ne, chlapče?"

Otočil se na Harryho Brumbál. Opět se Harry nestačil ani nadechnout, když mu Snape skočil znova do řeči.

„Vy sám moc dobře víte, Brumbále, že to ten spratek myslel zcela vážně, tak se ho tady nesnažte omlouvat. Kdybych teď neměl dovolenou kvůli té zpropadené soutěži, měl by u mě trest nejméně na měsíc." Na poslední slovo dal velký důraz. „Severusi, možná bys měl raději jít," požádal jej co nejmileji Brumbál. „Uvidíme se za tři týdny, až se bude konat první kolo." Tímto prohlášením způsobil malé pozdvižení.

„Cože?! Já netušil, že se to bude konat tady!?" ozval se Draco Malfoy a překvapeně se napřímil v křesle.

„No, oficiálně to ještě není známo, ale kde jinde by to bylo vhodnější než-li v Bradavicích, které sám Severus považuje za svůj domov?"

„Už se vůbec ví, kolik se jich přihlásilo?" zeptal se teď starší muž z rodu Malfoyů přítomných v místnosti.

„Poslední výpočty mluví něco okolo pětiset kouzelníků, pane Malfoyi. Doufám, že i vy a vaše žena se přijdete podívat?"

„O tom nepochybujte, Brumbále, já si rozhodně něco takového nenechám ujít." Luciusův škodolibý škleb, mluvil naprosto jasně - tenhle cirkus svému dlouholetému příteli přál.

„Profesore Brumbále, nechci se vám do toho míchat, ale jak zde chcete ubytovat tolik lidí a ještě k tomu zvládat školu plnou dětí?"

„Nebojte se, Narciso, už je vše zařízené. Škola si udělá takové malé tříměsíční prázdniny. Prváky až třeťáky pošleme bezpodmínečně domů a starším studentům dáme na vybranou - buď tu zůstanou a budou fandit některým svým favoritům, a nebo pojedou domů společně s dalšími ročníky. Potom, co soutěž skončí, se vše vrátí do starých kolejí."

„No vidím, Brumbále, že to máte pěkně promyšlené, a kdy ta velká sláva vůbec vypukne?"

„Za čtrnáct dní, Narciso," ozval se otráveně Snape. „Už se nemůžu dočkat." Kdyby byl sarkasmus pro oči vidět, tak by ho měl Severus teď plné útroby.

„Ale no tak, Severusi, bude to legrace. Najdeš si někoho, kdo bude vyhovovat tvým kritériím. Nesmíš se ke všemu stavit tak negativně. Teď je čtrnáctého října, takže máš plno času dát tomu tvému vyvolenému přihlášku a jestli je tak úžasný, tak to vyhraje."

„No, možná máš pravdu... Jsem si naprosto jistý, že všechny ty rádoby kouzelníky strčí do kapsy..." ušklíbl se Snape a vypadal sám sebou velice spokojený.

„Kdo vůbec bude vymýšlet úkoly pro zúčastněné?" Dracu Malfoyovi tato myšlenka vrtala hlavou už delší dobu. Nebyl by to správný Zmijozel, aby se nezeptal a nevyužil tak své šance na výhru v sázce. Každý přeci věděl, že se ve škole uzavírají sázky různého druhu. Právě nejčastější je ta, kdo vymýšlí úkoly.

„To byste, neuhodl, pane Malfoyi," ozval se Brumbálův smích. „Nejprve jsme si mysleli, že si to vymyslí Severus sám, ale když přišel s tím, že se přihlásí možná jeho přítel, tak by to byl střed zájmu. Dali jsme tohle těžké břemeno někomu, komu plně důvěřuju a vím, že jedině on bude nestranný a jeho úkoly budou takové, že je nikdo nebude moc obejít, ani si v nich nenajde kličku. Bude muset sám spoléhat na svůj instinkt a intuici a zejména inteligenci."

„Tak už nás nenapínejte, Brumbále, sám dobře víte, že nikdo z nás nemá ty vaše hry rád." Lucius se snažil starce s jeho protahováním popohnat, měl ještě spoustu práce. Nečekal, že se tu takhle zdrží.

„Věřím, pane Malfoyi, že zapojíte veškerou svojí fantazii a přijdete na to a teď pokud mě omluvíte, musím se s vámi rozloučit." Tohle byl pokyn pro všechny, že debata je u konce. První, kdo odešel, byl Severus, po něm ho do krbu následovali manželé Malfoyovi. Draco ten odešel dveřmi. Jediný, kdo zůstal, byl Harry.

„Posaď se chlapče, musím ti něco říct..." Brumbál najednou vypadal strašně utrápeně. Kam se poděl ten bezstarostný Brumbál, co tady stál před malou chviličkou? Bylo to, jako když někdo luskne prsty a děj se najednou změní. Harry si sundal svojí těžkou tašku a položil jí vedle křesla, do kterého se následně posadil.

