Dneska tu pro vás mám takový menší... Řekněme speciál ve speciálu 😅
  To, co dnes budete číst měla být původně asi jen třetina kapitoly, ale trochu jsem se rozepsala a neodhadla, jak dlouhé to nakonec bude. Tak dlouhé, že jsem tenhle minipříběh musela rozdělit do dvou kapitol. Ale věřím, že vám to vadit nebude. Alespoň si trochu víc užijete vaši zřejmě nejoblíbenější postavu.

Ten den začal vlastně i docela dobře...

  Neznámá vychrtlá postava se vplížila do stínů postraních uliček. Ošoupané boty jí čvachtaly v polorozmrzle sněhové břečce, která však zde byla o dost hutnější, než na hlavních cestách. Na jeho starém kabátu, který byl pro postavu moc veliký, se nacházelo několik různých skvrn. Některé byli jen od špinavého sněhu, jiné od kapalin, jejíhž původ raději zůstával pro kolemjdoucí tajemstvím.
  Záblesk rudé barvy prosvytl temnotou pod kapucí jak se hubená postava nervózně ohlédla. Pevně při tom svírala plastový sáček ve svých rukou které v příliž dlouhých rukávech jen stěží byli vidět. Dva prsty na jedné ze starých pletených rukavic chyběli a obě vypadaly, že se každou chvílí rozpadnou. Jistě přiliž tepla neposkytovaly.
  Když se postava ujistila, že je sama, dlouze úlevně vydechla. Opřela se při tom ramenem o špinavou zeď a chvíli jen těžce oddechovala.
  Když se uklidnil, stáhl ze své hlavy velkou kapucu, aby se mu nepletla do obličeje. Velmi povědomá, i když o něco mladší, tvář šedého králíka vykoukla z příliž velkého kabátu.
  Shadowovy hladově zakručelo v břiše s takovou silou, ze by si to kde kdo mohl splést s vrčením nějaké šelmi. Krámičí míšenec tak neváhal už ani minutu a otevřel pytlík stále pevně pritiský k jeho hrudi.
  Z úst mu uniklo jedno tiché nadšené zahyhňání jak z pytlíku vytáhl koláč a nezaváhal ani vteřinu. Se slastně přivřenýma očima si vychotnával tu sladkou chuť.
  Byl již trochu stvrdlý, jak celý den posedával na vystavní lince vzdáleného trhu, ale bylo to stále tisickrát lepší, než ty staré okoralé rohlíky, co kupoval v zadu za večerkou níže po proudu řeky. Stále to byla ale výhodná koupě, okoralé roklíky, které už nikdo nechtěl mu natajno prodavač prodal za polovic. Lepší než hladovět, nebo být pronasledován policisty za to, že se někde hrabe v popelnicích. A nějaká ta mince se vždycky v nějaké cizí kapse kolemjdoucího našla.
  Shadow si hladově nacpal do pusy první koláč a stále s plnou pusou se začal hrabat v sáčku po druhé, zatím co mu několik drobků dopadlo na jeho kabát.
  ,,Hej ty!" Vyrušilo našeho míšence z užívání jeho dnešního jídla. Okamžitě stáhl dlouhě uši a otočil se. Věděl, že je v maléru...
  Jeden vchod do uličky, ve které se nacházel, zabarikádovaly svými těly tři mladí muži. Mohlo jim být mezi 18 až 20. Šedivý rys s menší nadváhou na levé straně, pes s placatým čumákem s ještě divnějším postojem na druhé, a uprostřed mýval malého vzrůstu.
  Shadow stačil jediný pohled do jejich tváří skřivených úlisnými úšklebky, aby věděl, že z nich neplyne nic dobrého...
  ,,Co to tam máš?" Zeptal se ten mýval. Shadowovy se jeho povýšený hlas vůbec nelíbil. Zatl ruce v pěst a zamračil se. Nesnášel takhle ustupovat, ale nemohl si dovolit se s nima pustit do kříšku. Proto se rychle otočil a chtěl se rozběhnout pryč. Sotva však vyrazil, z poza jedné popelnice se zničeho nic vynořila strakatá ruka a chytila ho za jedno z jeho dlouhých uší.
  Zalapal po dechu, jak celím jeho tělem projela bolest z toho náhlého trhnutí až omilem upustil papírový sáček na zem.
  Pokusil se dotyčnému vytrhnout ale akorát dostal ránu do hlavy a byl nucen klesnout na kolena do sněhu. Jeho oblečení okamžitě začalo vstřebávat vodu z pomalu tajícíhi sněhu a jím projela vlna chladu.
  Mezitím si to k němo za doprovodu škatedého smíchu došlo to trio, které mu bránilo v tom, aby se vydal opačnÿm směrem. Vlezl jim přímo do pasti... Došlo mu z hrůzou a začal bojovat ještě víc.
  ,,Puste mě!" Vykřil zatím co začal toho, co ho stále držel, drápat dlouhými nehty. Jestli to však něco vůbec způsobilo, tak je to akorát naštvalo.
  ,,Můžeš si fňukat jak chceš, zrůdo." Vyplivl někdo a popadl ho za rameno. ,,Ale nikoho nezajímáš. Nikdo ti na pomoc nepříjde."

