,,Co se ti vlastně stalo s tou rukou?" Zeptal se Dextr. Povzdechl jsem si.
  ,,Zeptal ses mě už dvakrát předtím a dvakrát jsi nedostal odpověď. Co tě vede k tomu si myslet, že teď ti to řeknu?" Zamručel jsem.
  ,,Nevím." Pokrčil rameny. ,,Byl jsi to nahlásit? Když jsi zraněný, neměl by jsi sloužit v terénu."
  ,,Jasně, a zkejsl by jsem za stolem. Díky nechci, jen jsem se trochu spálil, když jsem si dělal večeři, nic vážnýho to není." Zalhal jsem aby jsem se ho konečně zbavil. Nevím jak bych vysvětlil to, že mám přes celou dlaň kousenec.
  ,,Popalil jsi se při vaření? Takže nakonec nejsi tak dokonalý co?" Ušklíbl se.
  ,,Kdo říká že jsem dokonalý?" Zamručel jsem.
  ,,Trochu tvoje chování. Děláš si co chceš, nechceš s ničím pomoct, pár chvaty každýho kdo si na tebe troufne hned uzemníš." Pokrčil rameny.
  ,,Nemůžu za to že jsem prostě lepší než vy dva." Poznamenal jsem a pozoroval, jak to v tom medvědovi opět začíná vřít. Jeho naštvat zkutečně nebylo těžký.
  K mému překvapení mi však nic neodseknul nebo na mě nezačal být hnusný. Namísto toho se na chvíli zastavil, zhluboka se nadechl a zavřel oči. Když je pak znovu otevřel, jako zazrakem většina toho hněvu v jeho očích zmizela.
  Asi si všiml mého překvapeného pohledu, jelikož se vytězně ušklíbl a prošel kolem mě.
  ,,Vím o co ti jde a už se ti to tak snadno nepodaří." Vysvětlil mi s triumfálním ušklebkem.
  ,,Jo? A o co mi tedy jde?" Zeptal jsem se ho.
  ,,Naštvat mě a tím odvrátit pozornost od tématu, o kterém nechceš mluvit. Ale to stačí jen říct, nemusíš na mě praktikovat tyhlety tvoje podle praktiky." Vysvětlil a tentokrát jsem se ušklíbl já.
  ,,Takže stačí, když řeknu, že se o tom nechci bavit a ty mi s tím dáš pokoj?" Zeptal jsem se.
  ,,Jo." Pokrčil širokými rameny. ,,Tak to normálně smíšlející bytosti dělají."
  ,,Dobře, to si zapamatuju." Poznamenal jsem.
  ,,Hele, když už jsme byli u těch tvých chvatů, kde jsi se tohle všechno naučil?" Zeptal se znenadání.
  ,,Nechci o tom mluvit." Odpověděl jsem mu.
  ,,Dobře... Tak co kdyby jsi mě je naučil?" Zkusil to jinak.
  ,,Ne." Odvětil jsem jen.
  ,,Tak alespoň pár základních! Prosím!" Zaškemral.
  ,,Ne." Zapokaval jsem.
  ,,Proč?" Zeptal se jako malé dítě. ,,Má to nějaký konkrétní důvod že mě to nechceš naučit?"
  ,,Hm... Nechce se mi o tom mluvit." Zahlásil jsem s úšklebkem větu, ze které se stalo moje eso v rukávu. Dextr vedle mě frustrovaně vydechl.
  ,,Že já ti něco říkal..." Jen jsem se nad tím ušklíbl. Začínalo mě to docela bavit.

<◇>

  Zaklepal jsem smluvenou kombinací na ty staré dveře, které byli na jednom místě dokonce pokryté nějakým druhem mechu a čekal. Chvíli to zabralo než se zpoza dveří ozvalo: ,,Kdo je tam?"
  ,,Kdo jiný by za tebou šel až sem?" Odpověděl jsem mu. Než jsem vůbec dokončil tu větu, dveře se už otevíraly a na mě vykoukl usmívající se Caleb.
  ,,Co tu děláš? Takhle brzo jsem tě tu nečekal." Zeptal se mě.
  ,,Jestli mě tu nechceš tak já zase pojedu." Pokrčil jsem rameny a předstíral, že zase odcházím, ale ani jsem se nestihl k němu otočit zady a Caleb mě chytil za ruku.
  ,,Ne, to je dobrý. Zůstaň tu." Asi to uplně neplánoval, ale v těch slovech zazněla taková zoufalost, že i kdybych zkutečně chtěl odjet, nemohl bych.
  ,,To jsem váždě jediný kdo sem za tebou jezdí?" Zeptal jsem se a on si povzdechl.
