,,Proč se nezeptáš Zashe sám?" Zavrčela Ziva. Přes hluk prudkého deště jsem zaslechl, jak dotyčná osoba došla až ke mně.
,,Slyšel jsem co Ziva říkala." Začal a já už si jen přál, aby to bylo vše za mnou. Možná by bylo lepší kdyby mě tenkrát ten vlak zkutečně srazil... ,,Ale nevěřím tomu... Ty takový nejsi..."
Jeho další slova mě zkutečně zarazila, ale k čemu to bylo, když to zkutečně pravda byla..?
,,Já bych tomu taky nevěřila kdybych to na vlastní oči neviděla, ale viděla. Je to-"
,,Buď chvíli zticha!" Vyštěkl po ní náhle prudce až jsem sebou překvapeně trhl. Co se to dělo? O obouch dvou bych ještě před hodinou řekl, že jsou to dva nejtižší členové mé skupiny, ale teď? Jak Ziva tak Ushary na mě najednou působyli jako úplně jiní lidé...
Zvedl jsem trochu pohled abych se podíval, jestli je to zkutečně on a okamžitě se střetl s jeho zelenýma očima.
,,Chci to slyšet i z tvého pohledu." Začal a já nedovedl snést ten spalující pohled. Jeho oči i přes to všechno doufaly, že to teď všechno popřu a vysvětlím, co se zkutečně stalo. Ale musel jsem ho zklamat...
,,Má pravdu..." Zamumlal jsem. ,,Jsem monstrum..."
,,Vidíš?! Ani to nepopírá!" Ozvala se za ním stále naštvaná Ziva.
,,To nedává smysl. Zash by tohle nikdy neudělal! Nikdy by takhle neohrozil svou rodinu!" Při těch slovech mnou projela další vlna třesu.
,,Rodinu? Jak to myslíš?" Zivin hlas se konečně trochu ztišil, ale stále zněla naštvaně. A měla k tomu i důvod. Očividně se Seanem byli přátelé... Kdyby někdo něco takového udělal třeba Nickovy, taky bych se tak zachoval, a pravděpodobně ještě hůř...
Zaslechl jsem Usharyho povzdech. ,,Zash i já jsme kdysy žily s našimi rodinami než nás tahle organizace unesla. Vyhrožují nám, že pokud je nebudeme na slovo poslouchat, ublíží jim. Proto vím, že by Zash takhle nikdy neriskovat, navíc i ty víš jaký je! Tohle by zkrádka neudělal!"
,,Já ho ale viděla!" Ozvala se Ziva po chvíli ticha. Zněla už spíše zmateně, než naštvaně.
,,Zashi." Oslovil mě Ushary aniž by na Zivina slova reagoval. Já však nic neřekl. Vždyť to bylo jedno co řeknu. Udělal jsem to! A nejhorší na tom bylo to, že jsem to udělat nechtěl. Jako by mě něco ovládlo...
,,Zaine." Oslovil mě Ushary už trochu ostřeji a vzal mě za ramena. To mě trochu probralo a donutilo mě to opět k němu zvednout pohled. ,,Teď mi řekni, proč jsi to Seanovy udělal." Nebyla to otázka, byl to rozkaz.
,,Já nechtěl..." Šeptl jsem. ,,Nechtěl jsem mu ublížit. Ignoroval jsem ho do té doby, než mě chytil za rameno... Pak se to všechno stalo tak rychle... Najednou jsem nad ním klečel a držel ho pod krkem..."
,,Už se ti to někdy předtím stalo, že jsi nad sebou takhke ztratil kontrolu?" Vyptával se Ushary dál.
,,Když jsem byl malý... Měl jsem s tím trochu problémy." Přiznal jsem. ,,Ale pak jsem se to naučil ovládat! Už se mi to nikdy poté nestalo..!" Ani tehdy, kdy na mě Laila vymyslela tu lež jsem jí nic neudělal. Neovladl mě ten vztek co mě ovladal kdysy...
,,Až do teď..." Zamumlal Ushary s povzdechem a mě něco najednou došlo.
,,Ne... Jestě jednou se mi to stalo... Když jsem přišel do téhle organizace..." Vzpoměl jsem si na Leose a to, co se tehdy na začátky stalo. To tomu bylo dost podobné. Ale tehdy... ,,Ale tehdy jsem za to nemohl..."
,,Jak jako nemohl? Nesváděj svoje psychopatický chování na někoho jiného!" Zavrčela Ziva a já rychle zatřásl hlavou.
,,Ne, vy to nechápete. Tehdy jsem za to zkutečně nemohl..! Přišly jsme na to s... S dalším klukem, co se mu to stalo." Zamumlal jsem. Nechtěl jsem prozrazovat zkutečná jména. Kdyby se to provalilo, měl by z toho problém. ,,Musely nám tehdy něco dát... V jednu chvíli jsme byli v pohodě, a v druhé jsme se bezhlavě vrhly na naše přátele..."
,,To je nesmysl. Nic takového není, jen jste si snažily svoje chování nějak omluvit..." Zamručela Ziva.