Mílily se, někdo přišel...

  I přes jejich hlasitý smích se uličkou ozvalo odkašlání. Čtveřice útočníků se zarazila a všichni jako jeden pohlédly ke vchodu. Jejich stisk při tom trochu povolil. Ne dost na to, aby se jim mohl Shadow vysmést a utéct, ale dist na to aby mohl sám zvednout pohled.
  S  vchodem do uličky za zády tam stál vysoký muž zahalený v dlouhém kabátu a pomalým krokem si to mířil k nim. Pod velkýma botama mu křupal sních a jeho postava se širokými rameny na ně vrhala dlouhý stín. Do obličeje mu díky staromódní čepyci nebylo viděl, jen po stranách hlavymu koukaly velké pravděpodobně kravské uši. Shadow netušil, jestli je to jen díky tomu, že klečel na kolenou s hlavou zatlačenou skoro do země, a nebo byl zkutečně tak obrovský, ale jak tam tak před nimi stál, působil na cerného králíka jako hora.
  ,,Nechte ho být." Ozval se jeho hluboký hlas najednou ztichlou uličkou. Jeho hlas se zaryl Shadowovy až do morku kostí.
  Čtveřice utočníků se po sobě podívala, Shadow netušil, co se jim honí hlavou, kdyz jeden z nich troufale odvětil: ,,Jinak co?! Hleď si svýho!"
  Shadowovy uši zachytily tiché cvaknutí a pak už jen zděšené zalapání po dechu nad ním. Muž byl na svojí velikost prekvapivě rychlí. V jednu chvíli tam stál před nimi, již v nebezpečné blízkosti, s rukama schovanýma v kabátu, a v té druhé mířil přímo na čelo toho, kdo se ozval, pistolí.
  Shadow s podobným zděšením, jako ti čtyři pozoroval, jak se hlaveň střívrně zaleskla, než se dotkla čela mývala.
  ,,Nebudu se opakovat..." Ozval se pouze muž a z pod čepice se mu zaleskly rudé oči. Když teď stál blíž, Shadow si všiml, že měl relativně dliuhý černobílý čumák, který však jistě nepatřil žádnému býku, spíše psovy nebo lišce.
  Všichni čtyři bez jediného slova Shadowa pustily a se strachem v očìch pomalu vycouvaly. Nikdo z nich ani necekl, jen ten šedý rys na svém odchody šlápl na v tento moment již z velké části rozmočený papírový sáček a uklouzl. Tento náhlý rychlí pohyb jako by pro všechny znamenal výstřel, všichni čtyři se okamžitě rozběhly pryč jak jim jen nohy stačily, navzájem o sebe zakopávaly a odstrkovaly se, aby se odtamtud dostaly dřív.
  Shadow se bál i jen pohnout, už si za tu dobu co žil na ulici prošel spoustou věcí, ale ničím takovým. Může se vůbec zvednout? Měl by taky začít utíkat..?
  ,,Špína čistokrevná... Měl jsem jim zlámat na rozloučenou pár kostí." Ozvalo se nad ním. ,,Jsi v pořádku?"
  Shadow schvíki jen zůstal stále klečet ve sněhu, než se odvážil zvednout pohled. Ať už ten muž byl kdokoliv, teď už měl svou zbraň opět schovanou. Stále ale působil hrozivě. Tyčil se nad ním jako ty domy kolem něj. Působil i tvrději než ty cihly ze kterých byli postavěné.
  Bylo mu teď lépe vidět do obličeje a Shadowa překvapil jeho vzhled. Vyladal z velké části jako pes nebo vlk, ale čumák, přes který se mu táhla dlouhá jizva, měl na to příkiž robustní. Navíc ty uši...

