Chtěla bych poděkovat Shadowgoldie15 za fanart Zaina a také se omluvit, že mi to trvalo tak dlouho ho sem dát...

  A také moc děkuju WolfMidnight_ za pomoc s navrhnutím a nakreslením Leose.

  ,,Vážně?" Zeptal jsem se trochu zmateně. Nikdy předtím jsem dopis nedostal, navíc... Co by mi Leos potřeboval zdělit tak důležitého, že mi musel psát dopis?
  Ani nevím proč, ale tak zvláštně mě to potěšilo... Opravdu se mu po mě tolik stýskalo..? Podle toho, co řekla asi ano...
  Hned, jak jsem ten kus papíru dostal do rukou jsem ho otevřel, ale okamžitě mi bylo jasné, že teď na to nemám čas, když jsem periferně zpatřil, jak do jídelny přichází Ghoster.
  Povzdechl jsem si, papír opět složil a strčil ho do kapsy.
  ,,Hned budu v tělocvičně, jen si musím dojít pro něco na pokoj." Vyhrkl jsem, když jsem procházel kolem Ghostera a rychle vyběhl na chodbu. V tu chvíli mi ani nedošlo, že jsem jí nestihl poděkovat.
  Ghoster se na mě trochu zmateně otočil, ale to už jsem utíkal pryč aby mě nemohl zastavit. Mít ten dopis celou dobu v kapse, mohl by se nějak zničit, nebo by mi mohl vypadnout a položit ho někam na lavičku? To taky nepřicházelo v úvahu, někdo by ho jistě vzal a prečetl by si ho...
  Vřítil jsem se na pokoj a rohledl se, kde bych ho tak mohl zchovat.
  Stůl? Ne, krom sklenic s vodou tam nic nebilo, byl by tam moc nápadný.
  Noční stolek? Ne, sdílel jsem ho s Toraxem a i když mu věřím, jestě ho tolik neznám.
  Ani nevím, proč jsem s tím dělal takové tajnosti... Jistě tam nebude nic důležitého, ale já jsem prostě nechtěl, aby si to někdo přečetl. Bylo to...
  Soukromé...
  Nakonec jsem to prostě strčil pod svůj polštář, protože mě nic lepšího nenapadlo a už mě tlačil čas.
  Když jsem vyběhl z pokoje, málem jsem se srazil s Tarou, ktera nejspíš zrovna šla po chodbě.
  ,,Promiň." Vyhrkl jsem, zabouch za sebou dveře a dřív, než by měla šanci na ty své blbé keci jsem se rozběhl po chodbě směrem k tělocvičně. Očividně nikam nepospichala...
  Nechci nikomu přát nic zlého, ale doufám, že jí odsud brzo vyhodí. Potřebovala by trochu probrat. Jak může budec někdo, kdo celý život žil s málem v děckém domově být tak nafoukanej?

  Tréning nakonec už neproběhl Tak strašně, jak jsme se všichni bály. Ghoster byl stále dost tvrdý a chtěl po nás víkon s plným nasazením, ale dával nám již i chvílemi pauzy, při kterých si vždy někoho vybral a zatím, co mu třeba nějak radil jsme se mohly jen dívat.
  Občas bylo vidět, že to někomu není úplně příjemné, ale nikdo nic neřekl. Chapal jsem to, všichni jsme si byli ještě pořad celkem cizí... Ale všichni jsme to zvladly, tady až na Taru, která se vůbec neukázala.
  Taky jsme tu už ani nebyli sami, v druhé polovině tělocvičny cvičil Sandyho tým, ale neměl jsem moc příležitostí se mrknout, jak mu to šlo.
  I přes ty chvilkové pauzy to bylo dost náročné a vyčerpávající, a tak, když tréning zkončil jsem se netěšil na nic jiného, než na postel.
  Když jsem odchazel, zaslechl jsem ještě, jak Ghoster něco říká Kiařře. Uslyšel jsem Tařino jméno, ale nijak zvlášť jsem se nezajímal, na to jsem moc spěchal na pokoj. Nejspíš chtěl, ať jí vyřidí, že pokud nebude chodit, pošle jí zpádky. Tedy to jsem alespon doufal- vzhledem ke spravedlnosti k nám, pochopitelně.
  Všechny nás však předběhl Shiro, za kterým jsem se ani nestihl otočit a už zmizel na chodbě. Nechápal jsem, kde mohl vzít tolik energie...
  Šel jsem na pokoj sám, Torax čekal na Sandyho, kteří měli také brzy končit.
  Když jsem dorazil na pokoj, překvapilo mě, že tam Shiro nebyl, ale pak jsem zaslechl zvuk vody vychazející z koupelny a došlo mi, proč tak hnal. Vlastně to bylo celkem chytrý, doufám že v ty sprše nebude dlouho... Alespoň tu nebyli společny sprchy, alespon malé plus...
  Až když můj pohled padl na mou postel, vzpoměl jsem si na ten dopis a rychle si pro něj hrábl. Měl jsem nějakej ten čas, než by se ostatní vrátily...
  Zarazil jsem se vsak, když jsem nemohl nic nahmatat. Trochu jsem zpanikařil a natáhl ruku skoro až na druhou stranu postele. Jaktože tam není?! Jak by ho vůbec někdo mohl-
  ,,Hledáš tohle?" Ozval se za mnou otravný divčí hlas a já se za nim pomalu otočil. Ve dveřích stála Tara. S povíšeným úšklebkem se opírala o rám dveří a v rukou měla papír, který jistě byl dopis od Leose.
  Jak ho mohla najít?! Probleskla mi v hlavě otázka a já si vzpoměl, jak jsem do ní málem vrazil, když jsem z pokoje odchazel. Ona mě špehovala!
  ,,Vrať mi to." Rozkázal jsem naštvaně a vycenil na ní varovně trochu zuby. Nezdála se být příliž vystrašena, naopak se mi v podstatě vysmála do očí.
  ,,Klidni se Vzteklino, jen jsem se mrkla." Řekla a pohledla do toho dopisu. ,,Maš celkem zvlaštního kámoše."
  ,,Okamžitě mi to naval!" Zvíšil jsem již trochu hlas a vydal se za ní. Ona se mi však kupodivu vydala naproti.
  ,,Ty seš ale vzteklej..." Konstatovala a natáhla ruku s tím papírem mím směrem. Trochu mě to zmatlo, ale pak jsem se po tom rychle natáhl. Holky fakt nikdy nepochopím... Všechny jsou to očividně k*ávy...
  Už to vypadalo, že mi to zkutečně dá, ale když už jsem se toho dopisu v podstatě dotýkal, stáhla ruku rychle zpadky.
  ,,Ten tvůj kámoš je pěkně divnej." Pokračovala a otočila se ke mě částečně zády. ,,"Chybíš mi tu při tréningu, Zaine," fuj... Zní jak teplouš." Zkonstatovala, když přečetla nějakou větu a já po ní vztekle skočil.
  ,,Koukej mi to vrátit ty ku*vo jedna!" Zařval jsem na ní. Už mi fakt začínaly dochazet nervy.