Omlouvám se všem těm, kteří si přáli aby se od tamtud Spring dostal, ale zatím vám nemohu vyhovět...

  Seděl jsem tam na té dece a opíral se zady o chladnou zem. Otupěle jsem hleděl před sebe do temnoty. Strašně mi hučelo v hlavě...
  Byl jsem tu sám... Ale klid tu rozhodně nebyl... Asi jsem už opět šílel ale měl jsem pocit, če tu nejsem sám... Stále se ze všech stran ozývaly různé hlasy...
  Občas jsem ztrácel vědomí... Nebylo to, že bych usnul, ne... Když jsem se poté probral, bolela mě hlava, byl jsem dezorientovaný a byl jsem stále stejně unavený, né-li víc než předtím. Občas jsem ani zprvu nevěděl, kde to jsem a začal vyšilovat...
  A pak najednou... Ozvala se rána, jak něco spadlo na zem a všechen šum náhle utichl. K mé noze se dokutálela jedna plechovka.
  Zamžoural jsem do temnoty naproti mě a zvedl ztěžklé uši. Ani jsem je nebyl schopen uplně zvednout...
Na chvíli jsem se bál, že je to opět ta zrůda... Že si pro mě znovu přišel...
  Ale proč by se skrýval..?
  ,,Kdo je tam..?" Zachraptěl jsem a skoro se až svého hlasu lekl. Jak dlouho jsem ho vlastně neslyšel? A kdy jsem naposledy pil? To by možná vysvětlovalo mou bolest hlavy...
  Napínal jsem sluch jak jen to šlo, abych zaslechl odpověď. Přece ta plechovka nespadla sama... Vždyť je tu bezvětří a nikdo kromě mě tu nebyl...
  Tedy... Pokud bych neslyšel klapnout dveře byla by tu možnost že bych...
  Ze stínu se pomalu vyplížil černý malý lišák s fialovým čumákem, očima, vnitřkem uší, nohama a koncem ocasu. Třásl se strachy a díval se na mě vyděšenýma očima.
  Uši mi opět spadly dolů. Zůstal jsem na něj překvapeně hledět.
  ,,J-já..." Vysoukal ze sebe tichým hláskem. Já nebyl schopen odpovědi.
  Další... To už to jelo nanovo? Našel si někoho, koho bude týrat po mě..? Bylo mi ho moc líto... Nikdo si tohle nezasloužil...
  ,,Jak se jmenuješ?" Zachraptěl jsem. Můj hlas byl vážně strašný...
  ,,Alexei..." Zašeptal tiše. Nevím proč, ale to jméno ve mě vyvolalo zvláštní pocit... I přes ten fakt, že jsem si byl jistý, že jsem ho nikdy neslyšel...
  ,,Já jsem Spring." Představil jsem se nazpět a pokusil se o úsměv. Asi se mi to moc nevydařilo, protože sebou mírně trhl a zavrtěl hlavou. Smutně jsem sklopil zrak.
  ,,Promiň... Už to je nějaká chvíle kdy jsem si s někým naposledy promluvil..." Zamumlal jsem.
  ,,To slyším..." Zamumlal a obtočil si svůj ocásek okolo těla. ,,Co tu vůbec děláš?" Zeptal se a sklopil při tom jedno ucho. Vypadal tak i celkem roztomile...
  ,,Jsem tu uvězněný..." Zkusil jsem pohnout svýma rakuma, ale okovy byly na mé zesláblé ruce už moc těžké. ,,Jak vidíš..." On jen znovu důrazně zavrtěl hlavou.
  ,,Ne. Já myslím, co Teď děláš." Chvíli jsem na něj nechápavě hleděl. Už mi to moc nemyslelo... Byl jsem otupělý, nevyspalý a zesláblý...
  ,,Nic..." Zašeptal jsem po pravdě a zavřel oči.
  ,,To je chyba." Řekl, jako by to byla samozřejmost. Nechápavě jsem znovu těžce oči otevřel.
  ,,Co to říkáš?" Zachraptěl jsem s nechápavím pohledem upřeným na něj.
  ,,Musíš něco dělat! Nesmíš tu jen sedět a čekat na smrt! Chceš se snad odtud dostat né?!" Vyskočil na nohy. Jak to že neměl okolo rukou okovy..?
  Byl do toho tak zapálený... Taky jsem tehdy doufal, že se odsud dostnu... Ale doufat nestačí...
  Opět jsem zavřel oči. ,,Odsud není úniku..." Zamumlal jsem a chtěl jsem se pokusit alespoň na chvíli usnout. Ale on mě nenechal...
  ,,Vždycky je cesta! Musíš si jen věřit!" Vykřikl povzbudivě až jsem stáhl uši. Po tak dlouhé době v tichosti o samotě to byl až moc hlasitý zvuk...
  ,,Věřit?" Odfrkl jsem si. ,,To nestačí..."
  ,,To by ses divil! Stačí se snažit. Věřit si! No tak vstávej! Musíš za svou svobodu bojovat!" Nechápavě jsem se na něj podíval.
  ,,Co ti je vůbec do toho? Když podle tebe věřit stačí, tak se odsud dostaň sám!" Možná jsem na něj byl moc zlý... Ale já už měl nervy někde... Prakticky pořád jsem byl podrážděný...
  Jeho to však kupodivu neodradilo. ,,Vstávej." Udal rozkaz a já se zamračil. Mě žádnej prcek rozkazovat nebude...
  ,,Jsem unavenej, nech mě spát..." Zamumlal jsem a přetočil se na bok.
  ,,Dobře, naber síly a hned potom začneš něco dělat."
  ,,To určitě..." Zavrčel jsem ještě ale ať jsem se snažil sebevíc, usnout se mi nedařilo...
  Ostatně jako vždy...

