Bylo mi špatně od žaludku. Dával jsem to za vinu tomu, že jsem už téměř dva dny nejedl a tak jsem se rozhodl zastavit v jednom menším bistru. Posadil jsem se k jednomu volnému stolu a popadl menu, které tam měli přichystané.
  Začal jsem se koukat po něčem menším a levnějším. Nemohl jsem se tu zdržet dlouho a už mi nezbývalo zrovna moc peněz. Leos vyletí z kůže pokud zjistí, že jsem odešel aniž bych mu cokoliv řekl, ale já zkrádka nemohl jen sedět na zadku a čekat, až se vrátí z práce. A odmítal jsem jeho pohostinost zneužívat víc, než už jsem dělal doposud.
  ,,Zashi?" Dolehl ke mě známí hlas a tak jsem pozvedl pohled z jídelního lístku. Mířil ke mě sněhově bílý lišák se stejně zbarveným medvědem v závěsu. Max a Dex. Už to byla doba, co jsem je viděl naposledy, a rozhodně jsem nečekal, že tu na ně jen tak narazím.
  Povzdechl jsem si a lístek odložil. No, když už tu jsou, měl jsem už delší dobu na mysli pár slov, které jsem jim chtěl říct.
  ,,Zaine." Opravil jsem je a pokynul, aby se posadily naproti mě.
  ,,Jasně, promiň, je to nezvyk." Nervózně se pousmál Dex a oba se posadili naproti mě.
  ,,To je v pořádky." Kývl jsem. Bylo pochopitelné, že si na to ještě nezvykli.
  ,,Jak se máš? Dlouho jsi se neozval." Pokračoval Dex.
  ,,Přesněji vůbec." Dodal Max. Lehce jsem se zastyděl. Ti dva mi už tolik pomohli a já je prostě úplně vytěsnil z hlavy. Ale měj jsem k tomu důvod.
  ,,Já vím, a chtěl bych se vám za to omluvit. Přesněji se omluvit za to všechno." Vychrlil jsem to rovnou než bych si to stihl rozmyslet.
  Moji bývalí kolegové se na sebe poněkud zmateně podívali a vyměnili si překvapené pohledy. Chvíli mlčeli, než se na mě znovu otočili a promluvili.
  ,,Dobře, co se děje?" Zeptal se Max.
  ,,Co by se mělo dít?" Nechápal jsem.
  ,,Takhle milej jsi nikdy nebyl." Ozval se Dex. ,,Natož aby ses za něco omluvil." Stáhl jsem své králičí uši. Tak mě ti dva vidělo? Je pravda, že jsem k nim asi nebyl nejmilejší, ale pořád, neuvědomil jsem si, jak moc nepříjemný jsem asi předtím byl.
  ,,Prostě, měl jsem možnost strávit pár týdnů s dalšími mýšenci, a uvědomil jsem si při tom, jak pokritecky jsem se k vám oběma choval." Vysvětlil jsem, jelikož si ti dva zasloužili alespoň nějaké vysvětlení. ,,Takže se vám za mé předešlé chování omlouvám a děkuji, že jste mi i tak pomohli."
  ,,Omluva přijata, a teď-" Usmál se Dex ale Max ho zvednutím ruky zastavil.
  ,,Pod jednou podmínkou." Dodal. Věděl jsem, že u něj to nebude tak snadné jako u Dextra. ,,Co jsi s tou tvou skupinou dělal?" Sakra... Že já něco říkal. Maxmilian byl někdy až moc chytrej.
  ,,Víš, že ti to nemůžu říct." Nemělo cenu zapírat, ten polární lišák by poznal, že lžu.
  ,,Takže bude lepší, když o tom ani nebudem vědět." Povzdechl si a já drobně přikývl. Nastalo dlouhé ticho, kdy se akorát v pozadí ozívaly hovory ostatních zákazníků v doprovodu občasného cinkání příborů o talíře.
  ,,A co tu vlastně děláte? Tohle je celkem daleko od vaší běždé oblasti. Máte volno?" Zeptal jsem se.
