Když si potom pro mě přišel, nebránil jsem se. Viděl jsem mu v očích podivení. Asi že jsem to tu vůbec přežil...
  Byl jsem promrzlý na kost a z nedostatku krve mi bylo strašně špatně. Celé ucho mi pulzovalo ale já neměl odvahu se ho opět dotknout...
  I tak mě ale neušetřil své laboratoře... Opět mě připoutal ke stolu a píchl mi ten hnus. Myslím, že bylo zbytečné mě poutat, stejně jsem se nechal. Neměl jsem sílu se bránit...
  Asi mu vadila ta krev, kterou jsem byl pokrytý, protože mě polil studenou vodou. Jestli jsem tam v té zimě neomenocněl, tak teď jistě onemocním...
  Celý jsem se třásl, kapala ze mě ledová voda a než jsem se stihl zarazit, rozpčíkal jsem se. Hodil přeze mě nějaký starý ručník a dovedl mě zpádky do cely.
  Pevně jsem k sobě tiskl ten kus hadru a třásl se zimou a stále trochu i šokem. Zatím, co mě poutal opět na řetězy, zahleděl se mi hluboce do očí. Já zase rychle sklopil oči k zemi.
  ,,Doufám že jsi se poučil. Zkusíš si to ještě jednou a nakrmím ho tebou." Do očí se mi nahrnuly slzy. Ethan mě ani nepoznal...
  On si mého smutku a slz samozřejmě musel všimnout a zasmál se. ,,Ale copak? Ty sis vážně myslel, že by si na tebe vzpoměl? Na Tebe? Vždyť i ten žlutej medvěd s tebou nechtěl nic mít." Tohle mě hlubove zasáhlo...
  T-to není pravda! On se jen bál... Ale... Co když né? Co když... Co když to byl jeho plan, jak se mě zbavit..?
  Odešel a nechal mě tam v té tmě. Přitáhl jsem si ten ručník víc k tělu. Stále jsem se třásl zimou. Byl jsem zničený... Tak moc to bolelo...
  ,,Bude to dobré, neboj..." Ozval se po docela dlouhé době Alexei. Přetáhl jsem si přes hlavu ručník a trhl sebou, když jsem opět ucítil bolest v uchu.
  Neodpovídal jsem mu. Měl jsem sklopený pohled k zemi. Díval jsem se na své ruce, kde se mi mé nehty protáhly do dlouhych zašpičatělých drápů.
  Stane se mi to také? Také... Na sucho jsem polkl. Zdivočím a...
  A zešílím..? Přeci už teď jsem měl problémy se ovládat... Do očí se mi nahrnuly další slzy. Já nechci... Já se nechci stát jen nemyslícím zuřivým zvířetem!
  Alexei se ke mě vydal ale já na něj pohledl varovným pohledem. ,,Nepřibližuj se..." Zavrčel jsem. Nechtěl jsem mu ublížit...
  Alexei mě však neposlouchal a došel až ke mě. ,,Musíš vstát z té kaluže vody nebo nastydneš." Zamračil se. ,,A ten mokrý hadr dej taky pryč."
  Zůstal jsem na něj mlčky hledět. Potom jsem však uhl pohledem. ,,Jsem nebezpečný. Raději ke mě ne..." Sykl jsem bolestí když jsem se kousl do rtu. Ucítil jsem v puse pachuť krve.
  Když jsem si poté přejel jazykem po zubech, do očí se mi nahrnuly další slzy a já si schoval tvář do dlaní. Hlasitě jsem se opět rozvzlykal. Měl jsem dlouhé špičáky jako nějaká bestie...
  ,,Notak! Nevzdávej se. Musíš bojovat dál..." Poprvé za celou tu dobu jsem v Alexeiových slovech zaslechl zoufalost... Překvapeně jsem k němu zvedl uslzený pohled. Tyčil se nade mnou. Najednou mi podal ruku.
  ,,Musíš vydržet. Notak. Prosím..." Pomalu jsem k němu zvedl roztřesenou ruku ale na poslední chvíli tu svou opět ztáhl zpádky.
  ,,A musíš se vzchopit sám. Nikdo ti nemůže pomoct, když jsi uvnitř přesvědčený, že to nemá cenu. Musíš za sebe bojovat Sám, ale to neznamena, že v tom jsi sám."
  Nechápavě jsem na něj hleděl. Vůbec jsem mu nerozuměl. Jsem v tom sám, ale zároveň nejsem..?
  Pomalu jsem pohledl na svou ruku. ,,J-já nechci skončit jako Ethan..." Zamumlal jsem a po tváři mi stekla další slza.
  ,,Nezkounčíš, jen se musíš držet. Jsi silný, jen si musíš věřit!" Po tvářích mi ztékaly další a další slzy. Přesně tohle řekl i on...
  Zhluboka jsem se nadechl a zavřel oči. Z čisto černé tmy, kterou jsem teď viděl se jakoby odnikud vynořil Ethanův obličej s milým a upřímným úsměvem. I když byly jeho oči zakalené a on tak nic neviděl, stále byl mím přítelem a byl na mě milý...
  Byl to přítel, na kterého se nezapomíná. A přesně takhle jsem si ho chtěl pamatovat. Jako milého a laskavého kluka. Né jako tamtoho pes... Ne, to nebyl on.
  Otevřel jsem oči a upřel na Alexeie pevný pohled. Ethan byl mrtvý. Pevně jsem zaťal pěsti. On ho zabil zevnitř...
  ,,Máš pravdu." Zachraptěl jsem jak nejodhodlaněji jsem mohl a pokusil se vstát. Nepomohl mi, jen se na mě s úsměvem díval. ,,Nenechám ho, aby mě zlomil. Aby mě zničil stejně, jako Ethana."
  Konečně se mi povedlo se zvednout. Z ramen a hlavy mi spadl mokrý ručník a dopadl do kaluže ledové vody, která se pode mnou utvořila. Oklepal jsem se a tím ze svého dlouhého kožichu dostal zbytky vody.
  Zhluboka jsem se nadechl a zvedl své uši. Tedy, to co mi z uší zbylo...
  Donutil jsem se však na to nemyslet. Kvůli uchu se neumírá. Prostě se budu muset s tím naučit žít.
  ,,Nedopřeji mu to potěšení z toho, že mě zlomil." Řekl jsem rozhodně a Alexei mě za to obdaroval jedním ze svých zářivých úsměvů. Nemohl jsem jinak než mu ho také vrátit.
  Alexei byl podpora, kterou jsem si snad ani nezasloužil. Byl ke mě tak milý...
  Nemusel se tak chovat... Vždyť on se ani nestaral o sebe! Vždy řešil jenom mě...
  Začal jsem si připadat blbě... Byl jsem sobec, ani jsem si toho nevšiml.
  Pohledl jsem na Alexeie a slíbil si, že se odsud musím dostat. Musím odsud dostat Alexeie a vynahradit mu to. Vynahradit to, jak úžasný přítel a podpora mi je.
  Přál bych si být aledpoň trochu jako on...