<◇>

  Zase si pro mě přišel. Alexeie si nevšímal a málem ho až zašlápl... Nezajímal ho, šel jen a jen po mě...
  Odpoutal mě od stěn a táhl mě pryč. Alexei na mě celou dobu zíral. ,,To se necháš? Bojij trochu!"
  ,,Jen počkej až příjde řada na tebe..." Zavrčel jsem chraplavě a o sekundu později jsem dostal zezadu ránu do hlavy.
  ,,Nebrblej a jdi." Zavrčel a strkal mě dál chodbou. Dotáhl mě až do té místnosti. Neměl jsem dost sil se bránit nebo jakkoliv vzdorovat. Opět my ruce i nohy připl k tomu stolu.
  Jako by snad čekal nějaký vzdor, pevně mě přivázal koženým paskem i okolo mé hrudi. Skoro jsem až nemohl dýchat a cítil jsem, jak mi ten pás tlačí na má vystouplá žebra.
  Jen jsem ho pozoroval prázdným pohledem a on si zas pozorně prohlížel mě. Bylo mi divně. Pod tím jeho drobnohledem jsem si připadal ještě menší, než jsem byl.
  Ani jsem moc nevnímal, když mi přejížděl rukou po mém zeslablém vyhladovělém těle. Něco si při tom mumlal ale já ho nevnímal. Nechtěl jsem vědět co říká...
  Poté mi opět do ramene píchl tu bžečku. Tentokrát to však bylo jiné. Srdce se mi samovolně rychle rozbušilo a téměř okamžitě se mi po celém těle rozestoupilo zvláštní brnění. Strašně mě začala svědit kůže a začaly mě i štípat oči...
  Asi jsem omdlel, protože když jsem se vzbudil, byl jsem opět v té kobce. Bylo mi strašně špatně...
  Nade mnou stál Alexei a nakláněl se se zářivým úsměvem nade mě. ,,Tak ses prospal a teď se jde vstávat!" Zasmál se a já zaúpěl...

  Alexei je jedna z mých nejoblíbenějších postav a to mě napadl zcela náhodou.
  No, měla jsem chuť nakreslit ho, tak tady ho máte:

  Moc se mi ale nepovedl...
Obzvláště ty oči...