Od toho dne to šlo s Radimem a Žanetou od desíti k pěti. Každý den jsem po bytě nalézal rozházené pokreslené noviny. Jeden by si řekl, že to jsou roztomilé kresby dětí, já v tom ale viděl výhrůžky a vlastní, blížící se smrt.

Abych si ty malé prevíty nějak usmířil, vydal jsem se po práci do papírnictví a přinesl jim celý balík papírů. Helena byla z mého náhlého záchvatu mateřské lásky nadšená a pochválila mě, že jsem dětem koupil něco, co je zaručeně zabaví.

Já jsem už tak nadšený nebyl, vyloudil jsem na ústech pokus o úsměv a tvářil se, že přesně to byl můj záměr. V žádném případě se nejednalo o úplatek, aby mě nechaly žít.

Od toho dne už bláťák na obrázcích nebyl rozsedáván, rozcupováván a sežráván vodním medvědem, který měl podle všeho vysoce psychopatické sklony.

Od toho dne byli bláťák a vodní medvěd nejlepší přátelé, i když jsem si tedy jist, že po tom všem bláťák nemohl mít ve vodního medvěda jakoukoliv důvěru a musel nejméně jednou denně docházet k psychologovi.

Na to se však už historie neptá. Děti byly spokojené, Helena byla spokojená, vodní medvěd byl spokojený a bláťák jen tiše doufal, že dvojčata z plánování otcovraždy nadobro vyrostla.