  ,,Tak nějak." Pokrčil rameny Dex. ,,Podali jsme žádost o přeřazení, tak teď čekáme jak to dopadne." Vysvětlil.
  ,,Proč jste to dělali?" Podivil jsem se.
  ,,Přemýšleli jsme o tom už hodně dlouho." Ozval se Max. ,,Od té doby, co tě naši kolegové napadli."
  ,,To jste neměli dělat..." Povzdechl jsem si.
  ,,Není to jen kvůli tobě." Vysvětlil Max.
  ,,I když z většiny ano." Dodal Dex. Max si povzdechl a pokračoval.
  ,,Chvíli potom, co tě vyhodili, k nám na oddělení přišla jedna míšenka. Tvrdila, že jí několik mužů napadlo. Nikdo to neřešil a jen jí poslali pryč s tím, že si za to může sama..." Hořce jsem se ušklíbl. Nemohu říct, že bych to nečekal.
  ,,Měla odvahu že to vůbec zkusila..." Poznamenal jsem.
  ,,No a o to jde. Nelíbí se nám, jak se k míšencům u nás chovají. Tak jsme to nahlásili a nechali se přeřadit." Vysvětlil Dex.
  ,,Tohle vám akorát způsobí problémy, nikoho to zajímat nebude." Poznamenal jsem. ,,A budou vás všude vidět jako krysy..."
  ,,Možná " Pokrčil rameny Max. ,,Ale alespoň víme, že jsme pro to něco udělali a jen nestáli opodál a nepřihlíželi tomu."
  ,,Protože pak by jsme nebyli o moc lepší." Dodal Dex. Jejich mladá najivita byla až k smíchu, ale přeci jen mě to zahřálo u srdce. Takovích, jako jsou tihle dva, by bylo potřeba víc.
  ,,A co vůbec ty? Našel sis nějakou práci? Slyšel jsem že pro mýšence je velmi těžké něco najít." Zeptal se Max.
  ,,Spíše nemožné." Dodal jsem trochu otráveně. Oba se zatvářili trochu zaskočeně, než Dex pronesl.
  ,,Tak to to vysvětluje..." Zamumlal.
  ,,Vysvětluje co?" Zeptal jsem se.
  ,,No... Vypadáš hrozně, a máš na sobě oblečení, které je tak dvakrát větší než ty..." Musel jsem se nad tím ušklíbnout.
  ,,Zatím ještě mám kde bydlet. Jen jsem přespával u známého a moje omlečení je nyní jaksy nepoužitelné." Pokrčil jsem rameny načež jsem sebou lehce trhl. Občas zapomenu, že bych měl dělat opatrnější pohyby...
  ,,Nenapadl tě zase někdo že ne?!" Vyhrkl Max. Nevím, jestli si všiml mého trhnutí nebo to jen odvodil z toho, jak vypadám...
  ,,Ne, jen mám hroznej hlad." Zalhal jsem a sáhl zpádky po tom menu. Vlastně to ani nebyla lež, umíral jsem hlady.
  ,,Dobře." Věděl jsem, že mi to Max nesežere, ale co jsem mu měl asi tak říct? ,,V tom případě tě zveme."
  ,,Cože? Ne, to nemůžu přijmout..." Vyhrkl jsem a upřel na něj pohled.
  ,,Ale můžeš, sám si teď řekl že se ti těžko schání nová práce, tohle je to nejmenší, co pro tebe můžeme udělat." Přidal se i Dex.
  ,,Ne, to zkutečne nemůžu." Trval jsem si na svém. ,,Už jste toho pro mě udělali až moc."
  ,,Tak to ber jako přátelskou půjčku, až budeš moct, můžeš nám to vrátit a pozvat někam nás." Navrhl Maxmilian s vychytralím úsměvem. Nejen, že mi tím nabýdl přijatelnější nabýdlu téhleté "půjčky," ale také si tím pojistil to, že se s nimi znovu uvidím, kdybych náhodou změnil názor.
  Povzdechl jsem si. Byl někdy az zbytečně chytrej...
