Nechápu, jak i přes to, co mu provedl je schopný se se mnou bavit jako by se nic nestalo...
  Tak samozřejmě, občas kvůli tomu brečí. Nedivím se mu. Musí to být strašné přijít o zrak. Já bych se asi sesypal...
  Ale většinou brečí kvůli mě... Díky mě, a tomu, že nejdřív mluvím, a pak myslím. Vždy mám potom chuť si tu svou hlavu omlátit o zeď...
  Je to hrozné a já mu to ještě připomínám! Copak se můžu nazívet jeho kamarádam, když je díky mě pořád smutný?
  Raději proto nemluvím a jsem mu podporou jen takovou, které se může chytit.
  Naše spaní bylo často přerušované. Stěží jsme spali pár minut a to i přes to, jak strašně unavení jsme byli.
  Ten náhubek my sundaval jen ve chvilích, kdy nám dal najíst. Už jsem se o nic nepokoušel. Ethan mě k tomu skoro až nutil. Nechtěl, aby my ublížil ještě víc, ale to samé jsem chtěl i já pro Ethana! Nechtěl jsem, aby ublížij jemu! Klidně bych se nechal zase zbít. Klidně i stokrát kdybu to mohlo Ethanovy vrátit zrak...
  Ale to neni možné...
  Naděje, že se odsud někdy dostanu mě pomalu opouštěla. Byl jsem unavený a zesláblý. Chybělo mi slunce a čistý vzduch. Byla mi zima a nechtěli se mi hojit má zranění. Také my bylo dost špatně. Docela se i divím, že jsme byli oba ještě při smyslech...
  Navzájem jsme se drželi a myslím, že kdybych tu měl být sám, bez Ethana, že bych se už dávno zbláznil...
  Ty dlouhé dny, soudě jen podle jeho návštěv, se my prolévaly do sebe. Někdy jsem byl natolik milo, že jsem si ani nevšiml že přišel a uvědomil si to až po dlouhé době co jsem zjistil že mě nehřeje Ethanův kožich. Ani světlo žárovky mě v tu chvíli neprobralo...
  Nevím, zda to byla nemoc, nebo se mé tělo už pomalu připravovalo na konec, ale zřejmě jsem v této částečné otupělosti nebyl sám. I Ethan moc nevnímal...
  Ale i když Ethan neviděl, vždy věděl, kdy si nějak ubližuji... Sice jsem mu slíbil, že už to dělat nebudu, ale já to někdy dělal podvědomě...
  Nejednou mě z otupělosti probraly Ethanovy slova: ,,Ubližuješ si..." Často jsem o tom ani nevěděl. Řezal jsem se ostrými hranami svých okovů, snažil jsem se opět sundat ten náhubek a někdy i mlátil temenem hlavy do zdi za mnou. Občas jsem se toho i sám zděsil...
  Asi jsem už začínal opravdu bláznit... Ale Ethan my v tomto byl stejnou podporou, jako jsem se já snažil být jemu. Jemu se to však dařilo mnohem lépe...

  ,,Springu..?" Ozval se vedle mě jeho hlas. To byla jedna z mála věcí, která mě vždy plně probrala...
  ,,Jsem tu..." Zašeptal jsem a stiskl mu ruku jak nejvíc jsem byl schopen provést. Potřeboval vědět, že tu jsem... Že jsem ho ještě neopustil...
  ,,Mám špatný pocit..." Zašeptal trochu třesoucím se hlasem a pevněji my stiskl ruku.
  ,,Neboj..." Zašeptal jsem. ,,Jsem tu s tebou. Dokud jsme spolu, vše bude dobré." Moc jsem tomu nevěřil, ale chtěl jsem ho prostě nějak utěšit. Chtěl jsem, aby se alespoň trochu cítil líp...
  Teď jsem byl rád, že nevidí. Alespoň nemohl vidět, jak mu lžu do očí... Nebude to dobré, to my bylo jasné. Zemřeme tu... Na jednu stranu jsem se toho bál, hodně. Co bude poté, co zemřu? Co všechny ty hříchy, které jsem provedl?
  Ale na tu druhou už jsem na to skoro až nedočkavě čekal. Až to bude konečně za mnou... Až bude klid.
  Ani jsem se moc nebál toho, jak zemřu... Jistě to bude bolet ale potom... Potom už nikdy nic neucítím né?
  Nakonec jsem usoudil že nejvíc jsem se bál té nevědomosti. Teď, když vím, že nejspíš brzy zemřu, jsem se toho nebál tolik jako toho, co bude následovat...
  Ethan vedle mě se pousmál. ,,Je mi líto, ale myslím, že s tímhle už nic neuděláš..." Nechápavě jsem se na něj podíval. Dřív ale, než jsem se stihl zeptat na to, jak to myslel se ozvalo rachocení klíče v zámku...
  Viděšeně jsem si k sobě stáhl všechny končetiny. Ani jsem se tolik nebál jeho, jako toho načasováni. To to snad předvídal?
  ,,Ethane..." Zašeptal jsem mírně zoufale. Bílý pes se na mě pouze povzbudivě usmál. Jako by ho náhle všechen strach opustil. A jeho strach přešel na mě...
  ,,Prosím, nic nedělej..." Zašeptal a pustil mou ruku. Tu svou přenesl na mé rameno, které taktéž povzbudivě stiskl. ,,Drž se. Jsi silný, jen si musíš věřit..." Zašeptal. Do očí se mi už draly slzy. Znělo to, jako by se se mnou loučil...
  ,,Ne... Nejsem! Potřebuji tě..." Neskrýval jsem své pocity a na plno se rozbrečel. Pevně jsem se chytil jeho ruky. ,,Neopouštěj mě... Prosím!" Vykřikl jsem zoufale a hystericky. Ethan mě jen mlčky pohladil po hlavě.
  Než jsme se nadáli, byl zde. Rozsvítila se žárovka a mě oslepila. Ucítil jsem, jak mě někdo popadl za srst na krku a odtáhl mě od Ethana dál. Neměl jsem dost sil. Zhroutil jsem se na zemi a zoufale jsem se snažil něco uvidět. Alespoň se zvednout nebo něco vykřiknout! Ale najednou jsem prostě nemohl...
  ,,Promiň mi to..." Ozval se ještě Ethanův šeptavý hlas v doprovodu rachocení řetězů a potom nastala opět tma. Dveře se zavřely a zamknuly.
  Naplno jsem se rozbrečel. ,,Ethane..!" Nezajímalo mě, že ležím v té kaluči ledové vody. Nebyl jsem schopen se zvednout a doplazit opět na tu deku.
  Sice jsem neměl jistotu, že to bylo naposledy, co jsem ho viděl, ale Ethanova slova mě k tomu donutila...
  Ani nevím, jak jsem se nakonec dostal zpákdy na deku. Natiskl jsem se do rohu a přitáhl si kolena k hrudi. Ležel jsem takto přečovitě na boku. Po tvářích my stále stékaly slzy a já se nejednou vzlyky málem zadusil.
  Byl pryč... ,,Ethane..." Zašeptal jsem chraplavě. ,,Prosím... Neopouštěj mě..." Už nikdy ho neuvidím... ,,Prosím..." Úplně jsem se propadl do beznaděje...
  ,,Já to tu bez tebe nezvládnu..."

  Nezabijte mě prosím...
Ale ono to tak prostě muselo být!