Ztuhle jsem zíral před sebe. Srdce se mi spolu s dechem úplně zastavilo.
  Celý jsem se roztřásl. Nebyl jsem schopný ničeho. Byl jsem schopen jen dívat se do těch jeho zkelných očích...
  Ležel tam ve sněhu oblyčejem otočaný ke mě. Pod ním se sních začal stejně jako okolo mě barvit do ruda.
  Jeho fialové oči na mě zíraly prázdným skelným pohledem bez života... Z jeho rozdrásanwhi krku vytékalo nemalé množství krve.
  Když jsem byl opět schopný se hýbat, vyděšeně jsem se rychle vyškrában na nohy a zacouval od něj.
  Pohlédl jsem na svou ruku. Na mých dlouhých drápech byla krev... V očích se mi oběvily slzy. Sice jsem si přál aby tohle trápeni už skončilo ale...
  Ale tohle jsem nechtěl! Nechtěl jsem ho zabít! Zhroutil jsem se opět do sněhu a rozvzlykal jsem se. Nemohl jsem pořádně ani dýchat.
  Alexei měl pravdu... Stává se ze mě monstrum jako z nich... Právě jsem někoho zabil... Je jedno, že to byla zrůda. Zabil jsem ho..!
  ,,Alexei..." Udědomil jsem si. Pořád byl tam dole zavřený! Teď musela moje sebelitost pryč. Musím pro Alexeie...
  Těžce jsem se vyškrábal na nohy. Až teď jsem si uvědomil jak strašně promrzlý jsem byl. Stěží jsem se dokázal hýbat a necítil jsem prsty...
  Celý rozklepaný jsem pomalinku došel až k tomu kocourovy.
  Stále jsem z něho měl strach. Měl jsem pocit, že se každou chvílí zvedne a tím nožem, který stále pevně svíral v ruce mě probodne skrz na skrz...
  To se však nestalo a tak jsem se nad něj pomalu naklonil. Rychle jsem mu sebral klíče. Nevydržel jsem to, sebral mu ten nůž a hodil ho co najdál jsem mohl. Pro jistotu...
  Jak nejrychleji jsem mohl jsem se rozběhl za Alexeiem. On mě teď potřebuje! Musím za ním, i když mě asi po tom co zjistí co jsem udělal bude mít za zrůdu...
  Seběhl jsem schody tak rychle, jak mi mé zmrzlé tělo dovolovalo a při tom jsem z nich asi třikrát málem sletěl...
  Nakonec se mi to však podařilo přežít a já rychle zastrčil klíč do zámku. Byli tam jen čtyři takže jsem se trefil hned napoprvé a celý se do klíče opřel. Ty dveře skoro ani nešly otevřít ale nakonec se mi to povedlo a já vpadl do chodby.
  Poté jsem odemkl i ty druhé dveře a už pomaleji je otevřel. Uvnitř byla jen tma.
  ,,Alexeii..?" Zašeptal jsem. Když jsem si přivykl tmy, uviděl jsem téměř prázdnou místnost, v které jsem musel ztrávit snad čtvrt roku... Alexeie jsem tam však k mému zděšení neviděl.
   ,,Alexeii!" Pomalu jsem udělal krok dovnitř. Třeba se jen zchoval... ,,To jsem já! Spri..."
  ,,Vydíš že jsi to zvládl!" Zářivě se na mě usmál. Najednou stál přímo přede mnou. Bylo to tak náhlé až jsem sebou trhl dozadu.
  ,,Fuj..." Chytil jsem se za mou srst na hrudi. ,,Tohle mi už nedělej..." Vydechl jsem a potom po něm hrábl rukou. ,,Pojď..."
  Zarazil jsem se když moje ruka prošla jen vzduchem. To my uhl? Proč? A... Ani jsem nepostřehl to, že by se pohl. To jsem byl tak mimo že jsem hrábl do vzduchu?
  ,,Teď jsi volný." Usmál se na mě. Zavrtěl jsem hlavou. Tohle bylo divný...
  ,,To ty taky. Pojď." On však jen zavrtěl hlavou a smířlivě se na mě usmál.
  ,,Měl by ses jít nahoru ošetřit. Nezapomeň, to co jsi mu udělal jsi udělat nechtěl. Bránil jsi se. Kdyby to šlo jinak, jistě by jsi to tak udělal." Zarazil jsem se a o ktok ustoupil.
  ,,J-jak tohle všechno víš..?" Musím přiznat, že mě děsil. Tohle bylo opravdu divné... Vždycky věděl na co jsem myslel i co se stalo... Udělal jsem další krok vzad. Co se to tu sakra dělo?!
  ,,To, že jsi se bránil z tebe nedělá zrůdu Alexeii..." Udělal ke mě krok blíž a já sebou trochu zděšeně trhl. T-to se zbláznil nebo co?!
  ,,Ty seš Alexei." Dostal jsem ze sebe. Opravdu mě teď pohltil strach. Strach z něho...
  Ne. Jsem jeho kamarád. Přišel jsem přece pro něj!
  ,,Není ti špatně? Nepraštil ses do hlavy?" Strach z něj vystřídal strach O něj.
  ,,Nezapoměň Alexeii. To, že jsi v tom teď sám neznamená, že jsi sám."
  ,,Proč mi tak říkáš? To je tvé jméno. A teď pojď. Musím tě odsud dostat..." Znovu jsem po něm sáhl. Tentokrát jsem si byl jistý že jsem se trefil ale přesto mi ruka jen neškodně projela vzduchem.
  ,,Na mě nezáleží." Pokrčil rameny a jedinym krokem se dostal až ke mě. ,,Teď už mě nepotřebuješ." Usmál se na mě a natáhl ke mě ruku. Dost zmateně jsem udělal to samé ale když už jsem se ho měl dotknout, celý se jakoby zavlnil a přímo před míma očima...
  Překvapeně jsem sebou chukl a s vyvalenýma očima se rozhlížel okolo sebe. Zoufale jsem očima pátral po místnosti.
  O-o-n právě... Zmizel?!
  ,,Alexeii..?" Zašeptal jsem přiškrceně. ,,Alexeii!" Po tvářích mi stekla slza. Co se to právě stalo..?
  ,,Ne... Prosím! Já tě potřebuju! Vrať se..." Padl jsem na kolena a oběl a se rukama kolem ramen. Celý jsem se klepal.
  ,,Prosím... Vrať se..." Teď už jsem opravdu sám...
  Nešlo mi to do hlavy. Co se to právě stalo?! Jak... Jak mohl tak najednou zmizet..?
  Vzpoměl jsem si co říkal ten kocour. ,,Pořád trpíš samomluvou?" T-to se mi celou tu dobu zdál? To byl Alexei celou dobu jen výplod mé pomatené mysli..? O-on byl jen...
  Halucinace..?

  Takže...
Většina z vás to už věděla, možná všichni. Byl to tak trochu účel, chtěla jsem to tak trochu naznačit.
  Jen chci říct, že už před časem jsem pozměnila prolog... Vše je tam stejne, akorát ma Trošku jiného plyšáka...

A také moc děkuji za další obrázek od Hajka01