  ,,Co mi zbývá? Stejně by jste to zaplatili nějak za mě kdyz bych se zrovna nedíval." Poznamenal jsem nakonec a sklopil pohled ke stolu. Bylo mi trochu trapně... ,,Děkuju..."
  ,,Není zač, to přece přátelé dělají." Usmál se Dextr a já nemohl jinak, než mu ten jeho sluníčkový úsměv alespoň slabě oplatit.
  Otevřel jsem tedy jídelní lístek a kluci naproti mě udělali to samá, stěží jsem však stihl pohledem přelétnout první pokrm z nabýdly, když k našemu stolu došla mladá rysí servírka.
  ,,Ještě minutku prosím." Zamumlal Max automaticky aniž by k ní zvedl pohled. Já si však všiml jejího nervózního postoje a neustálého vyhýbání se očnímu kontaktu a věděl jsem, že je problém.
  ,,Velice se omlouvám pane, ale budete muset odejít." Zamumlala tiše, pohled zarytý do desky stolu mezi námi.
  ,,Cože? Proč? Nic špatného jsme neudělali ne?" Vyhrkl zmateně Dex a oba na ní opřeli překvapené pohledy. Já si jen povzdech, jelikož jsem už věděl, co bude nasledovat, a odložil ten zalaminovaný papír na stůl přede mě.
  ,,Jsme slyšný podnik a vaše přítomnost by mohla ostatním naším zákazníkům být velmi nepříjemná. Proto vás musím požádat, aby jste odešel." Nepohlédla přímo mým směrem, ale všem nám bylo jasné, že tato slova jsou směřována právě na mne.
  ,,To myslíte vážně?" Vyhrkl Max a prudce vstal, až kovové nohy židle, na které seděl, nepříjemně zavrzaly o podlahu. ,,Nic špatného neudělal! Nikomu krom vás tady nevadí." Nikdy předtím jsem toho lišáka neviděl takhle vyjet. Až mě to na chvilku úplně zarazilo. Když jsem si však všiml, jak začal šátrat v kapse po svém odznaku, vzpamatoval jsem se, natáhl se po něm a pevně ho chytil za ruku. Bolesti v mém břichu jsem si nevšímal.
  ,,To je v pořádku, rozumím." Promluvil jsem na tu servírku, která před Maxem vyděšeně ucouvla. Na Maxe jsem se při tom ani nepodíval, jen jsem cítil, jak mě propaluje zmateným pohledem.
  Vstal jsem, pustil Maxe a do ruky si vzal svou bundu, co jsem měl položenou přes opěrku své židle.
  ,,Neuvědomil jsem si, že vám mohu způsobit takovéto problémy." Řekl jsem zdvořile a omluvně sklopil pohled. ,,Omlouvám se, už se zde znovu neukáži." Bez dalšího slova jsem se otočil a odešel odtamtud. Jen rychlé kroky mě ubezpečily, že ti dva se vydali za mnou.
  ,,Co to mělo být?!" Vyhrkl Max. ,,Tohle jim nemůžeš nechat jen tak projít!"
  ,,A co bych měl podle tebe dělat? Stropit tam scénu? Akorát bych jím tím potvrdil, co si o nás myslí. Navíc, ta rysice jen dělala svou práci. Pravděpodobně jí to nařídil její šéf. Věřte mi, už jsem se setkal s několika lidmi, co mě odněkud chtěli vyhodit, protože nesnášemi mýšence. Takový lidé mluví úplně jinak." Poznamenal jsem s povzdechem. Samozřejmě že mě to naštvalo, ale co s tím šlo dělat?
  ,,Asi máš pravdu..." Povzdechl si Max a svěsil ramena. Zřejmě ho mrzelo, že tak vyjel.
  ,,Už začínám chápat, proč jsi nás tak neměl rád, jestli se k tobě takhle chovají všichni." Poznamenal Dex.
  ,,Všichni ne, většina lidí si mysli své a mlčí, ale vždycky se najde někdo, kdo tu pusu otevře." Pokrčil jsem rameny. ,,Já mám ještě štěstí, ze to na mě nejde zdaleka tak dobře vidět." Dodal jsem. ,,Vítejte v našem světě."
