Okamžitě se zastavil. Ne, tam nemůže! Už už se chtěl otočit a zmizet odtamtud, ale jedna ruka, co ho popadla za tu jeho, mu v tom zabránila.
  ,,Nicku počkej." Šeptla na něj Zoe, jelikož nechtěla v tomhle tichu zvyšovat moc hlas. Také nechtěla, aby si jich ta barvou i rasou rozdílná dvojice všimla.
  ,,Ne, podvedla jsi mě." Zavrčel taktéž tiše Nick a pokusil se jí vytrhlnout. ,,Není to o Zainovy. Chceš abych se viděl s-"
  ,,Ano, maš pravdu. Není to o Zainovy, ale o Tobě." Odvětila mu Zoe a Nick na ní nechápavě pohlédl. Zoe se rozhodla, teď, když měla jeho pozornost, zariskovat, a tak pokračovala. ,,Tvůj bratr je mrtvý, to je krutá realita, kterou už nejde nijak změnit. Vím, že to bolí, vím, že si jeho smrt vyčítáš, ale ty sám víš, že ti Zain nic nevyčítal. Nebyla to tvoje vyna. Bylo toho mnohem, mnohem víc a ty to víš. Ale Zain nebyl tvoje Jediná rodiny." Nick se přestal v jejím sevření spouzet a místo toho na ní jen mlčky hleděl. Věděla, že to od ní bylo možná trochu kruté, obzvlášť, když viděla, jak mu po tvářích začaly stékat slzy, ale někdy byla tahle krutá slova to jediné, co mohlo pomoct. Doteď zkoušela být na Nicka milá a nepomáhalo to. Tohle byla poslední šance.
  Když Nick nic nenamítal, rozhodla se mu říct to, co zjistila. ,,Tvoje máma na Zaina nezapoměla. Byl to její syn, stejně jako to byl tvůj bratr. Milovala ho a to, co se mu stalo jí moc ublížilo, ale nezapoměla na něj." Řekla a pro důkaz ukázala na žlutou medvědici, co stála asi o pět řad hrobů před nimi.
  ,,Ale..." Špitl Nick ale na víc by se stejně nezmohl, ani kdyby mu do řeči neskočila Zoe. Musela mu už konečně řict pravdu.
  ,,Zainovy fotky neschovala kvůli sobě, ale kvůli tobě Nicku." Viděla jak žlutý medvěd nechápavě zavrtěl hlavou a stáhl uši jestě víc k hlavě. Při svém proslovu ho Zoe pustila, protože věřila, že teď už jí nikam neuteče a tak menší medvěd o krok ustoupil.
  ,,C-cože..?" Špytl a pohledl Zoe přes rameno na tu truchlíví dvojici.
  ,,Tvoje máma viděla, jak se kvůli tomu trápíš. Jak se neustále obviňuješ. Doufala, že když ho nebudeš mít každou minutu na očích, že ti to alespoň trochu pomůže." Zatím co vysvětlovala, pomalu sáhla do kapsy pro něco, co od žlutě medvědice dostala, když u ní naposledy byla. ,,Ale i ona teď už ví, že zkrývaním problémů je nevyřeší. A nepřeje si nic jiného než tě zase vidět a promluvit si o tom." Pomalu natáhla ruku a podala do teď zkoprnělému žlutému medvědovi latkový hadřík, který byl obalený kolem nějakého předmětů. Nick si ho pomalu vzal a pohlédl na něj.
  ,,Některé věci nejde jen tak pohřbít. Nemůžu ti slíbit, že ty kdysy šťastné vzpomínky někdy přestanou bolet, ale když v tom nebudeš sám, bude všechno snažší." Počkala, až žlutý medvěd pomalu rozbalí ten předmět, co mu předala.
  Nick už tak skoro nemohl dýchat, jak mu hrud svírala ukrutná bolest a pocit viny, ale teď jako by mu někdo ten dech úplně vyrazil. V jeho ruce se nacházel ten zub, který Zainovy před tolika lety dal a který Zain snad nikdy potom už z krku nesundal.
  ,,Tvůj bratr by si přál, aby jsi ho měl ty. A tvoje máma taky." Když se Nick ani nepohl, pomalu mu ten zub z otevřene a lehce roztřesené dlaně vzala a sama mu ho přetáhla pomalu přes hlavu. ,,Tak bude tvůj bratr navždy s tebou."
  Nick se pohyboval jakoby ve snu, když ho pomalu nahmatal na své hrudi a se slzami v očích na něj pohlédl, než ho pevně stiskl a na plno se rozbrečel.
  ,,Co jsem to udělal..." Zašeptal mezi vzlyky a Zoe neváhala ani chvíli a objala ho. Bylo jí líto, že to nešlo jinak, ale někdy byl pláč tou nejlepší terapií. Nick to v sobě dusil zkrádka moc dlouho, muselo to ven. ,,Ublížil jsem jí..." Pevně jí objetí vrátil a zaryl svou tvář ho jejího ramene že mu bylo jen stěží rozumět. ,,A ona mi chtěla jen-"
  ,,Klid. Ty za nic nemůžeš..." Šeptala tiše a pohladila ho po zádech. Chvíli ho jen nechala, ať se trochu vzpamatuje, ale věděla, že je trochu tlačí čas. Nechtěla aby se ti dva otočily a našli je tam, a tak ho po chvíli od sebe odtáhla a podívala se mu do těch jeho uslzených modrych očí. ,,TY za nic nemůžeš." Zopakovala, aby tím svým slovům dala větší váhu.
  ,,Ale... Co mám teď dělat..?" Šeptl bezradně. Čím by taky mohl odčinit to, jak sobecky se zachoval? Myslel jen na sebe, ani nepomyslel na to, že není jediný, komu na Zainovy záleželo...
