Už v porodnici vykazovali Radim s Žanetou nezvyklé známky chování. Helena si ničeho nevšimla (z nějakého nevysvětlitelného důvodu byla příliš vyčerpaná z porodu).

Co však neviděla ona, to jsem svým neomylným sokolím zrakem zachytil já.

Když jsem jí se zděšením v očích ve volné chvíli vyprávěl, jak naše mrňata nepokrytě zírala do lékařských spisů a na různé nápisy po místnosti, skoro až otráveně zabručela, že jsem to ten den s pitím evidentně přehnal a že můžu být vůbec rád, že mě pustili do nemocnice.

Rozuměl jsem jí. Fakt, že z našich dětí jednou budou knihomolové, není nic, co by člověk dokázal zpracovat za jeden den. Snad i tu orientaci na stejné pohlaví anebo zálibu v braní lehkých drog by šlo přejít mávnutím ruky, ale knihy? To byl jiný kalibr.

Už tehdy mi bylo jasné, že žít s dvojčaty, která mají zálibu v knihách, nebude procházka růžovým sadem. Dokonce bych se odvážil říci, že to nebude procházka žádným sadem. Bude to spíš běh na dlouhou trať.

K běhu se stavím spíše negativně, raději bych tu procházku. Ale co se dalo dělat.

Holt jsem se musel smířit se svým osudem otce dětí, které si místo playstationů a drahých Barbie panenek budou přát pod stromeček knihy.