Nemohl jsem tomu vůbec uvěřit. Ethan... On nebyl mrtvý!
  Do očí se mi hrnuly slzy radosti. Chtěl jsem vstát a obejmout ho. A taky že jsem se už začal těžce zvedat. Byl jem celý prokřehlý a neměl cit v prstech, ale to mi teď bylo jedno. Hlavní bylo, že byl můj nejlepší kamarád naživu!
  ,,Ethane! Já už jsem ani nedoufal že tě ještě někdy..." Zastavilo mě Ethanovo zavrčení. Zaraženě jsem zůstal stát. P-proč na mě vrčí..?
  ,,T-ty se na mě zlobíš..?" Zašeptal jsem a přitiskl si ruce na hrudi. Ucítil jsem jak se mi zabodaly konce drápů do dlaní. Bylo to snad kvůli tomu..? Myslel si i on, že jsem zrůda..?
  ,,Ethane já..." Přiblížil jsem se k němu a chtěl k němu natáhnout ruku ale v čas jsem se zastavil. ,,Ethane..."
  V tu chvíli proti mě vyrazil. Stihl jsem jen zděšeně vykřiknout než mě povalil k zemi. Ve strachu jsem zavřel oči. Na poslední chvíli jsem před sebe natáhl ruce a narazil jimy do jeho hrudi.
  Když jsem pak oči otevřel, těsně před čumákem mi sklaply jeho čelisti. Znovu jsem strachy vykřikl a napnul ruce jak jen mi to šlo. Opět po mě několikrát chňapl zuby. V očích měl nepříčetný výraz, i přes ten fakt že mě nemohl vidět a nepřestával na mě vrčet.
  ,,Ethane!" Vykřikl jsem zoufale. ,,Ethane prosím!" Po tvářích mi stékaly slzy.
  Co se to s ním stalo? Proč se tak chová..? V-vždyť je jako divoký pes! Jako by byl jen obyčejné zuřivé zvíře!
Na tváři mi přistálo pár jeho slin a já byl nucen na chvíli zavřít oči. Hned jsem je ale zase otevřel a zoufale vykřikl.
  ,,Ethane prosím! To jsem přece já! Spring!" Asi už to bylo beznadějné, ale Ethan se opravdu zarazil...
  ,,Ethane?" V naději jsem na něj pohlédl a trochu povolil.

  Chyba, na kterou asi nikdy nezapomenu...