  Zatím co se on bezradně trápil, Zoe sundala ze svých zad batoh, který předtím v autobuse kryla před nátlakem těl, co se na ně tlačily a opatrně z něj vyndala menší kytici. Stejně byla krapet potlučená, ale na jejím vzhledu zas tolik nezáleželo.
  ,,Jdi za nimi." Řekla mu a květiny mu podala. Nick na pěkně svázany svazek květin chvíli jen ztrápeně hleděl, než k Zoe zvedl pohled.
  ,,Nemůžu..." Šeptl, ale Zoe mu tu kitici doslova vtlačila do rukou.
  ,,Musíš. Neboj se, tvoje máma moc dobře ví, proč jsi tohle dělal. Nic ti vyčítat nebude. Chce jen zpádky svého syna." Bíla medvědice mu ustoupila z cesty a rukou naznačila, ať jde. Když medvěd stále vahal, dodala: ,,Copak si Zain tu kytku nezaslouží?"
  Viděla, jak menší medvěd pevněji stiskl svázané stonky, ale pak si rukávam otřel mokrou srst na tvářích a s velkým nadechem a vydechem se pomalu vidal za nimi.
  Zoe s ním nešla, tohle byla rodiná záležitost. Jen z povzdálí sledovala, jak Nick pomalu došel až vedle jeho mámi. Ta si ho hned nevšimla, nejspíš drželi jakousi hodinku ticha, a tak Nick udělal ještě pár kroků dopředu a k nahrobku, který Zoe z té dálky nemohla přečíst ale věděla, že patří jeho bratrovy, položil tu kitici.
  Medvědice pozorovala, jak na sebe poté dva zlatí medvědi mlčky pohlédly a přísahala by, že oboum se v očích leskly slzy.
  Viděla, jak se Nick nadechuje, aby se nejspíš omluvil, ale jeho matka na nic nečekala a pevně si ho přitáhla do obětí.
  Zoe se jen pousmála a rozhodla se vzdálit. Věděla, že ted už jí Nick potřebovat nebude...

<◇>

  Stichlým pokojem se ozvalo zvonění zvonku od dveří. Zoe překvapeně zvedla pohled od učebnice, kterou právě pročítala a pohlédla na hodiny. Osum, venku už se stmívalo. Kdo by to jen v tuhle dobu mohl být?
  I tak vstala z křesla, ve kterém si pohodlně hověla a vydala se ke dveřím. Nejprve však pro jistotu nahlédla kukátkem, když někdo bydli sám, musí být opatrný.
  Bílá medvědice však před kukátko ve dveřích zpatřila známou postavu, od které věděla, že jí žádné nebezpečí nehrozí, a tak neváhala a dveře otevřela.
  ,,Že by se nám role otočily?" Usmála se na trochu nervózně prešlapujícího žlutého medvěda. On jí nikdy narozdíl on ni nenavštívil, ani nevěděla že ví kde bydlí. Ale neměla mu to za zlé, byla... Trošku otravná, to musela připustit. Ale chtěla mu jen pomoct, když ho tam tehdy viděla, samotného se utápět v pocitu smutku a viny, bylo to jako by se skrz zrcadlo dívala pár let dozadu...
  ,,Co tu děláš? Já myslela že už jsi se přestěhoval zpádky domů." Usmála se na něj.
  Nick na ni poněkud nervozně pohlédl a narovnal se, aby tělem zkryl to, co držel za zády.
  ,,No... Ano, bydlím už zase doma ale..." Zoe se jen pousmála a naklonila hlavu na stranu.
  ,,Ale?" Nikdy předtím Nicka takhle neviděla, ale bylo to fajn, když konečně odložil tu svojí otrávenou, naštvanou nebo znuděnou masku. Navíc jí takhle, když očividně sám pořádně nevěděl co dělá, přišel legrační a částečně i roztomilý.
  ,,Já- Přišel jsem ti poděkovat." Dodal si trochu odvahy a pomalu odhalil to, co držel za zády. Zoe vyměnila pobavený usměv za údiv. Byla to bílá růže. ,,A- taky se omluvit, za- za svoje chování..." Vykoktal Nick. Ruka, ve které držel růži se mu lehce chvěla, zatímco druhou si hrál s lemem jeho mikimy.
  ,,Nicku... To jsi nemusel." Usmála se opět Zoe a růži si od něj opatrně, aby se nepíchla o její trny, vzala.
  ,,Musel." Vyhrkl Nick a stáhl ruku k sobě. ,,Zachránila jsi můj život. Nevím, jak bych bez tvé pomoci zkončil..." Zamumlal. Uhýbal při tom tak roztomile pohledem, a Zoe dokonce přišlo, že se červená. Nemohla si zkrádka pomoct.
  Zatím co se Nick snažil vykoktat něco dalšího, nahnula se nad něj a dala mu jednu rychlou pusu na tvář.
  ,,Děkuji." Usmála se na něj a jestli jí předtím přišlo, že se červená, tak teď pod tou zlatou srstí byl rudý jako rak.
  Když ze sebe Nick nebyl schopný dostat žádné další slovo, jen se na něj schovívavě usmála a poradila mu: ,,Měl by jsi asi jít domů, máš to teď kus cesty a je už celkem pozdě."
  ,,J-jo..." Dostal ze sebe Nick stále zaraženě.
  ,,Dobře. Tak dobou." Usmála se na něj Zoe a poté, co i Nick vykoktal svoje: ,,Dobrou," zavřela dveře. Z tváře jí však nemizel usměv, když pohledla na sněhově bílou růži ve své ruce.
  Tohle by od Nicka nečekala, ale bylo to moc milé překvapení.