Nikdy předtím jsem se s někým, jako jsem byl já nesektal. Tohle bylo prvně...

  ,,Udělali ti ty hajzlové něco?" Zeptal se. Shadowa až překvapilo, jak rychle se jeho hlas změnil z chladného, ze kterému mu vstávaly chlupy v zadu na krku, na starostlivý, skoro jako by mi na něm zkutečně záleželo...
  Jenže Shadow se nenechal oblbnout. Rychle vstal a od toho chlapa odskočil. Kalhoty měl úplně nasáklé vodou a jeho jídlo leželo rozšlapané a rozmočené ve sněhu. Nezpouštěl však své rudé oči z toho chlapa. A on ty své, čirou náhodou stejné barvy, zase z něj. Zřejmě si však všiml jeho rychlého kmitnutí k tomu, co mělo být jeho jídlo, a tak si povzdechl.
  ,,To byl tvůj oběd že?" Shadow se jen více zachmuřil a udělal od něj krok zpádky. Když poté zpatřil, jak pro něco sahá do kapsy, zděsil se a ztuhl.
  Vytahuje zase tu zbraň? Proč? Že by ho viděl krást? Tolik myšlenek výřilo králíkovou hlavou, až nedokázal včas reagovat a dát se na útěk. Místo zbraně však muž před ním vytáhl z kapsy papírovou bankovku.
  ,,Na, běž si koupit něco jiného." Shadow po něm hodil zmateným a podezřívavým pohledem. Proč by mu dával peníze? Byla to nějaká past? Ale peníze se nikdy neodmítaly...
  Opatrně se natáhl, skoro jako by ho měl tajemný muž každou chvílí kousnout, a jakmile se jeho prsty dotkly bankovky, rychle jí chňapl a přitáhl k sobě. Neodpustil si si jí jednou pořádně prohédnout, jako by nevěřil, že je realná. Nedovedl by to však poznat, kdyby nebyla...
  ,,Jak se vůbec jme-" Než muž dořekl svou větu, králík se na místě otočil a utekl stejným směrem, jako předtím ti tři. Chlápek v tmavém kabátu si jen povzdechl. ,,A je pryč... To by bylo moc snadný..."

Říkal jsem si tehdy, jaký šílený den to byl. To jsem však ještě nevěděl, že to zdaleka nezkončilo...

