Dozvěděl jsem se tak, že tam, odkud pochází, měl spoustu přátel a že až tady skončí, přijede zpátky za nimi. Nejspíš se mi to jen zdálo, ale zaslechl jsem tiché odfrknutí. Možná to byl jen někdo ze spánku, ale stejně jsem měl pocit, že to byl Stripes, který se jeho najivitě tiše zasmál.
  Taky Stripesovy vyprávěl o tom jeho šutru, co měl v šuplíku u nás v pokoji a jak mu ho chtěly, když ho sem přivezly, zabavit. Prý by s tím mohl někomu ublížit, smál se tomu, jako by to byla naprostá absurdita, ale pravdou bylo, že dostat takovým šutem po hlavě by mohlo někoho vážně zranit, né-li i hůř...
  Jakmile však Torax šel spát, při čemž byl pomalu hlasitější než když předtím pořád něco povídal, nastalo hrozně nudné ticho. Shiro mlčel a měl jsem i trochu podezření, že snad spal s i otevřenýma očima, a Ghoster taktéž mlčel, coz u něj bylo na dením pořádku.
  Jak jsem tam tak ležel a občas se převalil, abych si našel lepší polohu, měl jsem pocit, jako bych ležel na tuně ostých kamenů a větví. Pořád mě něco bodalo do zad nebo do boku, až jsem to nakonec nevydržel.
  Velmi opatrně, abych na sebe neupoutal jejich pozornost jsem vstal. Ghoster ke mně byl zády a Shiro jen unaveně jakoby bez duše zíral do plamenů. Musel být tím světlem dost oslepený, takže jistě můj pohyb ve tmě neviděl, ale i tak jsem byl nanejvíš opatrný.
  Na chvíli jsem i vyděšeně ztuhl, když Shiro cukl jedním svým špičatým uchem jakoby mě snad slyšel, ale neotočil se mím směrem, a tak jsem po malé chvíli pokračoval.
  Jakmile jsem byl dost daleko na to, aby mě nemohly slyšet, úlevou jsem vydechl. Nechtěl jsem utéct nebo něco takového, ale prostě jsem se potřeboval trochu projít.
  Světlo z tábora jsem přes kmeny stromů již skoro neviděl, když jsem došel opět na ten konec kopce, kde jsme se poprvé zastavily a dívaly na východ slunce. Nebýt měsíce svítícího nad mou hlavou bych se možná i zkutálel dolů, ale takhle jsem tam jen zůstal stát. Byla mi zima, jelikož jsem měl na sobě jen mikinu a kalhoty, ale ještě jsem se zpádky neplanoval vrátit.
  Opět jsem se v naději rozhlédl po okolí, jestli bych přeci jen někde nezahlédl světla města nebo i jen nějaké chatky prostupující skrze větve stromů. Čehokoliv, co by nějak ukazovalo, že v okolí někdo je.
  Ale opět nic, stejně jako předtím. Všude kam oko dohledlo byl jen a jen temný les. Jak to vůbec bylo možné, že se tu nacházeli takto liduprázdné oblasti? Myslel jsem že v dnešni době už něco takového jako nedotknutá priroda ani neexistuje... Ale očividně ano. Možná jsme se nacházeli uprostřed nějaké rezervace, ale to by mohly ryskovat, že ten celkem nepřéhlédnutelný vstup do základny najdou nějaký filmaři, co sem přijely pozorovat zvířata.
  Nechápal jsem, jak to bylo možné že o tom mistě nikdo nevěděl, a dost možná se to ani nikdy nedovím, ale to mi bylo jedno...
  Povzdechl jsem si a začal přemýšlet, jestli bych to neměl vzdát. To, jak každý den myslím na svou rodinu mi to tu jen dělá těžší... Nemůžu spát a pořád se jen trápím myšlenkama, jestli se tam někdy vrátím. Jestli je ještě někdy uvidím.
  A ta odpověď, i když dost bolestivá, tam vždycky byla. Dlouho jsem si jí nechtěl přiznat, ale...
  ,,Noční procházka?" Ozvalo se za mnou zničehonic tiše. Málem jsem dostal infarkt jak jsem se lekl a rychle se otočil. Za mnou stál sněhově bílý králík s dlouhýma ušima vysícíma podél jeho ramen a zad a své albínsky rudé pronikavé oči upíral na mě.
  ,,Pane... já..." Zajíkl jsem se v prvotním zděšení. Pokud si bude myslet, že jsem se pokusil o útěk, bude to hodně špatné...
  ,,Klid." Schladil můj strach jediným slovem. ,,Vím, proč tu jsi. Ale teď je čas jít zpádky, když budeš nemocný nijak ti to nepomůže." Oznámil mi stroze a vydal se zpádky. Oddechl jsem si. Alespoň z tohohle nebudu mít problém.
  Měl pravdu, měl bych se asi vrátit. Když jsem byl zahloubaný do přemýšlení, ani jsem si neuvědomil, že jsem se začínal třást zimou. Pokazdé, když jsem vydechl se mi pred čumákem vytvořil bílý obláček a na me srsti a oblečění se začínaly tvořit kapky rosy, jak kolem mě začinala houstnlut raní mlha, která mi postupně zahalovala výhled dolů z kopce.
  Než jsem se však vydal za nim zpět do tábora, ještě jsem se jednou otočil k tomu výhledu, i když jsem již pořádně nic neviděl a povzdechl si.
  Asi mi nezbývá nic jiného, než se s tím smířit. Vždyť... Nebylo to tu Tak hrozné...
  Měl jsem tu přátelé, měl kde spát a co jíst...
  Nebylo to to, co bych si od života představoval, ale mohl jsem dopadnout i hůř...
  Prostě už svou rodinu nikdy nezpatřím...