„Co vás trápí, pane?" začal si Harry dělat starosti, snad není Brumbál nemocný? Brumbál, který vždy připadal chlapci plný síly a neporazitelný teď vypadal na svých 165 let.

„Nevím, chlapče, odkud bych měl začít, trápí mě toho vskutku hodně, ale nejvíce asi Severus."

Harry byl tímto prohlášením hodně zaskočený, doteď si myslel, že Severusovi štěstí přeje, byl z toho zmatený a asi se to muselo odrazit v jeho tváři, protože Brumbál se mu to hned snažil vysvětlit.

„Nechápej mě špatně, Harry, já Severusovi jeho štěstí přeju, byl bych až ten poslední, kdo by si nepřál, aby Severus našel své štěstí. Háček je v tom, že se mi nelíbí jeho přítel, vyzařuje z něj temnota, která v člověku zabíjí vše dobré a Severus se chová dost divně, řekněme dost nesnapeovsky. Radí se s ním o každé prkotině a my oba dobře víme, že Severus má svou vlastní hlavu. Nikdy nikomu nedovolil, aby mu do něčeho mluvil, prostě si šel za svým, ale teď je z něj jen loutka, která neudělá krok od svého pána. Nevím, kdo je to zač, ale má obrovskou moc, možná ještě větší, něž měl Lord Voldemort. Mám strach, chlapče, že když našeho Severuse nezachráníme v čas, tak už to nikdy nebude ten samý Severus, jakého jsme znali."

Harry si všechno co teď právě od ředitele slyšel, ukládal hlavě a analyzoval.

„Pane, ale co když se mýlíte, možná je Severus doopravdy zamilovaný, a proto se tak chová, říká se přece, že láska dělá z lidí blázny nebo ne?"

Harryho pohled ředitele iritoval, bylo na chlapci vidět, že pochybuje, musí ho přesvědčit, prostě musí!

„Ty to stále nechápeš, Harry, že ne? Severus když miluje, tak je té osobě věrný až za hrob a je pro něj nejdůležitější osoba na planetě, udělal by pro ni vše na světě. Ale tohle není Severus, je to jen překroucená figurka, která má hrát svou roli. Vidím stále na tobě, že mi nevěříš, tak ti řeknu poslední věc, co jsem nedávno zjistil. Severus chce zanechat lektvarů, nejenom učení dětí ale i výzkumu, chce se od nich úplně odstřihnout. Harry, ty víš, co pro něj lektvary znamenají, nejen že je v nich mistr, ale lektvary mu především připomínají tvojí matku, kterou nadevše miloval. Říkával, že pokaždé, když dělá některý z lektvarů připadá mu, že je tvé matce nejblíž. Tak proč by se něčeho takového vzdával?"

„To nevím, ale on teď dělá plno věcí, které se k němu ne tak úplně hodí. Ale v jednom máte, pravdu, pane řediteli, Severus se změnil a já si myslím, že je to kvůli lásce to mi nikdo nevymluví a teď už půjdu, musím na hodinu," řekl Harry a chystal se k odchodu. Když v tom Brumbál zprudka vstal ze židle, ale jak rychle vstal tak zase rychle klesl zpátky, jako by ho zasáhlo silné kouzlo.

„Pane!" vykřikl Harry a několika dlouhými kroky byl u ředitelova křesla. Jeho myšlenky ovládala panika. Přesto se Harry snažil udržet si chladnou hlavu.

První, co udělal, bylo, že položil prsty na krk, aby změřil tep. Tep byl rychlý, a jak Harry zjistil, Brumbál se z minuty na minutu začal strašně potit. Jeho tělo nedokázalo, zůstat v klidu vzpínalo se, a zornice byly rozšířené. S něčím nebo někým uvnitř sebe bojoval a prohrával. Došlo Harrymu vzápětí. No jo, ale co teď? Tohle byl Brumbál nemůže se přece jen tak se vtlačit do jeho mysli. To nejde! Harry ještě chvíli čekal, ale ředitelův stav se rychle horšil.

„Kašlu na to," procedil Harry skrz zuby a položil ruce na starcovy spánky. Kupodivu, vstup mu byl umožněn okamžitě.

To, co Harry viděl v Brumbálově mysli, se vymykalo jakémukoli zdravému rozumu. Vzpomínky, myšlenky, všechno bylo cikcak, lítalo to všude, nemělo to žádný řád, ani pořádek. Navíc se vše okolo třáslo. Takže ať se jakákoli vzpomínka nebo myšlenka snažila dostat zpátky. Nebylo to vůbec možné, to zemětřesení v mysli jí to nedovolilo. Harry, který tohle nečekal, to srazilo na kolena.

Doufám, že se líbila za komentíky budu ráda.