  Shadow se protlačil davem lidí. Tuhle dobu v roce nikdy nechápal. Všude byl sních, zima a přesto tu bylo více lidí než po celý rok. Ale dobře pro něj, alespoň se dokázal snadněji připlížit k nějakému z dřevěných stánků.
  Zastavil se na kraji náměstí, kde bylo vystavěne tržiště. Do citlivého čumáku ho udeřila užasná vůně a v puse se mu začaly zbíhat sliny. Neodolal tím směrem hodit pohledem.
  Na grylu tam prskaly a opékaly se klobásy. Leskly se mastnotou, pomalu na ohni hnědly a rozevíraly se jim předem připravené řezy. Shadow naprázdno polkl.
  Nikdy jí neměl. Už parkrát pozorolal, jak jejich nedojezené zbytky někteří lidé vyhazují. Ať už proto, že jim upadly, nebo ze si jich vzaly moc. Nikdy to nechápal. On neměl jídla nikdy nazbyt. Pokoušel se je parkrát vyhrabaz z preplněných košů, ale vždy ho rychle odehnaly. Proč vlastně hlídají koše?! Vždyť už to stejně nikdo nechce! Tak proč si to nemůže vzít?! Vždycky ho tyhle myšlenky naštvaly.
  Sáhl pod kabat ho jedné z jeho tajných kapes. Jeho prsty zavadily o kus papíru. Mohl by si jí prostě jít koupit.
  Ta myšlenka ho dlouho zžírala. Užít si toho trochu. Ta myšlenka byla lákavá.
  Jenže realita byla tvrdá. Za tolik, kolik by dal za jednu malou klobásu, by si vystačil s rohlíky na měsíc. Nemohl jen tak utrácet co měl. Nikdy nevěděl, co se může pokazit, jen věděl, že dříve či později vždy něco příjde.
  Rychle se proto otočil a vydal se z naměstí pryč aby unikl všem těch vůním, pohledů i hluků všech kolem. Měl při tom nepříjemný pocit, že ho někdo neustále pozoruje...

  Dorazil do něco klidnější části města a rychle se ohlédl. Ať už ten pocit znamenal cokoliv, přišlo mu, ze se konečně může zhluboka nadechnout.
  Malí zablesk upoutal jeho pozornost. Ve špinavém šedém sněhu navstveném u okraje silnice se leskla jedna stříbrná mince.
  Nemeškal ani chvilku a hned po ní sáhl. Pro sebe se pousmál když si jí prohlédl. Ta se nikdy neztratí...
  Zakručelo mu v břiše a on se zašklebil. Škoda že toho nestihl sníst víc, kdo ví kdy se dostane k dalšímu jídlu.
  Sice měl u sebe díky tomu divnému muži peněz dost, ale bal se je kdekoliv použít. Lidé si jistě budou myslet, že je ukradl. Možná i byli kradené. Něco mu říkalo, že by je neměl hned použít.
  Jenže krom té mince co právě sebral neměl skoro nic. A to co měl bylo příliž málo. Rozhlédl se a rozhodl se posadit na blízkou lavičku. Odtamtud nasledně pozoroval své okolí, svoje loviště. Pohledem hledal snadnou kořist.
  Černý kocour napravo... Ne, ošoupané boty, záplatovaný kabát, ruce neustále přitisklá ke kapse. Pokud něco měl, pevně si to hlídal. Otočil hlavou. Stranatý pes, ten už by byl lepší oběť. Krémový kabát bez jediné skvrny vypadal nově a srst se mu leskla. Na sto honů křičel, že má peněz dost. Shadow po něm zavistivě koukal. Ale stál moc daleko od ostatních, hravě by si blížícího se králíka všiml.
  Shadow si povzdechl, kdyz tu mu pohled padl na perfektní oběť. Mladá liška s malím prckem, který kolem ní neustále běhal. Vypadala unaveně, stěží držela oči otevřené jak seděla na druhé straně silnice a pozorovala sveje dítko, jak si hraje ve sněhu. Jeji oblečení nevypadalo tak nóbl a děcké oblečení vypadalo, že je už několikrát děděné, ale jistě by se u ní něco našlo.
  Byla perfektní. Bylo by snadné se k ní přiblížit a prohrabat ji kapsy a tašku, xo měla položenou vedle sebe. Ale něco Shadowovy nedovolovalo po ní jít.
  Uvědomil si, že celou dobu v rukou žboulá tu minci, kterou předtím zvedl ze země, a tak se na ní podíval. Symbol rozvětveného stromu se v jeho tmavých rukavicích stříbřitě zaleskl...

