Nic mi to jméno neříkalo, ale něco mi napovídalo, že je to důležité.
  Otevřel jsem tu krabici a vyndal z ní jeden ze svazků s tím samým jménem. Byl pěkně těžkej...
  Otevřel jsem desky, protože jsem věděl, že by se tam měla nacházet i fotka a nějaké základní informace.
  Úplně jsem však ztuhl, když jsem na té fotce zpatřil mě velmi známou a nenáviděnou tvář.
  Ne... On ne..! V tom šoku jsem desky pustil, a ty tak s ránou dopadly na zem, kde vynesly do vzduchu další oblak prachu.
  Rána se roznesla celou místností, ale já tam jen dál ztuhle stál a díval se na mé ruce, ve kterých se ještě před chvílí nacházela fotka toho ďábla... Třásly se mi...
  ,,Co to děláš?!" Doběhl ke mě Stripes, kterého jsem tou ránou nejspíš viděsil k smrti. ,,Prozradíš nás!" Zasyčel na mě. Nijak jsem nereagoval.
  Cítil jsem, jak se mi zrychluje tep, který mi tepal ve spáncích. Zdalo se mi, že se mi špatně dýchá a tak i zvyšoval frekvenci mého dechu.
  Proč..? Proč zase on..? To mi ani teď nedá pokoj..?
  ,,Zaine?" Hodně vzdáleně ke mě dolehl jeho hlas a já ucítil, že se i dotkl mého ramene. Já byl však jen dál schopen zděšeně zírat na své třesoucí se ruce.
  Probralo mě až to, když se mnou ten tygr začal třast. ,,Tak sakra prober se!" Zavrčel na mě tiše a podíval se mi do očí. ,,Co se stalo? Viděl si něco?" Nevím, jestli se staral kvůli tomu, že o mě měl strach ale spíš jsem to dával za vinu tomu, že ho můj stav viděsil a bál se toho, že za to mohlo něco, co by nas prozradilo...
  ,,Tak sakra cos viděl?!" Zvíšil trochu hlas a já se úplně probral. Odtáhl jsem se od něj a stále mlčky jsem sklopil pohled k deskám, které se vlivem pádu zavřely.
  Pomalu jsem se k nim sklonil a chtěl je opět zvednout. Těsně předtím, než jsem se toho dotkl jsem však zaváhal. Ruka se mi třásla, ale nakonec jsem ji zvedl a znovu se narovnal.
  Jak snadno mě dokázal rozhodit jeden jedinej obrázek... Zhluboka jsem se nadechl a měl jsem pocit, že jsem při tom vdechl snad celou hrst prachu. Notak. Je to sakra jen fotka. Co to s tebou je?! Je to tak dávno! Je mrtvej, nic ti ta fotka neudělá, tak se sakra vzpamatuj!
  ,,Zaine?" Jeho hlas zněl váhavě a přes tepot v mích uších skoro neslyšně. Zavřel jsem oči a nejdřív se parkrát zhluboka nadechl a vydechl. Tak, jak jsem se to učil.
  ,,Promiň..." Vydechl jsem po chvíli. Překvapilo mě, že Stripes počkal. Typoval bych ho spíš na věčně netrpělivého vzteklouna... ,,Jsem v pohodě. Jen..." Sám jsem nevěděl, Jak bych to měl nazvat nebo odůvodnit. Moc se mi o tom nechtělo bavit... ,,Jen mě něco trochu rozhodilo..."
  ,,Trochu... Jasně. Co se ti stalo? Cos viděl?" Samozřejmě mi na to nezkočil a spařil mě zamračeným pohledem. Povzdechl jsem si a opět pomalu otevřel ten spis.
  ,,Trochu mě viděsil... Neočekával jsem, že ho ještě někdy uvidím..." Naklonil se, aby se mohl podívat.
  ,,Toho znám..." Řekl a já na něj hned zděšeně pohlédl.
  ,,Cože?!" Vyhrkl jsem. Jak jako zná?! Jako že ho potkal?! Mluvil s ním?! Co když je ještě naživu?! Co budu dělat?!
