Tuto kapitolu bych ráda věnovala Hajka01, která se rozhodla zahodit svůj drahocený čas na hledání všech chyb, kterých jsem se dopustila v prologu a první kapitole.
Moc si tvé pomoci vážím.

  Seděli jsme na jedné zítce a já Lole říkal, co všechno se mi stalo. Vyprávělo se mi to dost těžce. Říkal jsem si, že už ten příběh nikdy nikomu neřeknu a teď...
  A teď ho opět někomu vypravím. Lola pečlivě poslouchala s rukou na mém rameni a soucitně se na mě dívala. Já jí však nebyl schopný pohlédnout do očí a tak jsem svůj pohled upíral na své ruce ve svém klíně.
  Když jsem zkončil, Lola udělala něco, co jsem od ní asi nikdy ani neočekával... Sama od sebe mě objala...
  ,,Mrzí mě to..." zamumlala. Když se odtáhla, pohlédla mi do očí a chytla mě za ramena. ,,Ale stále to nechápu. Tolik sis toho prožil a pak bys ten těžce vybojovaný život zahodil kvůli nějaké ču*ce?"
  ,,Lolo já..." Začal jsem, ale popravdě jsem ani nevěděl co jí na to mám říct.
  ,,Nevymlouvej se. Jen se nad tím zamysli." Utla mě rázně a zahleděla se někam do dálky. ,,Poté, co jsi odešel, to v těch tunelech bylo tak prázdné... Chyběly mi ty tvoje hloupoučké dotazy, najivní myšlení a smysl pro spravedlnost...
  Jako malý jsi byl strašně roztomilý..." Usmála se zasněně a já uhl pohledem. Možná jsem se i trochu začervenal, ale spíš mi bylo trochu trapně.
  ,,Jo... To bylo to moje najivní já..." zamumlal jsem. ,,Jak se vůbec máš? Mluvíme tu pořád jenom o mně... Co ty?" Rozhodl jsem se změnit téma než by o mně řekla ještě něco...
  Pokrčila rozpačitě rameny. ,,Poté, co tě odvedly to ve skupině bylo takové... Pusté... Naomi byla pryč, ty jsi byl pryč... S naší skupinou to šlo jen z kopce... Nemohla jsem tam zůstat. Navíc jsme po tom zátahu přišly o úkryt... Vrátila jsem se domů..." Překvapeně jsem vztyčil uši.
  ,,Vážně?" Nevěděl jsem, že Lola měla domov... Myslel jsem, že ji vykoply stejně, jako mě... Jak jsem se poté dozvěděl, v té době zde byla krize. Lidé neměli na ubytování, jídlo, oblečení... Nemohli uživit celou rodinu a tak spousta dětí zkončila na ulici. Vůbec nechápu, jak se mi při té krizi podařilo přežít... Jak jsem pro sebe mohl najít dost jídla...
  ,,Ano..." vydechla Lola. ,,Moje rodina se skládala hlavně z mých bratrů... Moji rodiče, především otec, upředňostňoval je... Byla jsem pro ně podřadná, proto jsem utekla. Nesnášela jsem své bratry a vlastně skoro každého muže až...
  Do té doby, dokud jem nepotkala tebe. Ty jsi mi ukázal, že v každém se může skrývat kousek dobra. Viděl jsi ho v každém... Vrátila jsem se a...
  Oni byli rádi, že jsem zpátky..." Řekla to jakoby s nevírou. ,,Stalo se přesně to, co se stalo mně... Až když o někoho přijdeš, uvědomíš si, jak důležitý pro tebe byl..." zamumlala a při tom se podvědomě chytla své mikiny na své hrudi.
  ,,Páni..." vydechl jsem. Netušil jsem, jaký byl Lolin příběh. Nikdy se mi o tom, že měla rodinu nezmínila... ale to asi nikomu.