  ,,Nevěděl jsem že jsi tak dobrý v kapsážství! Kde jsi se to naučil?" Zeptal se u nadšeným usměvem asi devítiletý černÿ králíček zatím co se snažil spočitat mince, které se jim podařilo vybrat z kapes kolemjdoucích. Byli rozdělené do dvou komínků. Ten, co se povedl jemu, a trn, co jeho společníkovy, se kterým právě mluvil. Rychle mrkl po jeho přítely a pak pár mincí přesunul z většího sloupečku na ten jeho. Nerad přiznával, že byl v něčem horší.
  Když se však jeho kamarát nijak neozval, zvedl své rudé oči od malého množství peněz které se jim podařilo ukrást. Kus od něj stál o něco menší žlutý králíček a nakukoval přes kamenou zítku tak vysokou, že i kdyz stál na špičkách, stěží dokazal zvednout čumáček nad její úroveň.
  ,,Co tam máš tak zajímavého?" Zeptal se ho starši králík a udělal pár kroků jeho směrem. Pohledem lupl po tom, co jeho kamaráda tak moc zaujalo.
  Z jejich momentální zkrýše měly perfektní výhled na děcké hřiště. Ani jeden si toho zprvu nevšiml, ale teď najednou k nim dolehl smích děti i v jejich věku. Oba zůstali jen chvilku mlčky zírat na to, jak se ty děti honí po hřišti, smějí se a dovádí, zatim co si jejich rodiče hověli na lavičkách a povídaly si.
  Černého králíčka všechna radost v tu ránu opustila. Cítil v hrudi najednou takovou bolest, jako by tam měl díru, a než si to uvědomil, jeho ruka se toho mista dotkla skoro, jako by se ujišťovala ze tam zkutečně zadná dira není. I jeho kamarád se za svou hruď chytil a začal prsty hladit ten přivěsek, který nikdy nesundával ze svého krku.
  Najednou staršímu králíkovy došlo, že po něm kouká králíčkovo našedlé oko. Rychle tedy nahodil ušklebek a jakoby právě necítil tu největši prázdnotu, prohodil.
  ,,Ti by mohly být dobrý cíl, ne? Nikdo si nas tam nevši-"
  ,,Ne!" Vyhrkl žlutý králík a otočil se na svého kamaráda. ,,To-to nejde! Neměly by jsme brát těm, co to potřebují..." Vyhrkl.
  ,,Proč ne? My to potřebujeme víc." Zamračil se černý králík a zastřihal ušima. ,,Oni by se o nás taky nestaraly."
  ,,Není zprávné krást... Neměly by jsme to dělat..." Zamumlal králík s lehce nepřítomným pohledem v očích.
  ,,Jenže mi nemáme na vybranou!" Rozhodil rukama.
  ,,To jo ale stejně... Neměly by jsme krást těm, kteři sami mají málo..." Trval si na svém tiše žlutý králík, při čemž zvedl své uši a konečně svůj pohled odvrátil od země na něj.
  Jediný pohled těch dvoubarevnych očí a rychlé kmitnutí k různě dlouhým uším vždy černému králíkovy přivodil výčitky.
  Kdybych jen tedhy nebyl takový zbabělec...
  Povzdechl si. ,,Tak jo, ať je po tvém Springu..." Nedokázal mu řict ne.