 
  S chutí jsem se zakousl do burgeru. Takový typ jídla jsem moc rád neměl, nikdy mi nijak zvlášť nechutnal, ale teď to bylo snad to nejlepší jídlo které jsem kdy jedl.
  ,,Jestli nás vyhodí i odsud, tak už nevím, kam jít." Poznamenal Max.
  ,,Klid, těmhle je jedno úplně všechno. Chtějí jen mít směnu co nejrychleji za sebou." Ozval se Dex.
  ,,Nedivím se jim." Zamumlal jsem.
  ,,Ty máš teda hlad, chceš obědnat ještě něco?" Zeptal se Max s úšklebkem, jelikož jsem byl se svym jídlem už téměř hotový.
  ,,Ne, ne, díky." Zamumlal jsem. Musel jsem začít pomalu, takhle by mi bylo akorát špatně.
  ,,Hele, přemýšlel jsem." Ozval se Dex.
  ,,A jéje, co tě napadlo?" Ozval se Max a já se tomu uchecht. Dex ho spařil rychlím pohledem, než se znovu otočil na mě a již mnohem tišeji pokračoval.
  ,,Není na tobě moc poznat, že jsi mýšenec. Myslím že největší pozornost poutá to tvoje ucho. Možná kdyby jsi zase začal používat tu protézu..."
  ,,Ne, díky." Odpověděl jsem mu hned. Myslel si snad, že mě to samotného nenapadlo? Jenže já byl tak rád, že jsem se jí zbavil. Nikdy mi nebyla příjemná, ucho mi kvůli ní často natékalo a i byla strašně těžká, takže jsem si po čase uvědomil, že začínám jedno ucho sklápět dolů. Ne, raději se budu potýkat s tím, že ve mě víc lidí pozná mýšence, než mít znovu tu věc připlou na uchu.
  ,,Fajn, byl to jen návrh." Couvl od svého navrhu hned Dex. Zřejmě z mé možná trochu zbytečně prudké reakce pochopil, že jsem plně rozhodnutý podstoupit cokoliv jiného, než tu protézu.
  ,,Stejně by mě zajímalo, jak se ti to stalo..." ozval se Max. ,,Muselo to dost bolet."
  ,,To si piš že jo." Přikývl jsem a začal si ruce otírat ubrouskem. Bylo to celkem dobré, jen kdyby to tolik nešpinilo... ,,Ale nemá to nic společného s organizací." Dodal jsem.
  ,,Ani nechci vědět, jakým peklem sis musel projít..." Zamumlal Dex.
  ,,Tak se na to pořád neptejte." Odpověděl jsem s pokrčením ramen. Max chtěl zřejmě ještě něco říct, ale přerušilo ho zvonění telefonu.
  Sáhl jsem po něm a koukl, kdo mi to volá. V tu chvíli jsem ztuhl.
  Leos... Sakra, vůbec jsem si neuvědomil, že už je tolik. Nechtěl, abych chodil sám ven, alespoň ne tenhle týden. A já to hned druhej den porušil. Ten bude zuřit...
  Na malý okamžit mě napadlo, že bych mu to prostě jen vytíp nebo mu to nezvedal. To bych ho však akorát vyděsil, že se mi něco stalo, a to jsem mu nemohl udělat...
  ,,Dejte mi chvilku." Zamumlal jsem směrem k těm dvoum a aniž bych čekal na jejich odpověď, přijal jsem hovor a přiložil si mobil k uchu.
  ,,Ano?" Zeptal jsem se.
  ,,Kde sakra jsi? Jsi v pořádku?!" Bodl mě zub výčitek přímo do hrudi, když jsem v Leosově hlase neslyšel nic víc než naléhavou starost.
  ,,Jsem v pořádku, jen jsem se šel projít." Zamumlal jsem tedy.
  ,,Zbláznil jsi se?! Co kdyby se ti po cestě udělalo špatně?! Kiarra říkala, že se nesmíš moc hýbat!"
