Vstoupil jsem do jídelny v prvním sektoru a rozhlédl se kolem. Trvalo mi, než jsem to našel, v téhle části jsem přeci jen už přes rok nebyl a chodby pro zaměstnance, kterými jsem teď musel prochazet, byli strašně zamotané. Trvalo mi, než jsem se v nich zorientoval.
  Nikdo tu ještě nebyl, večeře měla být až asi za hodinu. A já ani neobědval...
  Napadlo mě, že bych se mohl zeptat místní kuchařky, jestli bych mohl před příchodem ostatních něco sníst a po chvíli uvažování jsem se nakonec k výdejnímu okénku i vydal. Něco málo by mi přeci jen dát mohla ne?
  U výdejního okénka pochopitelně ještě nikdo nestál a tak jsem lehce zaklepal na plexisklo, které oddělovalo jídelnu od vstupu do kuchyně a čekal, jestli někdo příjde.
  ,,Momentík!" Ozval se ze zadu známí hlas a brzo na mě vykoukla růžovo béžová tvář lisé kočičí kuchařky. ,,Potřebojete něco?" Zeptala se a já se už jen při pohledu na ní zarazil.
  Já hlupák, že mi to hned nedošlo, že taky pracuje ona! Měl jsem přímí rozkaz, že se s nikým, kdo mě zná, nesmím bavit...
  Chvíli jsem tedy mlčel a snažil se na něco přijít, ale kuchařka přimhouřila své vyvalené oči a ještě víc zvrásčila své už tak dost zvrásněné čelo.
  ,,Zaine?" Poznala mě... Jsem v háji jestli na tohle ta puma příjde.
  ,,Ahoj..." Vydechl jsem s trochu nesmělým usměvem. ,,Jak to jde?"
  ,,Ty idiote jeden!" Zamračila se na mě prudce ta kočka. Dost mě tím zaskočila, ona byla vždy tak příjemná... ,,Proč jsi neposlal žádný dopis?"
  Dopis? Na chvíli jsem se zaraženě zamyslel, než jsem si se zaúpěním vzpoměl. Já na ten dopis od Leose úplně zapoměl!
  Kuchařka se na mě jen víc zamračila a s rukama skříženýma na hrudi zatřásla hlavou. ,,To jsi teda dobrý kamarád. Leos se mě tady na ten dopis ptal každej den! Víš jaký to bylo mu každý den říkat, že nic nepřišlo?!"
  Zarazil jsem se. To ten dopis měl pro Leose takový význam?
  ,,Omlouvám se... Bylo toho tolik, úplně mi to vypadlo..." Zamumlal jsem provinile. ,,Mohla by jste mu prosím vyřídit, že mě to moc mr-"
  ,,Nic takového." Utla mě prudce. ,,Hezky mu to řekneš sám z očí do očí."
  ,,Ale to já nemůžu. Nesmím se tu s nikým bavit..!" Vyhrkl jsem a rychle se rozhlédl, jestly nás někdo nepozoruje. Stejně to bylo k ničemu, když skoro v každém rohu byla kamera. Mohl jsem jen doufat, že jim to nebude připadat podezřelé.
  ,,Fajn..." Zavrčela ne přiliž spokojeně kočičí kuchařka. ,,Tak mu alespoň napíšeš ten zatracený dopis teď." Podala mi papír a tužku. ,,A žádné vymlouvání, za ten rok by jsi chvíli času jistě dokázal najít."
  S povzdechem jsem přikývl a papír s tužkou si od ní převzal. Měla pravdu, byla to moje chyba, zapoměl jsem na to. Ale copak jsem mohl vědět, že to pro něj tolik znamená? Byli jsme sice přátelé, ale zas tolik ne, jistě už si našel jině přátele a na mě zapoměl. Ta kočka to určitě jen přehání. Možná měsic mu to vydrželo, déle jistě ne.
  I tak jsem si ale sedl k jednomu stolu a zamyslel se. Bude lepší jí neodporovat a ten kus papíru napsat. Leos už si stejně jistě ani nebude pamatovat moje jméno.
  Nevěděl jsem vůbec, co mi psal on, neměl jsem šanci si si twn dopis přečíst a tak to byl celkem oříšwk něco vymyslet. Navíc ten papír ani nebyl moc velký, byl nejspíš jen z nějakého malého poznámkového bloku. Byl to stěží kousek papírku... Nebyl proto moc prostor na chyby, musel jsem si to nejdřív pořádně promyslet. O další se mi žádst nechtělo.
  Chvíli jsem se nad tím trápil, než jsem nakonec měl tohle:

___________________________
  Ahoj Leosy,
Moc se ti omlouvám,
že jsem ti nenapsal dřív.
Měl jsem Úplně mi to
vypadlo, promiň. Na další
dopis asi nečekej, ani mi
nic nepiš. Asi by se ke mě
ani už nedostal. Přeju ti
hodně štěstí.              Zain
___________________________

  Víc jsem tam toho natlačit nedokázal, doufal jsem, že to pochopí. Bylo to napsané fakt strašně, ale Leos nebyl hloupý, měl by to pochopit. Stejně ho to jistě už měsíce netrápilo, vždyť jsme se znaly jen pár týdnů.
  Vstal jsem od stolu a chtěl ten popírek dát zpádky té kočce, která mi celou dobu ze svého místa propalovala svým pohledem záda, aby ho pak mohla předat Leosovy. Ta však jen zavrtěla hlavou a vzala si ode mě jen tu tužku.
  ,,Předáš mu to osobně." Rozkázala.
  ,,Ale já-" Začal jsem zase, že přece nemůžu, ale kuchařka byla rychlejší.
  ,,Žadné ale, natrápil se kvůli tobě dost, dlužíš mu to." Nebylo s ní řeči. Povzdechl jsem si, asi mi nic jiného nezbývalo.
  ,,Dobrá... Uvidím co se bude dát dělat..."