,,Je to možné." Začal Ushary zamyšleně a Ziva i já jsme na něj zmateně pohlédly. Jal se tedy rychle vysvětlování. ,,Můj otec je doktor. Jednou jsem ho slyšel mluvit o jednom svém pacientovy, který se náhle začal chovat tak agresivně, že si myslely, že má vzteklinu. Ale žádné jiné příznaky neměl a testy taky nic nepotvrdily. Až po čase se přišlo na to, že to byl vedlejší účinek nějakých léků, co užíval."
,,Počkej, to mi chceš jako říct, že pár prášků může způsobit něco takového?" Zeptala se zmateně Ziva a Ushary pomalu přikývl.
,,Vedlejší příznaky většinou nejsou tak strašné, ale dovedou nás také úplně změnit... Mají různé účinky. Někdy způsobují agresi, jindy třeba deprese a sebevražedné sklony. Dovedou i zabít nebo třeba zdeformovat nenarozené dítě..." Vysvětloval Ushary Zivě ale já je již moc neposlouchal.
Úplně mi tyhle jejich praktiky vypadly z hlavy... Takže možná nejsem takové monstrum..?
,,Ale proč by to sakra dělali?! Vždyť by nas tím všechny ohrozily!" Ozvala se po chvíli Ziva.
,,Předtím to udělaly aby nás dva zlomily..." Zamumlal jsem. ,,Tehdy jsme si nepřály nic jiného než se vrátit domů, a tak chtěly, ať si myslíme, že jsme nezvladatelní a že nikam jinam nepatříme..."
,,To... To furt nevysvětluje proč by ti to daly teď! Mohl bys tu někoho klidně i zabít!" Trvala si na svém Ziva, ale přišlo mi, že už zná odpověď a jen se zoufale snažila chytnout posledního stébla.
,,Protože jim na nás nezáleží... Mají dost dětí na to, aby mohly takhle experimentovat." Zavrčel Ushary.
,,Ale proč by tedy Zashe určily jako velitele, když ho chtějí takhle zlomit?" Nechápala Ziva ale mně už to pomalu začínalo docházet.
,,Oni nechtěly aby se ze mě stal velitel. Věděli, že na to nemám. Chtěly, abych zklamal. Abych si pak myslel, že jsem k ničemu." Zamumlal jsem. Takže ani oni ve mě nevěřily...
,,Ale ty jsi to zvládl." Ozval se Ushary. ,,Tak se do toho vložily sami."
Mezi námi nastalo opět dlouhé ticho. Déšť pomalu slábl a já si začal uvědomovat, jak obrovská zima mi vlastně je. Neopovážil jsem se však být ten první, co by vstal z té chladné mokré země a řekl, že by jsme se měli jít usušit. Neměl jsem na to právo...
,,Fajn..." Povzdechla si Ziva nakonec. ,,Jestli jste si to na mě jen domluvily, tak si mě nepřejte." Nejprve zavrčela. ,,A jestli je to pravda... Tak se omlouvám..." Zamumlala a rychle se otočila že půjde zpět do stanu, ale já jí nemohl nechat jen tak odejít.
,,Počkej!" Vyhrkl jsem, prudce se vyšvihl na zmrzlé nohy a popadl jí za ruku aby mi neutekla. ,,Musím si se Seanem promluvit, proto jsem šel do vašeho stanu. I když vím, že tím neodčiním to, co jsem mu udělal, chci se mu za to omluvit..." Šeptl jsem.
,,Fajn... Ale ne dneska. Na to už je pozdě, navíc se stěží držíš na nohou." Poznamenala.
,,Ale-" Začal jsem ale ona mě přerušila.
,,O své tajemství se bát nemusíš. Ani jeden z vás." Pohlédla na Usharyho co stál za mnou. ,,Nikomu neřeknu, co jste mi tu řekly a být vámi, taky si to nechám pro sebe. Věřte mi, tohle znám. Pokud ostatní věří, že je tahle organizace jejich spasitelem, nebudou věřit jedinému křivěmu slovu proti nim, i kdyby jste měli všechny důkazi světa. Víra je slepá a hloupá, to jsme se Seanem měli možnost okusit na vlastní kůži." Zavrčela a po chvíli ještě dodala. ,,A ty se neboj, to jelito tě má pořád moc rad na to, aby komukoliv řekl, co jsi mu udělal."
Zaraženě jsem na ní zůstal hledět. ,,I po tom, co jsem mu udělal..?" Šeptl jsem nechápavě. Jak mě může mít ještě rád? Kdyby mi tohle někdo udělal, já bych ho nenáviděl.
,,Co se divíš? Ještě jsi nikdy nikoho rád neměl? To není nic logického, bohužel. Tomu se nedá poroučet." Poznamenala a chtěla už jít, ale zarazilo jí když jsem jí stále držel. ,,Hele... Nechceš mě třeba jako pustit? Začíná mi být zima..."
,,Ještě jedna věc..." Zamumlal jsem. Musel jsem se na to zeptat. ,,Ty se se Seanem znáš dlouho že?" Zeptal jsem se a když přikývla, pokračoval jsem. ,,Viděl jsem ty jeho jizvy... Co se mu stalo?"
