Věděla jsem, že jsem taková. Myslela jsem si, že jsem si na to zvykla. Vstřebalo se to. Málem jsem zapomněla, dokud se neobjevil on, s počátečním písmenem u jména: D. Prostě... on.

Měli jsme zrovna všichni volno. Vzácné. Byli jsme tu namíchaní a nebylo nás zrovna málo. Nové i staré tváře. On rozhodně nebyl tak vyjukaný, tak jako já.

Člověk má hodně způsobů, jak to zažehnat. Nejprve se snaží vymyslet různé alternativy a potom už směřuje k závislostem. A tak jsem to dělala i já. Snažila jsem se rozptylovat mezi kolegy, přáteli, přítomnými. Občas jsem na něj narazila. Většinou tak, že on se věnoval především jiné... slečně.

Ušlo to, ale postupem času mě to začalo štvát. Proč se tak chová, když dva dny před tím mi posílal takové zprávy? Takové milé, krásné. Jedinečné a bohužel i krutě mylné - v závěru. Byla jsem prostě hrozně naivní a hloupá. Pokaždé se spálím a nikdy se nepoučím.

Někdo to řeší drogami, někdo jídlem, někdo alkoholem. Já si vybrala. Sedla jsem si, co nejdál to šlo, do ústraní, odkud jsem měla perfektní výhled. Horší bylo, že jsem se většinou soustředila na něj a bylo mi hůř. Upíjela jsem se skleničky a dokonce si zapálila cigaretu.

Nebyl to pěkný pohled. On v objetí s jinou - kolegyní, kamarádkou - bůh ví, čím. Když se společně něčemu smáli a on o mě ani nevěděl. Neměl ani tušení, že jen kousek od něj sedím a trpím. Trpím kvůli němu. Nebyla jsem přímo zamilovaná, na to jsem ho znala krátce a málo, ale hrozně se mi líbil. Ty uhrančivé modré oči!

Byla jsem nechutně majetnická. Měla bych se to odnaučit, jinak nedopadnu v životě dobře.

Přestalo mě bavit se mučit tím pohledem a rozhodla se do té skupiny jít a jednoduše se, se svou přítomností vetřít. Bavila jsem se a smála s děvčaty, ale on se mi nějak vymykal.

Lhala bych, kdybych tvrdila, že se mnou nepromluvil. To ano, ale asi ne tak, jak jsem si představovala. Odvážila jsem se v rámci debaty a vše s ní spojené i na letmé doteky. Začínalo mě to těšit. Malý úspěch, ale aspoň nějaký. Samozřejmě, že mě to hnedle vzápětí zkazila jiná slečna, která mě pila krev. Byly vlastně dvě, které jsem tak nějak nemohla vystát, a u kterých se střídal.

Když mi zmizel z očí, někam na bar - asi jednu z mnoha pozval - bavila jsem se s jiným hezkým mužem, dokonce mě vytáhnul i na parket a tančili jsme. Přiznávám se, že jsem si to užila, ale i tak v koutku mysli jsem myslela na něj a doufala, že mě s tím jiným mužem vidí, jak se dobře bavím.

Opravdu jsem si myslela, že by třeba jen trošku žárlil pro změnu on na mě? Bože!

Nejspíš neviděl a i kdyby, nejspíš by mu to bylo jedno. Dal mi anebo jsem si vydedukovala malou naději na něco, co už teď vím, že nikdy nebude. Prostě to vím. Jsem jen hloupá a naivní, bohužel. Asi bychom se k sobě ani nehodili. Asi by po mě ani nikdy nezatoužil. Jen jsem si to vymyslela!

Jednou, když jsem měla chvilku, kdy jsem se na něj opravdu přestala soustředit, seděla jsem na lavici, obkročmo a upíjela ze své asi čtvrté, půl litrové, sklenice. Někdo si přisedl ke mě. Spíš za mě a taktéž obkročmo. Když jsem se podívala, byl to on a krásně se na mě usmíval. Zády jsem se o něj téměř opírala. Venku byla zima, ale mezi námi - teploučko. Bylo mi fajn. Zapředl rozhovor, ale trval v řádech chabých vteřin, dokud nepřišla jedna z těch dvou slečen, které mu nedaly pokoje. Vytrhla nás během rozhovoru.

"Můžeš se trošku posunout dopředu?" naklonila se ke mě a přes hlasitou hudbu na mě křikla. Bylo mi úplně nad slunce jasné, o co jí jde.

"Chceš se vetřít?" dotázala jsem se. V mém tónu rozhodně laskavost slyšet nebyla.

"Jen se trochu posuň." zopakovala. Neměla jsem na to zabojovat. Prostě jsem se od něj vzdálila a udělala té mrše místo. Byla jsem srab. Nacpala mezi nás svou prdel a to si ještě svoje haksny dala na ty jeho, čímž ho objala. Seděli tam celkem nevhodně, nejspíš se objímali i horními končetinami, co já vím. Nejhorší na tom bylo, že se ta slepice začala pohybovat. Ano, nechutný.

Seděla jsem a čekala, kdy si jako uvědomí, že tohle není správné. Nejspíš bych tam čekala do soudného dne. Neměla jsem na to, aby se mě letmo dotýkala, kroutila se tam s ním sedíc obkročmo a především tolerovala, že mě prostě dokázala vyšoupnout "ze hry". To od ní nebylo hezké. Zvlášť, když si hraje i na moji kamarádku.

Nenávidím ji! Nenávidím všechny, které se ochomýtali v jeho společnosti. Byla jsem slaboch a nechala jsem se zmanipulovat. Nejraději bych si za to dala facku, hned jak si na to vzpomenu.

Vzdálila jsem se z té náhle přeobsazené lavice a jednoduše si musela znovu zapálit. Byla jsem vytočená.

Zbytek večera nestál už za nic. Jednou se mě snažil vytáhnou tancovat v rámci kolegiální skupinky. Odmítla jsem a jen ho pozorovala. Také jednou na pěkně dlouhou chvíli zmizel, že jsem se až bála, zda mu není špatně. Přeci jenom, hodně toho vypil.

Strach byl zbytečný. Strach se změnil v určitou drzost a opovážlivost. Hráli poslední píseň. Pomalou. Ta bude moje. A to s ním.

"Poslední, pomalá, pojď tancovat."

"Nejdu, já tohle neumím."

"To já taky ne, ale určitě to zvládneš."

"Ne..."

"To tě mám prosit nebo co?" řekla jsem už bez legrace. Chápala jsem, že ho bolela hlava, což je nepříjemné, ale tohle jsem si nemohla nechat ujít. Možná ještě protestoval, ale to jsem nevnímala. Dotáhla jsem ho na parket a zahákli se do sebe. Píseň byla fajnová, že jsme si do ní zpívali. Stihli jsme i malou konverzaci. Byla jsem opět na vrcholu blaha. Tři čtvrtě večera jsem měla zkažené, ale tímhle jsem si to vynahradila. Částečně. První den, až se potkáme na pracovišti, mu první na komunikátoru nenapíšu. Když ani on nenapíše, budu vědět, na čem jsem. Ústní pozdrav bude maximální. Když napíše, nesmím se nechat opět zblbnout.

Bohužel konec přišel příliš rychle a nečekaně. Trochu mě to zklamalo, ale možná... celkově jsem si za to mohla sama.

Naivita. Majetnictví. Strach. Hloupost.

Žárlivost. Dedukce. Lži.

Já. On.

Nic.