  ,,Ne osobně pochopitelně." Řekl hned, aby mě trochu zklidnil. Jasně... Proč sakra tak vyšiluju?! ,,Z doslechu. Tady je celkem známej. Odkud ho znáš ty?"
  ,,Jak jako známej?" Zeptal jsem se a ignoroval tak jeho otazku. Položil jsem desky na prázdný pult a začal se přehrabovat v dalších bednách. Ztěží jsem se držel. Byli tu kopie těch nechutnych knih... Viděl jsem je jen jednou, a to u soudu, takže tomu bylo víc jak osum let... Stejně se mi to zarylo do paměti. Něco tak nechutného prostě z hlavy jen tak nedostanete...
  ,,No... Už kdysy byla nějaká ta látka, která dokázala hybridům pomoct, ale měla účinost tak patnact procent. On a jeho pokudy tuto šanci na přežití zvíšil na šedesát, takže je tu celkem za hrdinu. Asi, mě to upřímně moc nezajímá." Pokrčil Stripes rameny a já se na něj rychle otočil.
  ,,Cože?!" Jak jako hrdina?! Vždyť to byl netvor!!!
  ,,Neřvi tak, zapoměls, že tu správně být nemáme?!" Zavrčel. ,,Proč ti to vůbec tak vadí?" Proč mi to vadí?! Já ti ukážu, proč mi to vadí!
  Vytáhl jsem z té vedny první svazek. Nedíval jsem se do něj, jen jsem si všiml že na tom je napsáno A5. S ránou ho hodil před něj na polici skladu. Nevěděl jsem, kdo se pod tím označením skrýval a ani jsem to snad raději vědět nechtěl. Nezajímalo mě, že mám být potichu a otevřel jsem ten svazek na první straně.
  ,,Chceš vidět, proč mi to vadí?! Protože to bylo monstrum! Sám se podívaj, co dělal." Zavrčel jsem.
  On si jí pomalu vzal k sobě a začal si jí pročítat. Znovu se mi zrychlil tep i dech ale tentokrát to bylo hněvem. Jak ho mohli mít za hrdinu?! Vždyť to byla nechutná zrůda!!!
  Znovu jsem se snažil to rozdýchat, zatím co si on četl v tom spisu. Klídek... Bude to dobrý. Nejspíš je to jen nějaký omil...
  ,,Už chápu, proč ho tak nenávidíš. Zničil ti život." Zhodnotil klidně po chvíli a já se zděsil. Že já mu nedal zrovna Můj spis?! Dop*dele!
  Rychle jsem mu to vytrhl. Sakra kolik si toho přečetl?! A co všechno tam vůbec bylo?!
  ,,Takže ty trpíš halucinacemi?" Zeptal se a já se zamračil. Doháje.
  ,,Ne. Už ne..." Zamumlal jsem tiše. ,,On... Mi zničil život... A nejen mě... Sledoval jsem, jak můj přítel pomalu zevnitř umírá..." Vrtěl jsem při tom hlavou. Už mě nezajímalo, co všechno ví. Měl jsem takovou slabou chvilku... ,,Jak ho někdo může mít za hrdinu..?" Byl jsem v koncích. Moje hlava tuto informaci odmítala přijmout...
  Když mi na rameni opět přistála jeho ruka, trochu jsem sebou trhl. ,,Pro ně je hrdina, protože díky jeho výzkumu žijí. Ale máš pravdu, byla to zrůda..." Nic jsem na to neřekl. Neměl jsem co říct.
  Vůbec jsem nechápal, proč jsem mu to všechno řekl... Vždyť jsem se rozhodl, že tu nebudu nikomu věřit! A teď se mu svěřím s něčím takovým...

  Taková kapitola trochu o ničem...
Příjde mi, že mi poslesní dobou strašně trvá, než se rozjedu... Doufám, že to se mnou zatím vydržíte 😅

  Jo a...
Je možné, že příští týden kapitola nevýjde. I když se opravdu snažím, vůbec mi teď nejde psát... Od té karantény jsem nenapsala nic pořádného, všechno jsem zase smazala, protože se mi to nelíbilo...
Budu se snažit, ale nic neslibuju..