  Kolem krku mi najednou přistála její ruka a přitáhla si mě k sobě. ,,Jsem ráda, že jsem se s tebou po tak dlouhé době mohla zase vidět." Rukou mi rozcuchala vlasy až mi má ofina spadla do očí. Snažila se změnit téma, stejně, jako předtím já, a tak jsem jí nechal. ,,Tolikrát jsem se sama sebe ptala, jak jsi asi tak dopadl. Kde je tě teď konec...
  Změnil jsi se." Pohledla na mě a pustila mě. Dřív, než jsem na to stihl jakkoliv odpovědět se po mě opět natáhla ale tentokrát vzala do ruky mé kratší ucho.
  ,,Jsi teď úplně jiný..." Pustila mi ho a místo toho mi prsty přejela po líci. Ani jsem se nehl a jen se jí díval do těch jejích oranžových očí.
  Zastavila se u mé jizev přes oko a několika dalších na čumáku. ,,Proč jsou lidi tak zlý..?" Zašeptala a já stáhl uši. ,,Proč... Jsem já k tobě byla tak krutá..." Stáhla ruku zpádky a uhla pohledem. ,,Byl jsi pro mě jako mladší bratr... Chtěla jsem tě připravit na krutý život, ale... Nedocházelo mi, jak malý jsi tehdy byl... Zkazila jsem ti dětství..."
  ,,Ne... Nic jsi mi nezkazila. Nebýt tebe, možná bych byl už dávno mrtvý..." Snažil jsem se jí nějak ukonejšit. To bylo poprvé, co jsem si s ní připadal jako ten starší... Změnila se... Dospěla. Teď z ní byl mnohem lepší člověk než kdysy... A i kdysy jsem jí měl rád...
  ,,A není to teď stejně jedno? Nechceš už dál žít..." Zarazil jsem se při jejích slovech. Úplně jsem při povídání s ní zapoměl na realitu...
  Chtěl jsem se zabít ale teď... Začínalo mi něco docházet...
  ,,Teď už ano..." Pousmál jsem se a ona ke mě nechápavě vzhlédla.
  ,,Co..?"
  ,,Dala jsi mi novou naději." Usmál jsem se na ní. Když se ona mohla tak moc změnit, můžu i já. Stále tu je šance.
  ,,Vážně?" Usmála se a nastražila uši.
  ,,Jo. Byl jsem hloupý, když jsem si myslel, že jsem ve všem sám. Mám rodinu. Mámu a bratra. Marka a Riana. I Mistr ve mě věřil! Ti všichni mi mohli pomoct, ale moje pýcha mi nedovolila je o tu pomoct požadat. Musím to napravit." Řekl jsem odhodlaně a seskočil z té zídky. Odháněl jsem je od sebe a oni mi přitom chtěli jen pomoct... Musím zpatky... Nemůžu jim takhle ublížit...
  ,,To je ten kralík, kterého znám." Usmála se Lola a seskočila za mnou. Popadl jsem svou tašku a přehodil si jí přes rameno. O chvíli později mi na tom popruhu přistála také její ruka.
  ,,Vím jistě, že by na tebe byla tvá máma pyšná, Springu." Usmála se na mě Lola a já jí ten úsměv s radostí vrátil.
  ,,Díky." Její slova mě zahřála tam uvnitř. ,,Ale já nejsem Spring. Jsem Zain Gold." Už vím, kdo jsem, a kam patřím. ,,A mámu mám."
  ,,Spring, Zain. To je fuk. Pro mě vždycky zůstaneš tím skvělým králíčkem, který mi navždy změnil pohled na svět." Ještě naposledy mě objala na rozloučení a já jí také.
  ,,Děkuju... Ty jsi taky skvělá..." Vyměnili jsme si úsměvy a vydali se uličkou pryč. Oba dva domů za svými rodinami. Oba dva s úsměvem na tváři.
  ,,Někdy se zase musíme sejít i za jiných okolností, než že tě budu zachraňovat." Zasmála se a já s ní.
  ,,Určitě." Přitakal jsem. Tolik mi chyběla. Určitě jí teď nenechám jen tak opět zmizet z mého života.
Už jsme byli skoro venku z uličky, když nám někdo zastoupil cestu...