  Ethan po mě opět vyjel a já zareagoval příliš pozdě. Ruce se mi zkroutily pod jeho hrudí a lokty jsem narazil do země pode mnou.
  Jeho čelisti se zuby ostrymi jak přitva se mi mihly kolem mé tváře a já ucítil šílenou bolest v pravém uchu.
  Ethan sebou škubal jako šílený a rval mě za mé ucho. Z očí mi tekly proudy slz a zběsile jsem se snažil ho od sebe dostat.
  Zapřel jsem se rukama i nohama. Strašně to bolelo... Musel jsem ho od sebe dostat než mi mé ucho úplně utrhne...
  Najednou ode mě poodletěl. Zřejmě jsem se mu vytrhl. Ucho mě strašně brnělo a já cítil, jak mi po rameni stéká strašně moc teplé tekutiny. Citil jsem taky, jak mi krev vystřikla na tvář...
  Ethan dál ode mě stále zuřivě házel hlavou ale já to ztěží vnímal. Vyděšen k smrti jsem na něj byl schopný jen otupěle hledět.
  V tu chvíli však nastoupil instinkt, který mi nařizoval jen jednu jedinou věc. Přežít...
  Měl jsem mizerně málo času než se na mě Ethan opět vrhne a já nebyl schopen logicky uvažovat. Mohl jsem jen sledovat svého přítele jak tam přede mnou sebou háže jako šílenec... Ten nepříčetný tvor tam byl ke stěně přivázaný za krk opravdu tlustým řetězem.
  A v tu chvíli mi to došlo. Ten řetěz přece nemůže být nekonečný! Mohl jsem jen doufat že je příliš krátký než aby se byl schopen Ethan dostat na druhou stranu téhle chladné místnosti.
  Začal jsem sebou sunout k nejvzdálenějšímu místu od stěny, kde byl ten řetěz připevněný.
  Zatajil se mi dech, když Ethan zvedl uši a otočil svůj nevidomý pohled ke mě.
  On o mě nevěděl... Došlo mi. On mě přese nevidí! Zapoměl na mě! Ale teď se ke mě začal opět obezřetně přibližovat a větřil...
  Neměl jsem na vybranou. Opět jsem se začal sunout ke zdi pryč od něj a on opět vyrazil.
  Srdce jako by se mi zastavilo, když jsem uviděl odlesk jeho ostrých zubů... A najednou jsem jednal zcela instinktivně...
  Přetočil jsem se na záda a se zrychleným dechem a srdcem až v krku jsem ho sledoval, jak se blíží. Přitáhl jsem nohy k sobě.
  Před očima se mi přitom promítaly chvíle ztrávené s ním. Jak ty dobré, tak ty zlé... A Ethan mi v nich byl vždy podporou a přítelem, na kterého nikdy nezapomenu.
  ,,Odpusť mi..." Zamumlal jsem přesně to stejné, jako on tehdy mě a z posledních sil vykopl.
  Trefil jsem ho přímo do čumáku a v doprovodu odporného křupnutí se ozvalo i jeho bolestné zavytí.
  Padl k zemi téměř na mě. Ležel ke mě zády a kňučel. Chtělo se mi k němu doplazit, obejmout ho a začit se mu omlouvat jako zběsilý ale místo toho jsem jen polykal slzy a došoural se z jeho dosahu.
  Po chvíli Ethan vstal, z čumáku mu tekla krev. Naštvaně zavrčel mým směrem a vydal se po všech čtyřech zpadky, kde do zubů popadl svou novou hračku. Zděšeně jsem ho pozoroval jak to kouše a trhá. Bylo to žluto rudé...
  Pomalu jsem zvedl třesoucí se ruku. Bál jsem se. Opravdu moc. Nechtěl jsem ani uvěřit tomu, co jsem viděl.
  Rukou jsem se dotkl mého ucha a rychle jí se zasyčením ztáhl zpádky. Strašně to bolelo ale i tak jsem poznal, že není tak dlouhé, jak kdysy bylo...
  Do očí se mi opět vetřely slzy. Ethan mi utrhl ucho...
  Nemohl jsem se ani pořádně nadechnout. Rameno jsem měl už úplně pokryté mou krvý a stále to nepřestávalo...

  Schoval jsem si tvář do dlaní a hlasytě se rozvzlykal.
  Ať tenhle pes byl kdokoliv, Ethan to nebyl. Teď už ne...

  Dobře...
Nezabíjejte mě ano? Vím, že se někteří z vás minule radovali, že je Eathan naživu...
  Jo, jsem asi docela sv*ně... Ale takto prostě je...

  Jinak chci moc poděkovat @Silverfow08 (promiň, nejdeš označit) za krasne krezby.

(Musím jen říct, že Shadow má rudou jen ofinu. Mě to nevadí, ale je to OC mé kamarádky.
A také, ano, Shadow Springa opustil. Ale neměl to v plánu. CHTĚL ho vzít sebou... Ale nestihl by to. Chytili by je oba a...
Takový menší fakt: Shadow se pro něj chtěl vratit a zachrátit ho ale dřív, než tak stihl učinit si ho vzal Keir...
Nechci tím nikoho poučovat, jen je to ode mě trochu nefér k Shadowy a hlavně k jeho majitelce)

 Jinak moc díky za obrázky. Je to úchvatné vidět, že některým se má tvorba líbí natolik, že to i chtějí nakreslit.