  ,,V podstatě. Ostatní sem jezdí jen pro úkoly. Tedy až na jednoho ligra, ten mě sem občas prijede zkontrolovat. Je to celkem fajn chlap a da se na něj spolehnout, možná bych vás mohl seznámit. Někdo kdo ti bude hlídat záda se vždy hodí." Poznamenal.
  ,,Díky ale ne." Odmítl jsem ho. ,,Raději si záda hlídám sám."
  ,,Co se ti stalo, že vůbec nikomu nevěříš? Kdysy jsi takový nebyl." Poznamenal starostlivě.
  ,,O tom nechci mluvit." Zamumlal jsem a až s Calebovým pohledem mi vlastně došlo, že on není jeden z těch dvou bláznů na stanici. Používal jsem tuhle hlášku v posledních dnech asi až moc často...
  ,,No... Vidím že tvoje ruka je už lepší." Poznamenal Caleb aby raději změnit téma.
  ,,Jo, říkal jsem ti že to nic nebylo." Pokrčil jsem rameny a jelikož mezi námi opět nastala odmlka, sebral jsem krabici, co jsem opřel o zeď domu a podal jí Calebovy.
  ,,Přišlo mi, že by se ti to mohlo hodit." Vysvětlil jsem. Chvíli jen zmateně na tu podlouhlou krabici hleděl než si jí ode mě rozpačitě vzal. Zapřemýšlel jsem, kdy asi naposledy takhle něco dostal, a jestli vůbec někdy...
  ,,To jsi nemusel..." Zamumlal aniž by se podíval, co uvnitř je.
  ,,Prostě to otevře." Vyzval jsem ho a tak to udělal. Nebyl to žádný zabalený dárek. Nebyli vanoce aby mi to někdo zabalil, ode mně by to vypadalo strašně a hlavně jsme oba byli dospělí. Nepotřebovali jsme nějaký hnusny barevný papír a stužku.
  Když to konečně otevřel, menší usměv mu z tváře hned zmizel a on mě probodl vražedným pohledem.
  ,,To myslíš vážně?" Zavrčel.
  ,,Nemůžeš být furt jen zalezlý v té boudě." Odvětil jsem. ,,A když nechceš mojí pomoct, tak jsem ti sehnal pomoc jinde."
  Caleb ne příliž nadšeně z krabice vytáhl dřevěnou vycházkovou hůl. Nebyla nějak výrazně zdobená, nebyla to taky žadna ozdoba, ale věc, ktera akorát měla posloužit tomu, k čemu byla vyrobená.
  ,,Nemusíš se mi ještě vysmívat." Pronesl Caleb otráveně a hůl mi chtěl vrátit. Já jsem však od ní dal ruce pryč.
  ,,Nevysmívám se ti, ale musíš konečně přiznat, že sám to už nezvladneš. Za svoje zranění nemůžeš a zůstat akorát sedět zalezlej doma už vůbec nejde. Musíš občas zvednout ten svůj zadek a jít se projít. Tohle ti to usnadní." Trval jsem si na svém. Viděl jsem jak se neustále opírá o zeď nebo cokoliv jiného, potřeboval to.
  ,,Jestli mě uvidí chodit o holy tak už se odsud nikdy nedostanu..." Zamumlal. Povzdechl jsem se. Někdy je realnita to jediné, co potřebujeme slyšet, i když to bolí.
  ,,Víš moc dobře, že i bez ní se odsud nikdy nedostaneš..." Zamumlal jsem. Když jsem viděl jeho bolestivý pohled, zkusil jsem to alespoň nějak zachránit. ,,Hele, proč by jsi vlastně chtěl jít zpět do akce? Organizace jde ke dnu. Akorát by ti davali víc a víc sebevražedný mise jak by se zoufale snažily zachránit. Když to tu vydržíš ještě tak dva roky, stejně chcipne a ty budeš slobodný."
  ,,Nevím jestli to tu vydržím už i jen půl rok..." Zamumlal. ,,Obzvlášť když jsi se tu teď oběvil ty. Za chvíli tě zase převelí jinam a já tu zas budu zavřený sám..." Povzdechl si.
  ,,Zatím se nikam nechastám." Pronesl jsem a rozhodl přidtoupit k trochu tomu sentimentu. ,,A i kdyby, tak právě ta hůl ti mě bude připomínat. Když se půjdeš projít ven s ní, budu tam s tebou i já." Víc absurdní slova jsem ze své pusy vypustit nemohl, ale jeho to kupodivu trochu rozesmálo.
  ,,Něco takového bych zrovna od tebe zkutečně nečekal." Poznamenal. Taky jsem se nad tím uchechtl.
