Seděl jsem tam na té dece. Ethan vysíleně usnul a opíral se mi o rameno a hlavu. Já však nemohl spát...
  Byl slepý... Ta zrůda mu sebrala jednu z posledních věcí, kterou ještě měl... Už nikdy nic neuvidí...
  Stiskl jsem k sobě pěsti. Vřelo to ve mě vzteky. Jako by nestačilo, že tu nakonec zemřem, on nám musel zničit i to málo předtím... Proč nás musel takhle mučit?!
  Trochu mě zklidnilo až Ethanovo podvědomé stisknutí ruky. Pomalu jsem provedl tentéž gesto a zhluboka a trochu trhavě se nadechl.
  Ethal se potřebuje vyspat a já se tu třesu vzteky... Pomalu mě pohlcovala beznaděj. Ať už teď udělám cokoliv, mému kamarádovy to zrak už nevrátí... Citila jsem se tak...
  Tak bezmocně... Už jsem s tim nemohl nic udělat...
  Měl jsem pocit, že je to moje vina. Že jsem mohl udělat víc. Kdybych ho ochránil i teď, dopadlo by to lépe. Možná by mě zase zmlátil, ale Ethan by byl v pořádku...
  Pomalu jsem do Ethana strčil a on se narovnal. Jakmile na mě v podstatě neležel, rychle jsem se odsunul až na druhou stranu deky a popadl se za ten protivný náhubek.
  Měl jsem na sebe vztek. Mohl jsem mu pomoct!
  Zaryl jsem své prsty do železné části náhubku a začal jsem s ním všemožně kroutit. Zatl jsem zuby když mi ostré hrany několikrát přejeli přes čumák ale pokračoval jsem.
  Slzy bolesti a zklamání ze sebe samy my pomalu stékaly po čumáku a mísily se s krvý, která my vytékala z nových ran. Štípalo to a bolelo jako blázen ale stále jsem nepřestával.
  Po chvili jsem však padl vyčerpaně na záda na zem. Těžce jsem oddechoval a snažil se nahlas nerozvzlykat. Jsem k ničemu...
  ,,Springu..?" Pohlédl jsem k dece kus ode mě. Ethan se tam snažil nasměrovat svůj obličej mím směrem a já jen při letmem pohledu do jeho kalných očí musel uhnout pohledem.
  Ani sticha být neumím... Z pootevřené pusy my uniklo poslední osamocené vzlyknutí.
  ,,Jsem k ničemu..." Zašeptal jsem s očima zalitýma slzami.
  ,,Springu prosím... Pojď ke mě..." Natáhl mým směrem ruku. Nechtělo se mi. Chtěl jsem tu jen ležet a umřít. Ale nemohl jsem... Nemohl jsem ho tam nechat...
  Pomalu jsem vstal a po čtyřech jsem se doplazil až k němu. Dřív než jsem však stihl k jeho natažené ruce zvednout tu svou my přistál dlaní přímo na čele.
  Chtěl jsem ho rychle zastavit ale bylo pozdě. Jeho prsty sjely až k železnému náhubku na mém nose. Jakmile se dotkl otevřené rány sykl jsem bolestí a lehce ucukl.
  Měl jsem ten pitomý železny hnus nakřivo a tak se i on lehce pořezal o jeho ostré hrany. Vzal jsem jeho ruku a stáhl jí dolů.
  ,,Nedotíkej se toho, ještě se pořežeš..." Zamumlal jsem a on se zamračil.
  ,,To říkáš ty? Vždyť tvůj čumák..."
  ,,Jsem v pohodě." Zamumlal jsem hned. Už předtím my bylo jasné, že si ho neztrhnu. I když byl rezavý s plno ostrými hranami tak byl pevný jako skála. Přesně jako ty řetězy.
  Až teď jsem si uvědomil, že jsem to dělal hlavně proto, že jsem sám sebe chtěl potrestat tou bolestí... Chtěl jsem jí znovu cítit. Vidět tu krev... Jen když jsem cítil bolest, mohl jsem vědět, že jsem stále naživu...
  ,,Už to nedělej..." Zaprosil a já nemohl jinak, než s povzdechem říct, že už to nebudu dělat. Nemohl jsem mu říct ne...
  Znovu jsem se posadil vedle něj. Do rukou opatrně popadl kus hadru a namočil ho do ledové kalužu vody stékající po zdi. Poté nahmatal mé rameno a pevně jej stiskl.
  ,,Vydrž, asi to bude bolet ale potřebuješ to vyčistit..." Zamumlal.
  ,,Tou špinavou vodou?" Moc se mi to nelíbilo. Ta voda byla ledová a tady byla zima. Raději budu mít celý čumák od krve než abych byl promočený a promrzlý na kost...
  ,,Lepší špinavá voda než prach a rez z toho košíku..." Zamračil se a zatahal mě za rameno. ,,Předkloň se." Poručil a natlačil mě mimo tu deku.
  Nebránil jsem se a jen k sobě stiskl zuby. Když na můj čumák dopadly první kapky vody, pevně jsem k sobě stiskl i víčka a zatl ruce v pěsti tak, že jsem si zaryl nehty do dlaně.
  Strašně to bolelo... Voda mi stékala po čumáku a štípala mě v ránách. Ani jsem moc nevnímal to, jak je ledová. Brzy jsem ten čumák už ani necítil. Jako by mi ho ta zima úplně umrtvila.
  Jakmile voda došla, rychle jsem se mu vyškubl. ,,Tohle byl blbej nápad..." Začínaly mi drkotat zuby. To poslední, co jsem teď potřeboval bylo, abych onemocněl...
  ,,Ale bylo to nutný. Alespoň to už příště neuděláš..." Zamumlal Ethan a já na něj nevěřícně pohlédl.
  ,,Takže to byl jenom trest?! Já ti věřil že opravdu víš co děláš!"
  ,,Pomůže to, ale zároveň tě to i trochu probralo..." Pokrčil jen rameny a opět se vrátil na své místo. S popotáhnutím jsem se k němu přidal. Hřbetem ruku jsem si pokusil utřít čumák a flustrovaně si odfrkl, když se má ruka zastavila o železnou mříž na mém nose.
  ,,Doháje!" Ulevil jsem si a o chvilku později kýchl. Vedle sebe jsem uslyšel tiché pochechtnutí. Naštvaně jsem si založil ruce na hrudi a samozřejmě se i zase pořezal o jejich hrany. Povzdechl jsem si.
  ,,Potrestat se umím i sám..." Zamumlal jsem.
  ,,No tak na to zapomeň. Slíbil jsi, že to dělat nebudeš." Znovu jsem si povzdechl. Že já ti něco sliboval... Pomyslel jsem si ale nahlas jsem to raději neříkal...