Zoe nervozně přešlápla z nohy na nohu a znovu zkontrolovala své poznámky ve svém notýsku. Byla to věc, kterou jim jejich učitel doporučil hned při první hodině.
  Psát si poznámky a své myšlenky. A jestli to Zoe někdy potřebovala, pak právě dnes. V podstatě začala brát žlutého medvěda za jejího prvního "pacienta." I když se jím stal nedobrovolně.
  Měla za sebou teprve první rok školy, takže musela spíše spoléhat na svůj instinkt, než na to, co je naučily učitelé. Navíc jakmile se pred ní otevřely dveře a ona stanula tváří v tvář tomu žlutému medvědovi, stejně se ji z hlavy všechno vykouřilo...
  ,,A-ahoj Nicku. Opět se potkáváme." Nervozně se pousmála a rychle schovala svůj zápisník. Téměř hmed na to si uvědomila, co řekla za hloupost. Vždyť si naška v jakém bydlí pokoji, došla za ním a zaklepala, rozhodně se někde Jen Tak Náhodou nepotkaly...
  ,,Zase ty?" Zamračil se Nick, zřejmě otrávený její vytrvalostí.
  ,,No... Jo..." Uhnula pohledem Zoe. Snažila si vybavit, co si připravila, ale teď se jí to vsechno zdálo tak hloupé...
  ,,Co mám udělat abys mi dala pokoj?" Zoe věděla, že to medvěd myslel spíše jako řecnickou otázku, ale i tak neváhala, a chopila se příležitosti.
  ,,Co třeba mi dát šanci?" Pousmála se a pevněji stiskla popruh své tažky. Nick jí přejel otráveným pohledem ale pak si povzdechl.
  ,,Co mi zbývá... Zoe, že?" Zoe rychlr přikývla, ráda, že má konečně možnost s nim mluvit. V dalši chvíli jí však došlo, že neví, jak pokračovat... K jejímu štěstí Nick po chvili pokračoval. ,,Proč za mnou vlastně furt lezeš? Máš toho ve škole snad málo a nudíš se?"
  ,,Ne... Spíš jsem si řekla, že bych mohla potkat nějaké nové lidi a..."
  ,,Proc zrovna já?" Skočil jí do řeči medvěd a ona stáhla v rozpacích uši.
  ,,No..." Chvíli rychle premýšlela, co by řekla, ale pak si jen povzdechla. S upřimností nejdál dojdeš, pomyslela si a tak řekla pravdu. ,,Už od prvního pohledu jsi mi přišel tak osamělý... Smutně osamělý, a taky zmatený. Jako by jsi být sám nechtěl a zároveň chtěl." Nervózně v rukou drtila popruh tažky zatím co jí zlatavý medvěd pozoroval.
  ,,Někoho takového jsem kdysy znala..." Přiznala. Věděla, že by se mu měla divat do očí ale aniž by si to uvědomila, již při začátku rozhovoru uhla pohledem a zírala na rám od dveři hned vedle Nicka. ,,A tak jsem si řekla, že bych ti třeba mohla nějak pomoct... cítit se..
  Líp..?" Když k němu opět zvedla pohled, setkala se s jeho modrýma očima. Ten tak chladný pohled byl teď pryč a nahradil ho takový lehce bezduchý. Jako by zíral skrze ní někam hluboko do minulosti. Ruku do ohně by za to nedala, ale Zoe se zdálo, jako by se medvědovy oči leskly víc, nez by měly...
  ,,Nechceš jít dovnitř?" Zoe se až zarazila nad jeho nádlou změnou tónu, postoje a... Prostě všeho! Ale rychle ořikývla a se slovy: ,,Ráda," vešla dovnitř.
  Nick bydlel na koleji hned vedle školy a sdílel pokoj s dvěma dalšímy studenty. Nicméně teď tam byl sám a když Zoe vešla, bylo vidět, ze pokoj odpovídá tomu, že v něm bydlely tři puberťáci. Jednoduse řečeno, byl tam pěknej bordel.
  ,,Promiň, ale nečekal jsem návštěvu..." Zamumlal a zvedl z gauče, který tam byl krom postelý asi jediné místo na sezení, krabice od pizzy a přesunul je na stůl, aby uvolnil trochu místa.
  ,,To je v pořádku..." Odpověděla ze slušnosti Zoe a posadila se na druhou stranu gauče, než na jakou se posadil Nick.
  Opět zjistila, že neví jak začít a tak si Nicka jenom mlčky prohlížela. Dnes měl zřejmě již po vyučování a zřejmě se nikam nechystal, protože na sobě měl volné tepláky a, i když bylo stále relativně teplo, velkou mikinu.
  Jak si ho tak prohlížela, všimla si, že rukávy mu byly až moc velké. Žlutý medvěd byl na medvědy, kteří byli většinou vetšího vzrůstu, celkem malý. Jinak mu však ta mikyna rozhodně malá nebyla.
  Zoe den predtím byla u jeho matky, která poté, co jí vysvětlila, co u ní chce, jí mile u sebe uvidala a vše medvědici vysvětlila. Bylo vidět, jak svého zbývajícího syna miluje a jaký o něj má strach. Ukazala jí i fotky, kde spolu oba "bratři" byli. Nicka by skoro vůbec nepoznala, a to ne proto, že by ty fotky byli nějak staré, naopak byli pořízené asi tak půl roku před tím incidentem, ale Nick se za ten rok dost změnil.
  Ta největši změna byla asi to, jak mu chyběla ta jiskra v oku a úsměv na tváři, ale také na tom mělo jistý podíl kulaté břicho, které jeho mikina celkem natěsno obepínala.
  Ze studie psychologie věděla, že každý na nějaký traumatický zážitek reaguje jinak. Někteří pracují do naprostého zhroucení a jiní zas nemohou ani vylezt z postele. Někteří nejsou schopní sníst ani sousto, a jiní zase svůj žal zajídají nadměrným množstvím jídla.
  Nebyl problem určit, jaký typ Nick byl. I kdyby neviděla tu fotku, kde byl zlatý medvéd vírazně hubenější, nejspíš by na to brzy i tak přišla, protože zatím, co oba dva mlčely, Nick se začal natahovat po krabičce s čokoládovimi sušenkami a než Zoe stihla vůbec dokončit "diagnózu," polovina balíčku nenávratně zmizela.
  Nevěděla, jak by měla začít, ale věděla, že potřebuje pomoct. Sám se v tom plácal už asi půl roku a jediné, čeho dosáhl, bylo to, že přetrhl veškeré vazby z jeho matkou a jeho přátely a udělal si to tak jen těžší.
  ,,Proč jsi se rozhodl jít na tuhle školu?" Začala tedy Zoe, aby nějak rozproudila řeč. ,,Jaky obor studuješ?" Takhle mu teď nejspíš pomůže nejvíc.
  Nick byl její otázkou poněkud zaskočený, ale po chvíli váhání jí začal odpovídat.
  Zoe měla za to, že byl rád, že se s někým může bavit, i když předstíral, jak ho otravuje.
  Pravda byla však uplně jinde a pro Nicka mnohem bolestivější...

Tak co si myslíte? Jaký má Nick důvod, že jí pozval dál?