  ,,Jo maš pravdu, zní to divně." Poznamenal jsem a na chvíli mu tu hůl sebral z rukou. ,,I tak ale, není to jen tak ledajaká hůl. Může ti i zachránit život." Otočil jsem rukojetí a tu pak rychlím škubnutím vyndal. Z rukojeti ted v místech, kde predtím byla připojená drevěná tyč, trčela hubena dlouhá díka. ,,Mělo by to i projít před detektor kovu, jelikož je v celé délce hole kovová výstuž, která tu čepel skryje. Nikdo tedy tu kudlu neoběví. A tady..." Vzal jsem za druký konec rukojeti a vyšrouboval čast na opačném konci. ,,Je malý skrytý prostor. Moc se tam toho nevejde, ale třeba nějaký peníze do ní dáš. Proto není moc zdobená, aby nikdo neměl důvod ti ji sebrat." Vysvětlil jsem.
  ,,To je celkem chytrý..." Zamumlal překvapeně Caleb. Potom co jsem dvě části dal opět dohromady jsem mu tu hůl vrátil a nabýdl.
  ,,Co se jít trochu projít?" Navrhl jsem. Ještě chvíli protestoval ale nakonec jsem ho přemluvil a tak jsme vyrazili.
  Chvíli jsme jen mlčeli, Caleb se soustředil na zprávnou chůzi s holí v ruce. Musel jsem přiznat, že jsem si to doma jednou zkusil a zas tak snadné to není. Určitě ne zprvu, než synchronizuješ své pohyby s dřevěnou tyčí.
  ,,Není to zas tak špatný..." Poznamenal Caleb po chvíli, co tomu konečně přišel na kloub.
  ,,Vidíš, říkal jsem ti to." Ušklíbl jsem se.
  ,,Měl jsi pravdu, jako vždycky." Pousmál se ale po chvíli jeho výraz opět zvážněl a já už věděl, co to znamená.
  ,,Přemýšlel jsem nad tím, co jsi mi před pár dny když jsem byl u tebe řekl. To, že nechceš, aby lidi kolem tebe umírali..." Už když to řekl, věděl jsem, kam tohle směřuje, a nelíbilo se mi to. Zase jsem toho řekl víc, než jsem měl... ,,Taky máš někde rodinu, že jo..?"
  ,,Co když jsem tím myslel jen mé přátele?" Zeptal jsem se.
  ,,A jaké? Vzhledem k tomu jaký problém jsi měl uvěřit mě si nemyslím, že je tu i někdo jiný než já." Jestli mu za ty roky něco nezmizelo, tak to byla bystrost. Za pár dní mě měl dokonale přečteného, i přes to že jsem se snažil o sobě prozradit co nejméně.
  ,,Jo... Měl jsem..." Přiznal jsem tedy nakonec. Nemělo smysl mlžit.
  ,,Měl..?" Zeptal se zmateně.
  ,,No... Technicky vzato pořád mám jen... Jen do jejich životů už nepatřím." Zamumlal jsem.
  ,,A vědí vůbec, že jsi naživu? Víš přece,  co organizace dělala aby zakryla tyhle únosy." Moje mlčení byla jasná odpověď. ,,Tak na co čekáš? Prostě za nimi jdi!"
  ,,To se ti lehko řekne." Zamručel jsem. ,,Mají svůj život. To poslední co by chtěli je abych jim do něj skočil já a převrátil jim ho celý naruby."
  ,,To nemůžeš vědět." Trval si na svém Caleb.
  ,,Ale můžu." Zavrčel jsem. ,,A i kdyby ne, mají smůlu. Nevrátím se za nimi, akorát bych je ohrozil."
  ,,A viděl jsi je alespoň? Viš jak se jim daří?" Zeptal se.
  ,,Hele proč se o mě tak zajímáš?" Trošku jsem už vypěnil. ,,Hleď si svýho."
  ,,Hleděl bych, kdybych mohl." Zamumlal. Zarazil jsem se a zmateně na něj pohlédl. Všechen vztek rázem pominul.
  ,,Ty jsi snad..."
  ,,Ne." Zavrtěl hlavou. ,,Cele své děctví jsem strávil v děcáku naštvaný na ty, kteří mě tam daly." Zamumlal a já pozoroval, jak si rokou přejel po hrudi až ke krku, kde si pak sáhl pod triko. Na jeho bílé srsti kolem hrudi jsem zpatřil stříbrný odlesk. ,,Nikdy jsem po svých rodičích nepátral. Ale když jsem seděl zavřený v té boudě jak ty říkáš, s přistupem ke spoustě souborů v databázi organizace, tak..."