  ,,K sakru s těmi tvými morálními zásadami." Zavrčel jízlivě. Nikdo však, kdo by jeho kletí slyšel, by si nepomyslel, že k osobě, o které mluví, choval jakoukoliv zášť. Už jen z jeho pohledu to bylo naprosto jasné.
  ,,Povídáš si sám pro sebe?" Ozvalo se zničeho nic, až sebou Shadow překvapeně nadskočil. Rychle otočil pohled k témuž muži, kterého potkal předtím. Stál tam oprený o zeď jen pár kroků od lavičky, na které si Shadow zřidil svojí pozorovatelnu.
  Nervózně kmitl pohledem kolem. Jak si ho mohl nevšimnout přicházet?! Vždyť byl tak obrovský!
  Měl by se hbed teď zvednout a utéct. Tohle nebyla zadná sranda. Ten muž byl nebezpečný, neměl z něho vůbec dobrý pocit. A ten fakt, že měl pod tím kabátem schovanou střelnou zbraň celé situaci nijak neprospíval. Ale králíček se nedokazal zvednout... Jen upřel pohled před sebe, skoro jakoby ten muž prostě zmizel, jdyž by se na něho nedíval.
  ,,Co po mě chcete?" Nalezl v sobě dost odvahy. Srdce mu bušilo snad rychleji, nez pred par těmi okamžiky v té uličce. Co po něm mohl chtít..? Něco určitě, jinak by za ním prece nešel.
  ,,Jen jsem se chtěl ujistit, že tě ti čtyři nechají být." Ozval se jeho hluboký hlas blíže, než předtím... Shadowovy vstaly snad všechny jeho černé chlupy a rychle upřel pohled zpět na něj. Černobílý vlk však stále stál na svém místě, jen po něm pokukoval jedním rudým okem z pod jeho klobouku.
  Mohlo se mu to jen zdát? Ale... Měl pocit jako by mu to ten vlk zašeptal přímo do ucha. Skoro měl až pocit, že na svém rameni cítí jeho horký dech.
  ,,No, jak vydíte, nešly." Dokázal odseknout. Byl na sebe za to hrdý, za těch 5 let na ulici se naučil, že klíčové je nikdy neukazovat své pocity.
  Zůstaly na sebe chvíli mlčky hledět, skoro jako by bojovaly o to, kdo uhne pohledem jako první. A nebylo to snadné, nebo tak se to alespoň jevilo Shadowovy. Měl pocit, že se mu vlčí ohled zarývá přímo do duše.
  Kolem nich procházeli lidé jako by se nic nedělo. Nikdo po nich nehodil pohledem, nikoho nenapadlo, ze by čtrnáctiletý kluk mohl být v problémech. Nikoho to nezajímalo...
  Mezi kolemjdoucími se našla i skupinka lidí, co po cestě domů dojídaly lidlo nakoupené zřejmě na trzích či v nějakém blízkém krámu. Jejich vůbě se dostala až ke králičimu čumáčku a Shadow si tak uvědomil, jaky hlad vlastně má.
  Všiml si, že i vlk se zhluboka nadechl az se mu na čumáku zavlněly drobné fousky. Na chvíli zavřel oči a dlouze vydechl.
  ,,Začínám mít hlad... Ty jistě taky. Pojď, na něco si zajdem." Odlepil se zády od zdi, o kterou se doteď opíral a ušel par kroků kupředu. Shadow nevěděl, jestli je mu z vlkova chovaní nepřijemně a nebo by měl být naštvaný. Choval se jako by byli staři přátelé!
  ,,Co po mě chcete?!" Zeptal se tedy znovu, o něco agresivněji. Měl utéct hned, co se tu oběvil. Tim ze tu zůstal mu akorát dal prostror s ním dále komunikovat.
  Vlk si z hlavy sejmul svou čepici a králík si tak všiml dvou bílích roků, které koukaly z vlkových vlasů. Jeden z nich byl kračí, v polovině ulomený. Vlk následně udělal něco, co vůnec nečekal.
  Dřepl si pred něj tak, že jejich pohledy byli najednou ve stejné úrovni. I když to nic neměnilo na vlkově robustní postavě s širokÿmi rameny, králík musel uznat, že s tím obrovským výškovým rozdílem nepůsobil najednou tak hrozivě.
