Seděl jsem na lavičce v parku a spokojeně chroupal rohlík, který jsem dostal k obědu. Lola pochodovala okolo mě. Vypadala zamyšleně. Zamyšleně a nervózně. Něco jí trápilo. Jenže já nevěděl co...
  ,,Tohle mi už nikdy nedělej!" Promluvila po dlouhé době a já nastražil své věčně sklopené uši. ,,Víš ty vůbec, jak jsem se bála?!"
  Posadila se na druhý konec lavičky a s rukama v klíně koukala do země. Přes její sklopené uši jsem jí neviděl do tváře, ale všiml jsem si jedné kapičky, která jí skápla z čumáku.
  Nechtěl jsem ji rozesmutnit. Vstal jsem a po lavičce došel až k ní. Ani si mě nevšimla. Jen jednou tiše vzlykla. Byl jsem z toho smutný. Nechtěl jsem, aby byla smutná.
  ,,Promiň..." Zašeptal jsem a objal ji. Celá ztuhla, ale pak mě k sobě rychle přitiskla. Chvíli jsme takto zůstali a já jen tiše snášel tu lehkou bolest, z toho, jak mě pevně držela.
  Když jsme se pak vraceli domů, Lola mě před vchodem vzala za ramena a otočila si mě k sobě.
  ,,O tom, co se stalo v tom parku, nikomu ani necekneš, jasný?!" Zasyčela. Nechápal jsem to, najednou byla zase tak naštvaná... Co bylo na tom tak hrozného, že nechtěla, abych to někomu řekl? Viděl jsem na ní však, že je to pro ni důležité, a tak jsem přikývl.
  ,,Fajn." Oddechla si a vzala si do ruky peníze, které jsme dneska vydělali. Bylo jich míň, než včera, ale to Enardovi zřejmě moc nevadilo... Pouze zabručel, že tentokrát nám to odpustí a odešel.
  Poté, co všichni odešli, si Lola opět vylezla na trubku a já zůstal dole. Nebyl jsem tam ale sám. Okamžitě na mě zamávala Bella a já se za ní s úsměvem vydal.
  ,,Usmívej se maličký, ten úsměv ti moc sluší!" Uslyšel jsem její hlas a posmutněl jsem. Potom jsem si však vzpomněl na Lolina slova a znovu se narovnal. Musím být silný! Otočil jsem se za sebe a uviděl Lolu, jak leží sama schoulená na trubce. Připadala mi tam tak osamělá, ale bylo to její rozhodnutí, jinak by šla přeci za námi, ne? Bella a Naomi by jí mezi sebe jistě vzaly. To Lola již několikrát odmítla jejich pozvání.
  Bella s Naomi si mě okamžitě vzaly mezi sebe.
  ,,Tak jak to dneska šlo?" Zeptala se Bella a nastražila své velké, červené uši.
  ,,Nezapomeň, že lhaní je moc ošklivé! Vždycky se má mluvit pravda..." Posmutněl jsem. Musel jsem jí odpovědět, ale jak? Slíbil jsem Lole, že o ničem, co se dnes stalo, nikomu nepovím...
  Ale to bych lhal a to já nesmím! Slíbil jsem jí to... Co mám teď dělat? Lola by byla naštvaná...
  ,,Dobrý..." Řekl jsem nakonec.

<◇>

Okolo mě prošel poslední člověk a ulička, kterou musel každý projít, když šel na vlak, se vyprázdnila. Lola se vrátila a posadila se na lavičku vedle mě. Byl to už druhý vlak a zatím to šlo v pohodě.
  Seděli jsme mlčky. Lola se mnou od včerejška mluvila jen, když mi chtěla říct co dělat, nebo když na mě křičela, že dělám něco špatně.
  Udělal jsem něco špatně? Řekl jsem snad včera něco, co jsem neměl? Byl jsem napnutý, čekal jsem, kdy to na mě vyvalí. Kdy na mě zase začne křičet, že jsem to pokazil, ale ona mlčela...