  ,,Ty máš přístup k jejich informacím?" Vyhrkl jsem překvapeně.
  ,,No... Trochu. Ale oni sami neví, kam až se mi podařilo dostat." Zamumlal vyhýbavě. Chviličku jsem tenhle fakt zpracovával, než jsem si uvědomil, že mi Caleb chtěl říct něco uplně jiného.
  ,,Jasně, promiň. Pokračuj..." Vyptám se ho na to pak. To by nám mohlo pomoct...
  ,,No... Začal jsem pátrat. Chtěl jsem vědět, odkud vlastně jsem. Přeci jen panteři v téhle části světa nejsou úplně běžní." Vysvětlil.
  ,,A co jsi zjistil?" Zeptal jsem se ho, zvědaví jako malé dítě.
  ,,Zjistil jsem víc, než jsem si myslel. Myslel jsem že něco takového dohledat bude nemožné, ale organizace si o každém svém členu nastřádala spoustu dat..." Přejel mi mráz po zádach. Co všechno tam měli o mě? Zarazil jsem se. A na co všechno narazil Caleb..?  ,Pocházím z jihu... Někde v oblasti rovníku, přesně nevím. Můj otec se se mnou ještě jako batoletem stěhoval ze země do země, z města do města stále víc na sever, až jsem zkončil tady."
  ,,Proč to dělal?" Zeptal jsem se.
  ,,Po smrti mé matky se asi chtěl přestěhovat za lepším životem, možná ho tam ani nikdo nechtěl protože jsem byl kříženec, kdo ví. Ale ono to nikde není úplně růžový. Nakonec neměl už vůbec nic a tak mě raději předal úřadům." Vysvětlil a pevně stiskl to, co měl doteď na střibrném řetízku schované pot trikem. ,,Vždycky jsem si myslel, že mě prostě odkoply jako ostatní křížence. Křivdil jsem mu..." Vßiml jsem si jak se mu lehce začala chvět druhá ruka, kterou se pevně opíral o svou hůl.
  ,,To jsi přece nemohl vědět." Pokusil jsem se ho trochu uklidnit. ,,Není někde v těch datech i kde je teď? Jistě by tě rád viděl."
  ,,Jo... Bylo to tam. Pohřbili ho do neoznačehého hrobu jako bezdomovce bez rodiny ani známích. Před půl rokem zemřel. Dva měsíce předtím, než jsem se o něm dozvěděl..." Stáhl jsem smutně uši. To znamenalo že se to dozvěděl teprve před 4 měsíci... Stále to pro něj asi bylo dost čerství... ,,Neměl u sebe nic, jen tohle." Ukázal mi stříbrný přívěšek, který doteď svíral ve svých rukou. ,,Mohl to prodat. Trochu peňez by mu to jistě hodilo. Ale on si to stejně nechal..." Otevřel záklopku, která odhalila vnitřek medailonku. Byla v ní fotka, ale byla tak vyšisovaná od slunce a tak ohmataná, že z osob na ní zbyli jen šmouhy. Bylo ale jasné, co za obrázek tam původně byl.
  ,,Kdybych ho hledal dřív, mohly jsme se setkat..." Zamumlal a já zpatřil, jak se mu do srsti na tváři vpila jedna slza. Celý jsem se zachvěl. Možna jsem byl jediný, komu to řekl...
  Dvěma kroky jsem se dostal až k němu a přitáhl si ho do objetí. ,,Jistě by byl hrdý na to, kým jsi se stal." Prohlasil jsem zatím, co mi obětí opětoval.
  Po čumáku mu steklo ještě pár slz ale nerozbrečel se. Rozhodl se to zastavit a po chvíli se ode mě oddtáhl. Předloktím si otřel slzy s tváří a pokusil se navrátit svůj klidný výraz. Zapřemýšlel jsem, jestli to, jak se snažil zachránit Kiařřinu matku nemělo s tímhle taky nějakou souvislost. Když on svou rodinu už zachránit nestihl, tak se snaží zachránit ty další. Potom pro něj to, že i u Kiarry přišel pozdě muselo být ještě o to těžší...
  ,,No, to už asi nikdy nezjistím." Prohlásil už opět vyrovnaným hlasem, po předchozím pocitově zhrouceném kříženci siamské kočky s panterem nezbyli ani památky. ,,Ty ale neudělej stejnou chybu jako já. Nečekej dokud stín organizace nezmizí. Nikdy nevíš, co se zítra stane. Tvůj bratr i matka tě velmi postrádají." Povzdechl jsem si.
  ,,Kolik sis toho o mě zjistil předtím, než jsi se mi rozhodl tohle říct?"