  ,,Já vím, jsem opatrný. Jsem tu se dvěma přátely. Jen jsem chtěl zajít pro pár věcí ke mě abys mi nemusel půjčovat tvoje věci..." Zamumlal jsem a slyšel, jak si Leos dlouze povzdechl.
  ,,Dobře... Já vím, že ti nemám co rozkazovat jen... Mám o tebe prostě starost, víš?" Zamumlal.
  ,,Jo, vím. Promiň, nechtěl jsem tě viděsit. Do hodiny budu doma jo?"
  ,,Ne, přijedu pro tebe a pomůžu ti. Řekni mi, kde teď jsi." Rozhodl. Byla pravda, že se mi v tomhle stavu nechtělo tahat moc věcí a navíc jsem věděl, že když už se rozhodl mi pomoct, nijak ho nezastavím. Tak jsem mu tedy řekl, kde jsme a rozloučil jsem se s ním.
  Když jsem se pak otočil zpět na ty dva, oba na mě upíraly zvědavé pohledy.
  ,,Kdo to byl?" Zeptali se téměř jednohlasně.
  ,,Kámoš." Pokrčil jsem rameny.
  ,,To je fajn. Trochu jsme se báli, že po tom panterovy už nikoho nemáš..." Vyhrkl Dex. Zpatřil jsem, jak do něj Max pod stolem strčil loktem. Dex očividně mluví často dřív, než myslí a proto, kdež si uvědomil, že to možná nebylo úplně vhodné říct, rychle dodal. ,,Tedy chtěl jsem- Nemyslel jsem to špatně! Jen jsme o tebe měli strach."
  Povzdechl jsem si, Caleba mi připomínat nemusel...
  ,,To je v pohodě." Zamumlal jsem však a vstal. ,,Asi už půjdu, ať na mě Leos nečeká."
  ,,Půjdeme s tebou." Ozval se hned Dex a také vstal. Dřív, než jsem mu v tom stihl zabránit, přidal se k němu i Max.
  ,,Ten Leos zněl, že o tebe má celkem starosti. Nechtěl aby jsi byl sám. Navíc, pokud si chceš udržet své aliby, že jsi šel za námi, bude lepší když půjdeme s tebou." Vychytrale se ušklíbl. Povzdechl jsem si. Jak už jsem řekl předtím, až moc chytrej... Nedošlo mi, že mohou Leose také slyšet, měl jsem od nich odejít.
  ,,Tak fajn..." Souhlasil jsem nakonec. Alespoň že se ze mě nesnaží dostat, co se stalo.

  ,,Vážně, nemůžeš být trochu opatrnější?" Promluvil na mě Leos zatímco upíral pohled na silnici před sebou.
  ,,Jen jsem si chtěl dojít pro věci." Zamumlal jsem.
  ,,Mohl jsi na mě počkat, kdyby jsi byl s tímhle zraněním v nemocnici, týdny by tě nepustili z postele." Namítl.
  ,,Musíš být po práci unavený, nechtěl jsem zneužívat tvojí pohostinosti." Odpověděl jsem. ,,Teď doleva." Navigoval jsem ho ulicemi k mému bytu.
  ,,Ničeho nezneužíváš a hlavně zase nezačínej s tím, že můžeš zůstat u sebe. Mám tě u sebe rád, alespoň ty večery budou trochu zajímavější." Měl mě očividně pěkně přečteného. Vážně jsem si jeho pomoci vážil, jen jsem měl pocit, že si nic z toho nezasloužím. Když jsem dlouho neodpovídal, povzdechl si a rozhodl se změnit téma.
  ,,Když tě filmy moc nebaví, co takhle nějakou knihu? Co jsi rád četl?" Zeptal se.
  ,,Nebyl jsem moc velký čtenář." Odvětil jsem.
  ,,Tak čím jsi se bavil, když jsi měl volno?" Zeptal se.
  ,,Codil jsem ven, nebo jsem trénoval." Pokrčil jsem rameny a on si povzdechl.
