Chtěl mě odvést pryč s tím, že se sem pak vrátí, ale já to odmítl. Nejsem žádná bábovka. Je to už osum let, zvládnu to, jen jsem nebyl připravený!
  Nehádal se se mnou. Prostě mě dál neřešil a začal číst.
  Bylo mi blbě, když jsme o něm četly. Mé jméno bylo s tím jeho spojeno, bohužel, takže můj spis byl tady taky. A také spisy ostatních nebožáků, kteří zkončili v jeho spárech...
  Ani tehdy jsem po tom, zjistit to, co tam všem dělal, nijak netoužil a ani teď tomu nebylo jinak. Bylo mi opravdu blbě... Parkrát jsem měl co dělat, abych se nepozvracel. Díky tomu, že jsem si to sám prožil to pro mě bylo mnohem horší, než pro něj.
  Stačilo si jen vzpomenout, jak zoufalý jsem v těch dobách byl... Temná, malá, chladná místnost páchnoucí krví, špínou, výměšky a hlavně zoufalstvím a strachem...
  Nechtěl jsem myslet na to, kolik dětí tam přede mnou bylo, a kolik by jich ještě mohlo následovat, kdybych tehdy neudělal to, co jsem udělal...
  Nevědomky jsem si přitom rukou sáhl na bok, kde se pod látkou nacházela ta jizva od té chvíle, kdy mě chtěl zabít. Myslím, že jsem si v té chvíli vyplítval všechno štěstí, které jsem měl ke svému životu přiřazené... I když, mé pravé štěstí bylo, že jsem se dostal k mámě...
  Kdo jiný by si k sobě dobrovolně vzal něco takového, jako jsem byl já?
  Měl jsem skvělý život... Měl jsem úžasnou mámu, skvělého bratra a Mark... Ten byl v podstatě jako můj otec...
  Život mě potrestal za to, že jsem si toho nevážil...
  Překvapivě mě za to Stripes, jak jsem se choval, nijak neodsuzoval... Ani jednou jsem na jeho tváři nezpatřil ušklebek nebo třeba znechucení... Celou dobu se tvářil vážně a soustředěně.
  Ale stále bych si na něj měl dát pozor. Nikomu bych tu moc neměl věřit, nebo se mi to vymstí.
  Znovu jsem pohledl na ty bedny s jeho jménem. On se taky před ostatníma choval jako anděl, ale uvnitř to byl odporný ďábel...
  Vždycky jsem ho měl za zrůdu a nikdy mě moc nezajímalo, Proč se tak choval...
  Ale upřímně mě zarazilo, když jsem zjistil jeho příběh... Líto mi ho teda rozhodně nebylo, ale bylo to... Zarážející... Nikdy mě moc nenapadlo, že za tím jeho chováním se zkrývá něco takového. Prostě jsem si myslem, že to byl magor, kteremu k tomu, aby někomu ubližoval žádný důvod nepotřebuje. A už vůbec jsem nemyslel, že ty pokusy dělal, aby něco našel... Myslel jsem si, že ho to prostě bavilo... Že si užíval ten pohled na nás, když jsme pomalu přicházely o rozum...
  I když to asi bylo tím, že jsem na to Vůbec nemyslel. Snažil jsem se ho alespoň trochu vytěsnit z mysli, i když to bylo jaksi nemožné. Pokaždé, když jsem se podíval do zrcadla a zpatřil mé různobarevné oči, zjizvený čumák a zbytky ucha, vždy mi to připomnělo, co mi provedl...
  Ale... Jak se z vás může stát takové monstrum..? Předtím se podle těhle spisů choval zcela normálně...
  Ani se mi nechtělo věřit, že ten mladý nadějný vědec, kterého tady popisovali v tom spysu z toho, co jim o něm řekly jeho kolegové, mohl být tím fialovým monstrem, které jsem znal já...
  Ano, před lidmi se uměl přetvařovat, ale i tak... Co se vám v hlavě musí změnit, aby jste se začaly chovat takhle..?
  Lidé umí být zlý. Od těch, co se vám posmívají a dělaj naschvály až po masové vrahy a šílence jako on... Stačí...
  Překročit určité meze, které už poté nejde přejít zpět. Jako dveře, které se za vámi zavřou a už vás nepustí zpět...
  Mohlo by mě to čekat taky, kdybych o všechny přišel? Je těžké říct, čeho bych byl takto sám schopen... Asi...
  Asi se kousek blázna může nachazek v každém z nás. Vždyť i já se tehdy v tom sirotčinci choval odporně...
  Záleží jen na tom, jak silní jsme my. Nelíbila se mi představa, že by se ze mě taktéž mohlo stát takové monstrum. Psychopat...
  Ale jen mě to víc utvrdilo v jednom. Nesmím o svou rodinu přijít. Nezvládl bych to bez nich. I kdybych je už nikdy nesměl vidět, bude mi stačit, že vím, že jsou v pořádku...
  Nechci už nikdy být tak sám...
  Jako když jsem byl na té ulici a choulil se u zdi, abych alespoň na chvíli unikl mrazivému větru.
  Jako když jsem stál před tím zrcadlem v sirotčinci a zíral na svůj odraz, ve kterém jsem viděl svého otce.
  Jako když jsem seděl sám na té chladné zemi v jeho sklepě a bál se, co se mnou bude dál...
  Jako v té cele, kam mě policisté zavřely, když si myslely, že jsem se zbláz-
  Ze zamyšlení mě vtrhla malá rána, jak Stripes zavřel ty desky. Snažil jsem se nedat najevo, že jsem teď trochu nevnímal.
  Páni, jak dlouho jsem vlastně byl mimo..? Trochu mě až děsilo, nad čím vším jsem přemýšlel...
  Filozofická chvilka s mím depresivním a zřejmě i krapet šíleným já... Bezva.
  ,,Tohle nikam nevede. Ať už s tebou má v plánu cokoliv, asi se už všech vodítek zbavila... Ale řekl bych, že to má právě něco společného s ním.
  To díky tobě se mu na to podařilo najít tu latku..." Zamračil jsem se. Podle mě jsem na tom moc velkej podíl neměl. Kdyby si vybral někoho jiného, nejspís by na to přišel taky.
  Pak mi něco došlo. Když jen díky tomuhle můžou hybridi žít...
  Znamená to, že Shadow nejspíš už není na živu...
  Ztáhl jsem uši. Doteď jsem měl nějakou naději, ale teď..? Můj nejlepší přítel byl nejspíš už dlouhá léta mrtvý a já mu nestihl ani poděkovat...
  Ani říct zbohem...
  ,,Vnímáš?" Vytrhl mě z chmurných myšlenek jeho hlas. Rychle jsem zamrkal.
  ,,Promiň... Přemýšlel jsem..." Vyhrkl jsem a snažil se zamaskovat můj smutek. Abych svá slova potvrdil, rovnou jsem se zeptal na věc, která mě už delší dobu trápila... ,,Co s námi vůbec chce dělat? Je nás tu tolik... Proč tohle všechno?" Rozhodil jsem při tom rukama. ,,Proč všechny ty tajnosti kolem hybridů? Proč takový obrovský komplex?" Působilo to na mě jako bych byl ve vězení...
  Pohledl jsem na Stripese. Jistě na mou otázku měl odpověď... Vždyť tu pracuje!
  On však jen mlčel...

  Kapitola zas trošičku o ničem 😅
  Omlouvám se, nějak jsem se zvláštně zamyslela a vzniklo z toho tohle...
  Snad příště už to bude lepší 😅