Vítám vás u další mezikapitoly! Protože je hlavní příběh teď trochu klidnější, rozhodla jsem se vám sem dát toto.
(A taky jsem to před časem slíbila.)

  Jak jste si mohly všimnout, bude to opět na několik částí.

  Snad se bude líbit.

  Mladý vysoký kocour stál u laboratorního stolu a znovu si kontroloval své vysledky. Byl pečlivý. Jeho bílý oděv byl čistý a vyžehlený, bez jediné díry či záplady.
  Většina laborantů už byla pryč ale on zůstal. Jeho práce byla to jediné, co měl. Neměl za kým se vracet.
  Bydlel v lesní chatce, daleko od ruchu města. Nebyla v nejlepším stavu, ale on odmítal se jí vzdát či jí jen opravit. Byla to jediné, co mu zbylo po rodičích. Chtěl jí zanechat tak, jak jí zanechali jeho rodiče. Měl jen je.. Tu chatku, a jeho sestru...
  Jenže o té teď nic nevěděl... Naposledy mu zdělila, že má přítele a odstěhovala se od něj. On jí nebránil, vypadala s ním šťastně, ať už to byl kdokoliv. Už se však dlouho neozvala a on o ní začínal mít strach...
  Z jeho úvah o tom, zda by sestru neměl vyhledat sám ho vyrušilo pípání mobilu. Ztáhl si tedy bílou rukavici a sáhl do kapsy.
  To čísto neznal ale i přesto hovor s nadějí přijal. Co když si pouze změnila číslo?
  ,,Tady Keir Feles. Jak vám mohu pomoci?" Vyslovil nacvičenou větu, kterou říkal pokaždé, když mu někdo neznámí volal.
  ,,Pane Felesy, tady doktor Damnum z městské nemocnice, mohl by jste prosím přijet? Jde o vaši sestru..." Ozvalo se z mobilu v jeho rukou. Fialovému kocourovy chvíli trvalo, než odpověděl. Zcela ho pohltil strach.
  ,,J-je v pořádku..?" Zeptal se šeptem a stáhl uši. Slova, která se po menší odmlce ozvala z mobilu mu vhrkla slzy do očí.
  ,,Je mi líto..."

<◇>

  Keir stál před lehátkem v bílé místnosti. Ani se nestyděl, když mu po tvářích ztékali slzy a doktor, který stál vedle něj ho za to neodsuzoval. Tyto chvile patřili k těm, které na své práci nesnášel...
  Kair pomalu natáhl třesoucí se ruku přímo nad druhou fialovou kočku ležící před ním. Vypadala jako by pouze spala... A také že spala. Nekonečným spánkem...
  Zastavil se jen par milimetrů nad její hrudí. Chtěl se jí naposledy dotknout ale nemohl... Pomalu stáhl ruku opět spádky.
  ,,Jak..." Začal přiškrceně. ,,Jak se to mohlo stát..?" Doktor si jen tiše povzdechl a začal vysvětlovat.
  ,,Byl to náročný porod s mnoha kompikacemi..." Pokračoval by dál kdyby ho fialovy truchlící kocour nezastavil.
  ,,Je tu... Otec?" Zeptal se trochu křečovitě. Ani nevěděl, že je jeho sestra těhotná... Proč mu to neřekla? Udělal snad něco, dily čemu si vysloužil její nedůvěru..?
  ,,Otce neuvedla. Jako kontaktni osobu v případě nouze uvedla vás. Chcete ho vidět?" Zeptal se doktor zcela odměřeně a Keir na něj nechapavě pohledl.
  ,,On... To prežil?" Před hodinou o něm ani nevěděl a najednou se stal strýcem... Počkat, On, takže to byl kluk? Vse mu teď dochazelo o tolik pomaleji... Daval to za vynu tomu šoku...
  ,,Ano. Přežil. Chcete ho vidět?" Zeptal se doktor znovu a fialový kocour pomalu přikyvl. Zatím co ho doktor vedl skrze chodby nemocnice, snažil si to mladý kocour v hlavě trochu uspořádat.
  Přišel o sestru... To jediné, co ještě měl... O ti jedinou osobu, kterou měl ještě rad... Jeho malou sestřičku, o kterou se měl starat...
  A najednou pocítil vztek. Snažil se ho někam nasměrovat... Otce neznal, svou sestru za to vinit nemohl. Doktoři dělali co mohly. Takže zbívalo to dítě...
  To ona mu jeho milovanou sestřičku vzalo... Zamračil se a ztáhl uši.
  ,,Co s tím... Tedy s ním teď bude?" Nějak o tom nemohl uvažovat jako o živé bytosti... Byl to vrah, který mu sebral sestru...
  ,,Pokud si do nevezmete do péče, skonči v dětskem domově." Nenechal se z míry vyvézt doktor. ,,A nejspiše tam zůstane až do smrti."
  Vysokého kocoura toto prohlašeni trochu zarazilo. Co tím myslel? Jakmile bylo dětem, které si nikdo nevybral osumnact, prostě je pustili... Tak proč by tam měl zrovna On zůstat dokud neumře?
  Už se chtěl zeptat co tím myslel když vtu chvíli doktor zahnul a vešel přimo do dveří po kocourově pravé straně. Keirovy nezbyvalo nic jiného, než jít za ním.
  Pomalu vešel do menši mistnosti. Misto jedne zdi tam bylo dlouhé sklo, které ukazovalo několik malých postýlek v další místnosti.
  ,,Třetí z prava." Ozval se doktor, který stál u stěny. Nějak se neměl do toho, se tam podívat a to Keira trochu vyděsilo. Byl snad syn jeho sestry nějak znetvořený? To tím doktor myslel, když říkal, že tam zůstane navždy..?
  Sebral všechnu svou odvahu a nahledl do druhé místnosti. Téměř okamžitě jeho pohled upoutalo male ztvoreni nachazející se v male postylce pred ním.
  Nespalo jako ostatní. Svýma velkýma očima uořeně pozorovalo svůj huňatý ocásek, který se mu nějakým zahadným způsobem podařilo dostat z pod bile dečky. Pomalu s nim hýbalo ze strany na stranu a přitom ho fascinovaně pozorovalo.
  Keirovy ten pohled málem vyrazil dech. Vůbec nebyl ošklivý. Jeho oči... Jeho oči byly velké a jasně fialové. Jako mi se dival do očí sám sobě nebo... Srdce se mu při tom pomyšlení sevřelo...
  Jeho sestře...
  Když se tak na toho tvorečka díval, nemohl ho nenavidět. Vždyť on za to nemohl...
  Nechápal, proč o něm doktor takto mluvil. Tedy do chvíle, kdy přestal pohledem hypnotizovat jeho oči a zaměřil se i na zbytek těla. A zrovna v tu chvíli pochopil...
  Místo špičatých kočičích uší, jake by měla každá kočička či kocourek mít měl až směšně dlouhé plandavé uši a když mu pohledl opět do tváře, všiml si i zvláštního čumáku... Měl dlouhe bílé fousky ale...
  Nebyl to kocour...
  Syn jeho sestry byl hybrid...