Povzdechla si. ,,Na tohle by ses měl zeptat spíš jeho..."
,,Nechci mu už víc ublížit..." Zamumlal jsem. Nechtěl jsem v něm vyvolat nějaké dávné vzpomínky...
,,Fajn..." Povzdechla si. ,,Oba jsme ze stejného děcáku. Když to řeknu zkráceně, díky jejich víře neměly hybridy jako jsem já nebo Sean zrovna moc v lazce. Určitě jsi o tom už slyšel... "Bohové si to nepřály aby se rasy mezi sebou takhle křížily," "bohové hybridy proklely" a další blbosti... A můžes si být jistý, že když zjistily, že je Sean ještě k tomu na kluky, že z toho byli nadčení o to víc." Zavrčela a já stáhl uši. To my asi mohlo dojít... ,,Navíc pak vštipovaly do hlav ostatních aby ho vlastně taky šikanovaly. Proto se chová jako kterén. Myslí si že ho tahle "frajerská" schránka uchrání před posměšky a šikanou tady, ale já ho znám takového, jaký je ve zkutečnosti, a kdyby jsi na něj předtím neskočil, mohl bys ho znát taky..." Zavrčela a dřív, než jsem se zmohl na jakoukoliv odpověď se mi vyškubla a vydala se zpět do tábora.
Povzdechl jsem si. Tohle mi mělo dojít... Vždyť to bylo tak... Tak tipické. Vždyť sám vím jak se lidi chovají k těm, kteří jsou jiní. Obzvlášť děti.
Teď už jsem i tak trochu chápal, o čem to Ziva mluvila předtím. Že ostatním bude jedno, jaká je takhle organizace ve zkutečnosti. Pro ně je jen to, že je zachránili z něčeho podobného, čím si prošla třeba Ziva. Vzpoměl jsem si jak předtím Ziva s Calebem a Seanem mluvily a jejich životech předtím, než je vzaly sem a chápal jsem jejich postavení vůči téhle věci. Nemohl jsem jim to mít za zlé.
,,Myslím že by jsme se taky měly vrátit." Ozval se vedle mě najednou Ushary. Jen jsem mlčky přikývl a pomalu se vydal stejným směrem co zmizela Ziva.
,,Takže..." Ozval se po chvíli, co už jsme byli skoro u stanů, Ushary. ,,Ty a Sean..."
,,Zlázníš? Jistěže ne..." Zamumlal jsem možná trochu zbytečně prudce. Ale teď, když jsem věděl, že to nebyla zcela moje vina, byl jsem na tuhle organizaci naštvaný ještě o to víc. Ať si se mnou manipulují jak chtějí, ale tohle bylo moc... Mohl jsem někomu opravdu vážně ublížit. Musím si dávat pozor a zjistit, do čeho to dávají.
,,Ou, okey. Jen mi z tohohle rozhovoru přišlo že ti na něm záleží." Vysvětlil Ushary trochu rozpačitě a já si povzdechl.
,,Jo, záleží. Ublížil jsem mu a chci to nějak napravit. Navíc ať si oni myslí co chtějí, jste moje skupina, všichni. Záleží mi na vás všech." Vysvětlil jsem.
,,Jasně, promiň, nevím co mě to napadlo." Vyhrkl Ushary. Jen jsem přikývl a raději dělal, že to předtím vůbec neřekl. Proč si už druhý člen mého týmu myslí, že jsem gay? Ne, vlastně už to byli tři...
,,Hele... Díky." Zamumlal jsem a zastavil se kus od našeho stanu. Musel jsem mu tohle říct než vlezeme dovnitř. ,,Vážím si tvé důvěry. Nebýt tebe, opravdu by jsem si myslel, že jsem takhle nebezpečný..."
,,Bylo mi to hned divný, že by jsi něco takového udělal." Usmál se na mě a pak už zalezl rovnou do stanu.
Naposledy jsem se zhluboka nadechl a vlezl tam za ním. Calem tam chrápal jako by se nechumelilo a tak jsem doufal, že i ostatní spí podobně tvrdě a že Zivin křik přehlušil hluk deště narážející do plachty stanu.
Slékl jsem ze sebe téměř všechno, protože jsem byl promočený až na kost a zabalil se do spacáku. Ve stanu se rozléhalo krom zvuku kapek jen tiché oddechování Caleba, ke kterému se po chvíli přidal i Ushary, ale já stejně nedovedl usnout.
Musel jsem nad tím neustále myslet. To, jak mě předtím posedl ten vztek. Bylo to opravdu stejně jako to, co se stalo před pár dny?
Zprvu se mi to tak zkutečně zdálo, ale jak jsem nad tím teď přemýšlel, se šokam jsem si začal uvědomovat, že to nebyla pravda.
Pokud na mě nepoužily jinou látku, která působila jinak, znamenalo to...
Se staženýma ušima jsem pohlédl na spícího Caleba a Usharyho, kterému po tváři stále stékaly menší potůčky vody z mokrých vlasů.
Tentokrát v tom ta organizace byla nevině... To monstrum ve mě bylo realné...