  ,,Lolo...?" Zašeptal jsem. Neodpověděla, jen dál koukala do země.
  ,,U-udělal jsem něco špatně?" Zvedla pohled. Upřela na mě své velké tmavě oranžové oči. Mračila se. Ještě víc jsem se přikrčil. Bál jsem se, co příjde. A ono přišlo...
  Lola prudce vstala a chytila mě za límec mého trika. Překvapeně jsem vytřeštil oči, ale ani jsem se nehl. Nevydal jsem ani hlásku a jen se na ní vystrašeně díval.
  ,,Tak ty se ptáš, jestli jsi něco udělal špatně?!" Zařvala na mě a já se ještě víc schoulil do klubíčka. ,,Ano! Udělal! Všechno děláš špatně!" Při každém jejím slově jsem sebou trhl. Oči se mi zamlžily od potlačovaných slz. Co jsem udělal? Myslel jsem, že jsem si vedl dobře...
  Lola mě znenadání pustila a já se tak rozplácl na zemi. Chtěl jsem vstát, ale dostal jsem od Loly ránu do hlavy, a tak jsem raději zůstal ležet.
  ,,Víš co, ty parchante?! Už tě nechci ani vidět! Vypadni!" Vykřikla najednou. Zvedl jsem k ní své uslzené oči.
  C-co? Proč? Co jsem udělal tak špatně? Ona na mě zavrčela a odkráčela pryč... Už jsem se nesnažil udržet slzy na uzdě. Proč..?
  Pomalu jsem vstal. Co jsem jí udělal? Rozhlédl jsem se po nádraží, ale nikde jsem jí neviděl. Rozběhl jsem se pryč. V hlavě jsem měl jen jednu jedinou otázku. Proč..?
Bežel jsem dlouho. Nevěděl jsem kam. Prostě jsem běžel. Neznal jsem to tu a než jsem si stihl uvědomit, jakou blbost to právě dělám, ztratil jsem se...
  Všechny budovy vypadaly stejně. Veliké a temně zlé... Lidí, chodících okolo mě, jsem se zeptat nemohl, nepomohli by mi. Pomalu jsem šel po ulici a marně se snažil najít cestu zpět na nádraží.
  Bál jsem se. Co když už tu cestu nikdy nenajdu? Možná je to tak dobře... Nechtěl jsem tam být, nelíbilo se mi tam. Ale neznal jsem cestu domů... A co Bella a Naomi? A co Lola? Co jsem jí udělal...?
Nešťastně jsem si sedl na kraj cesty a sledoval davy lidí, jak okolo mě procházejí. Najednou jsem mezi nimi spatřil odlesk zlaté... Byla to sytá barva, oproti té bílé, šedé, hnédé a černé. Okamžitě upoutal moji pozornost.
  Mohla to být Bella?
  Ne, tohle bylo jenom žluté. Byl to medvěd, tak stejně velký jako já. Byl mi něčím strašně povědomý.
  Podvědomě jsem pod šálou nahmatal ten zub a přejížděl po jeho hladkém povrchu prsty. Oddechl jsem si. Pořád tam byl...
  Teď mám šanci mu ho vrátit! Rychle jsem přeběhl na druhou stranu ulice a rozběhl se za ním. Byl rychlý, ale já byl rychlejší!
  Na chvíli jsem ho ztratil... Musel jsem zastavit a rozhlédnout se. Kam jen mohl zmizet? Mezi těmi všemi lidmi jsem ho neviděl...
  Tam! Spatřil jsem jeho jasnou barvu na konci ulice. Byl opravdu rychlý. Nejspíš si mě nevšiml, také aby né, koho bych zajímal? I tak jsem se za ním znovu rozběhl. Už jsem byl skoro u rohu ulice, když mě někdo prudce chytil a zvedl do vzduchu...