  Shadow si tak mohl pořadně prohlédnout jeho tvář. Určitě to byl vlk, teď si byl jistý. Ale i tak měl zvláštně vydutý široký čumák, přes který se mu mezi dvěma rudýma očima tahla bílá srst.
  ,,Protože míšenci jako jsi ty nebo já, si musí v tomhle světě pomáhat." Pronesl. Shadow nevěděl, co si o tom má myslet. Znělo to upřimně, ale to jestě neznamená ze mu bude teď najednou věřit. Ale při jednom z jeho slov mu slabě zaškubali uši a jeho výraz na chvíli vyplnilo znatení.
  Míšenci? To slovo mu něco říkalo, ale neměl pocit, ze by ho kdykoliv předtím slyšel. Vlk si zřejmě jeho výrazu všiml a hořce se pousmál.
  ,,Taky nám říkají kříženci, hybridu, směsky, mixy nebo moje oblíbený... Hříčky přírody nebo Zrůdy." Zamručel sarkasticky. Tyhle slova už Shadow znal moc dobře. Lhal by, kdyby nad tím, jak bypadá, obcas nepřemýšlel. Obzvláště v posledních letech se jeho nekráličí geny začaly projevovat, ale doteď si svůj vzhled s těmi útoky nespojoval. Ale kdyz se nad tín tak zamýšlel, spousta utočníků ho těmito urážkamy oslovovala, dokone i ti čtyři z předtím.
  ,,No jo... Čisťáci si vždy najdou slova, kterýma nás budou urážet. Ale at už budeš kdekoliv, vždy buď na svůj rod hrdý. Naše cesta je těžší než ta jejich, proto si můžeš být jistý, že mi si vždy budem hlídat záda." Shadow většině těch keců nevěřil. Ohlidá si záda sám, ale stejně se zarazil nad dalšim slovem, které ten vlk použil.
  ,,Čisťáci?" Podivil se nad tím velmi zvláštním slengem.
  ,,Čistokrevní. Ti všichni kolem, co se na nas divají skrze prsty, pokud jim o ten pohled vůbec stojíme." Na chvíli se odmlcel, než se s jedním: ,,No nic." Narovnal a protáhl se, až Shadow zaslechl zakřupání několika kloubů. ,,Nevím jak ty, ale já se jdu najíst. Pojd se mnou nebu si tu zůstaň."
  A jak řekl, tak taky udělal. Otočil se k Shadowovy zády a začal se vracet zpět k trhům. Narozdil od vyzáblého králíka si nemusel klestit cestu davem, ludé mu všichni uhýbali z cesty a Shadow nemihl zapřit, že mu to záviděl. Taky by si přál být takhle silný a velký. Potom by si na něj už nikdo netroufl.
  Králík se rozhlédl kolem sebe. Paní s ditětem naproti už byla pryc, stejně tak i ostatní možné objeti. A jeho žaludek hlasitě zaprotestoval. Pohlédl na vzdalujícího se vlka.
  Na veřejnosti si nic nezkusí, stači když se jím nenechá zavlést někam do temné uličky. A byl by blazen odmítnout jídlo zdarma...
  Povzdechl si a vyskočil z lavičky. Nebyl problém vlka dohnat a zařadit se za jeho širokou postavu razící si cestu houstnoucím davem. Měl pocit, že vlk umyslně šel pomalu, aby měl Shadow dost času na to, si to rozmyslet.
  Vlk, jako by jeho přitomnost vycítil, se ohlédl přes rameno, svou čepicy uz opět položenou na hlavě. Zubatě se na Shadowa usmál.
  ,,Rozmyslel sis to?"

  Byla to chyba ho následovat, já vím. Nedalo se mu věřit. Byl nebezpečný. Ale tam uvnitř jsem prostě jen doufal, že je jiný než ostatní. A vlastně... I byl.

  Bože jak já jsem si užila psaní zase za někoho v relativně děckém věku... Tak moc mi to chybí 😅
  Doufám že i vám se tato kapitola líbila. Přiště se podíváme, jak to s Shadowem a tím zahadným míšencem dopadne.
  Můžete mi mezitím zkusit napsat, co si vy myslíte, že se stano. Ráda si vaše nápady přečtu a třeba mě to modivuje dost na to, abych kapitolu napsala dřív 😉 (Ale to nechci zase slibovat, to bohužel nezávisí jen na mě 😅)