  ,,A co když venku pršelo?" Zkusil to jinak.
  ,,Trénovat se dá i vevnitř." Odvětil jsem s lehkým úšklebkem zatím co on si otráveně povzdechl.
  ,,To jsi nikdy nedělal nic jiného?" Zeptal se ale stále trpělivě.
  ,,Nebavilo mě sedét na zadku a nic nedělat." Vysvětlil jsem. ,,A co ty? Ty jsi nikdy žádné sporty nedělal? Věřím že třeba basketbalové tými by se o tebe mohly přetrhnout." Zažertoval jsem ale hned mi zmrzl úsměv na tváři.
  Leos pevně chytil volant a zatl čelisti. Zpatřil jsem, jak sebou jeho uši škubly, než zmizely v jeho dlouhých vlasech. Hned mi bylo jasné, že jsem řekl něco špatně. V hlavě se mi hned utvořilo několik scénářů, co se tak asi mohlo stát, a nebyl mezi nimi jediný, který by byl dobrý.
  ,,Leo-" začal jsem, ale než jsem vůbec stihl vyslovit celé jeho jméno, skočil mi do reči.
  ,,To nic." Rychle se usmál. Ještě jsem ho takhle falešně se usmát neviděl... Od toho jeho příjemného usměvu to mělo daleko...
  ,,Nemusíš se přetvařovat." Řekl jsem tedy. ,,Respektuju, že se o něčem nechceš bavit, stačí to říct." Dlouze si povzdechl.
  ,,Není to o tom, že bych ti to nechtěl říct..." Začal. ,,Jen ještě... nejsem připravený o tom mluvit..." Zamumlal tak tiše, že jsem ho přes slabé hučení motoru auta stěží zaslechl. Položil jsem mu ruku na rameno a vřele se na něj usmál.
  ,,To je v pořádku. Nic vysvětlovat nemusíš." Ubezpečil jsem ho. Sejmul jednu ruku z volantu a položil jí na tu mojí. Vděčně se mi na chvíly zahleděl do očí.
  ,,Díky. Jsi to nejlepší, co mě kdy mohlo potkat..." Jeho slova mě dovedla do rozpaků. Zdaleka nejsem tak dobrý jak tvrdí... Leos chtěl zřejmě ještě pokračovat, ale já nechtěl poslouchat, jak "úžasný" jsem, když to nebyla pravda, a tak jsem mu do toho zkočil.
  ,,To ty jsi ten nejlepší kámoš, jakého bych si mohl jen přát." Vyslovil jsem tedy rychle. Leose jsem tím zřejmě poněkud zaskočil. Zavřel pusu a odvrátil pohled. Tak zvláštně se na své sedačce nahrbil. Působil skoro jako kočka stočená do klubíčka. Stáhl jsem ruku z jeho teď nahrbených ramenou, přes které jsem ztěží zpatřil jeho smutný pohled.
  Zřejmě se znovu vrátil ke svým předešlým myšlenkám. Rozhodl jsem se ho tak zatím nechat a pohlédl ven. Stáli jsme již před budovou, ve kterě jsem bydlel.
  ,,Jsme tady. Počkáš v autě? Jen si dojdu pro pár věcí." Nečekal jsem, že by mi to prošlo. Leos mě teď nechtěl samotného pustit nikam, ale k mému překvapení jen mlčky přikývl.
  Ty vzpomínky museli být asi vážně nepříjemné...
  Velezl jsem z auta a zamířil dovnitř. Zašklebil jsem se když mě do nosu udeřil nepříjemný zápach určitých nelegálních látek. Ještě štěstí, že Leos zůstal v autě.
  Vyšel jsem po špinavích schodech a zastavil u mích dveří. Zamračil jsem se na papír, co na nich byl nalepený a rychle ho strhl.
  Sáhl jsem po klíčích a odemkl. Okamžitě jsem si všiml, že něco není v pořádku. Rychle jsem přejel pohledem po podlaze a pak po celém pokoji, ve kterém jsem se ocitl. Někdo tu byl...