Ležel jsem na své postely a zíral do stropu. Nemohl jsem usnout. Musel jsem přemýšlet nad Deronovými slovy...
  Byla to lákavá nabídka... Jen jsem nevěděl, zda bych mu měl věřit...
  Mohl by mě jenom využít... Ale zase byl moje jediná šance...
  Takže se budu muset stáhnout a nebýt tak výrazný... Nechat vyhrávat své protivníky, nechat se urážet aniž bych vrátil úder...
  To nejsem já...
  Ale asi mi nic jiného nezbývá...
  Takže jsem se dozvěděl, proč tyhle noční výlety pořádá... Měl vlastně stejnej důvod, jako já. Chtěl si to tu v klidu prohlédnout, dostat se na místa, kam by se jinak nedostal. Říkal, že jsme nebyli jediná skupina, která tohle dělala.
  Díky kamerám o nás věděly ale prý nám nechávaly "volnost," aby jsme se necítili jako ve vězení. Kdyby chodil sám, bylo by to podezřelé. Ale ve skupině to z nějakého důvodu bylo v pohodě...
  Nechápal jsem jejich logiku, ale dokud to hrálo v náš prospěch, nebudu to řešit.
  Nejvíc mě asi zarazilo to, že ta historka byla pravdivá... Tedy podle něj.
  Kdysy se o tohle snažil s Leosem, ale poté ho zradil a napráskal. Tehdy tenhle trest vykonával jeden obzvlášť krutej lev. Před nedávnem byl ale z nějakého neznámého důvodu nahrazen tím Stripesem... Nikdo nevěděl, proč tu byl ale prý byl snad ještě horší, než ten lev...
  Nevím, co je na tom pravdy, ale když budu trochu opatrnější, neublíží mi to... Kdo ví, možná to pravda není, ale nehodlám to zkoušet...

  Dny ubýhaly a já...
  Já se snažil neprojevovat. Nevšímal jsem si těch urážek a narážek na mou rasu... I když mě to velice štvalo... Sice tvrdili, ze tady to tolik neřeší, ale děti jsou všude stejné. Posmívají se jiným...
  Měl jsem však jiné problémy... Jak jsem si mohl všimnout, ten Stripes chodil na naše tréningy. Nevím, zda jako dozor, ale celou dobu koukal jen po mě... K mé nelibosti a trochu i strachu to byl právě Ten tygr, který mě sem dovedl. A kterého jsem kousl...
  Ani se nesnažil svůj pohled nějak maskovat. Prostě na mě neustále civěl.
  Neodvrátil pohled, když jsem se na něj podíval. Nepředstíral, že si prohlíží i jiné. V jeho pohledu tkvělo sebevědomí a zároveň z něj vyzařoval takový chlad...
  Nemohl jsem jeho pohled nijak identifikovat. Nemohl jsem určit, jestli na mě hledí vražedně či zkoumavě. Jako by byl zproštěn všech pocitů...
  Dost mě to znervózňovalo a nemohl jsem se proto soustředit. Neustále jsem na sobě cítil jeho pohled a popravdě mě to začínalo děsit...
  Co když ty řeči byli pravdivé a on teď jen čeká, až udělám nějakou chybu..?
  Z toho mi přejel mráz po zádech...

  Ležel jsem na své postely. Konečně jsem se zbavit toho jeho pohledu... Ale i teď, když jsem věděl, že mě nemůže vidět, jsem se neustále nepokojně ošíval a rozhlížel se.
  Jako bych na sebě ten jeho pohled stále cítil... Jako by se mi zaryl až tak moc do kůže, že jsem ho cítil i teď, když tu nebyl. Jako by byl všudypřítomný...
  Nemohl jsem se ani pořádně uvolnit a načerpat trochu energie před naší noční výpravou...
  Ale odpískat jsem to nechtěl. Ne teď. Co kdyby Deron našel nějaky způsob a neřekl by mi o něm? Stále jsem mu příliž nevěřil...
  Často je snadší a lepší spolehnout se jen sám na sebe. Navíc, při útěku je důležitá nenápadnost... Čím víc by nás bylo, tím větší ryziko. A přesně proto tam musím s nimi.
  Čekal jsem, až zaklepou na moje dveře jako vždy. Klížily se mi víčka, ale odmítal jsem se uchylit do náruče spánku.
  Ne. Musím vytrvat. Brzo příjdou. A až přijdou, budu připravený s nimi vyrazit.
  Sváděl jsem lítý boj se svojí únavou. Spánek se teď jevil tak příjemně...
  Zdálo se mi to už nějak moc dlouho co se nikdo neozíval... Přece by nešel beze mě. Už jen kvůli ostatním, kteří o jeho plánu nic nevědí... Pokud nechce, aby o něm pochybovaly, musí brát všechny...
  Chtěl jsem natočit hlavu a pohlednout na digitální hodiny. Byla tu nějaká tma...
  Byl jsem únavou tak moc otupělí, že mi v první chvíli nedošlo, že ta tma je způsobena míma zavřenýma očima...
  Než jsem si to uvědomil, bylo už příliž pozdě. Únava mi nedovolila se zvednout, oči mi nešly otevřít a má mysl se pomalu zpomalovala na slabou spánkovou frekvenci...

  Probrala mě až melodie znějící na chodbách a ohlašující snídani...
  Otevřel jsem rozespale oči a chvíli zíral do stropu, než mi došlo, co se stalo. Já usnul!
  Rychle jem vyskočil z postele a ještě pro potvrzení, zda jsem neusl třeba jen na okamžik, jsem se podíval na hodiny.
  Sedum hodin ráno... Ne! Jak se to mohlo stát?! Proč mě sakra neprobudily?!
  Rozhledl jsem se po pokoji. A byli tu vůbec..? Byly mé odhady správné? Co když už Deron našel cestu a už utekl? Sám...
  I když to bylo vysoce nepravděpodobné, na chvíli mě pohltila panika a poté zoufalství.
  Ten kočkovlk byl mou jedinou nadějí, jak se odsud dostat... Jedinou nadějí jak se opět setkat se svými blízkými... S mou rodinou...
  Před očima se mi vybavili jejich tváře.
  Starostlivý výraz Marka, který kdysy zářil píchou, jako by mě snad bral za svého syna...
  Ztrápený pohled mé mámi, který kdysy překypoval laskou...
  I nenávistný pohled Nicka, který na mě, když jsme byli ještě malí, hleděl jako na vzor...
  Stáhl jsem uši a zchoval si tvář v dlaních. Ty jejich pohledy tak moc bolely! Všem těmhle lidem jsem zničil život... Věřily mi, a co já udělal?
  Co jsem jim to provedl?! Tolik jsem jim ublížil! Nepřál jsem si nic jiného než je znovu zpatřit, obejmout a klidně milionkrát se jim na kolenou omlouvat za to, co jsem jim udělal...
  Zatl jsem zuby a zvedl pohled. A to taky udělám.
  Rozhodně jsem vstal. Dostanu se odsud, i kdyby to mělo být to poslední, co udělám. Protože musím. Dlužím jim to...