Trvalo snad věčnost než jsem v tom strašném tichu zaslechl kroky. Celou tu dobu mě ta samota a nepřestávající zvuk kapání vody doháněl k šílenství.
  Když se ozvalo klapnutí zámku, srdce se mi rozbušilo jako o závod. Opět se rozsvítilo a já musel zavřít oči.
  Přímo přede mě někdo dopadl. On ho znovu zamkl na řetězy a vydal se zase pryč. Uslyšel jsem jak se přede mnou zastavil a když jsem zamžoural proti světlu, zjistil jsem, že se dívá přímo na mě...
  Natiskl jsem se ke zdi a on se ke mě naklonil. Padl na mě jeho stín. Stále jsem mu neviděl do obličeje. To jediné, co jsem viděl byl obrys jeho velkých kočičích uší.
  Natáhl ke mě ruku a já si všiml, že jí měl obvázanou. Ani nevím proč ale dodalo mi to trochu odvahy. Ani on není neporazitelný...
  On mě náhle popadl za ucho a já nemohl dělat nic, než se snažit pohybovat stejně, jako jeho ruka, aby mě to co nejmíň bolelo...
  Přitáhl si mě k sobě tak blízko, že se mi jeho fousky otřely o čumák.
  ,,Neboj se, brzy se dostaneš na řadu..." Zašeptal zlověstně. Já se znechuceně zašklebyl. Zas byl cítit tím hnusem, po kterém mu vždy bylo blbě. Díky kterému byl schopný všeho...
  Na sucho jsem polkl. Při jediném pohledu za něj mě však znovu ovladl vzdor. Ethan tam ležel a celý se třásl...
  ,,Pusť mě ty parchante..." Zasyčel jsem na něj. On naštvaně po kočičím zasyčel a zaryl mi své drápy do již tak dost zničeného pravého ucha...
  ,,Tvá odvaha je obdivuhodná a tvá troufalost zarážející..." Zamumlal a jakoby zkoumavě si mě prohlížel. Já mezitím zatínal zuby bolestí...
  ,,Užiju si, až tu tvou odvahu budu pomalu lámat." Nechutně se usmál, praštil se mnou o tu zeď za mými zády a odešel. Samozřejmě zhasl.
  Těžce jsem vydýchával další bolest hlavy ale i tak jsem se pomalu začal plazit k Ethanovy, který se na té zemi stále třásl.
  ,,Ethane?" Zašeptal jsem a stiskl jsem mu opatrně rameno. On tiše zakňučel.
  ,,S-springu..?" Zamumlal třesoucím se hlasem. Měl pevně zavřené oči. Začal jsem ho táhnout zpádky na deku. ,,P-promiň mi to..." Šeptal dál a po tvářích mu ztékaly slzy. Ani mé tváře nebyly suché. Bylo mi strašně...
  Byla to i moje vina. Měl jsem mu pomoct... Měl jsem ho ochránit. Navíc... To jak jsem se k němu předtím choval...
  ,,J-j-já... Nechci o tebe přijít..." Mumlal něco dál. Už jsem ho dotáhl na deku a i když mi z toho běhal mráz po zádech jsem si ho přitáhl k sobě do objetí.
  ,,Nic se neděje..." Šeptal jsem konejšivě. ,,Jsem tu s tebou ano? Nikam nejdu." Přitáhl jsem si ho k sobě blíž. ,,Promiň... To já za tohle můžu..." Natiskl jsem svou tvář do jeho husté srsti. ,,Promiň..." Taktéž jsem začal vzlykat.
  Ucítil jsem jak mě jeho třesoucí se ruce pomalu obejmuly. Celý jsem se napnul ale donutil jsem se to vydržet. On mě teď potřeboval a já...
  Já jeho taky...
  On však asi vycítil mou ztuhlost, protože se ode mě pomalu odtáhl. Oči měl pořád pevně zavřené...
  ,,Promiň..." Zamumlal a já svěsil uši. Možná my byly jeho doteky nepříjemné, ale teď jsem je postrádal... Na svých zádech jsem pořád cítil jeho ruce...
  Zavrtěl jsem hlavou a opět se k němu přitulil. Cítil jsem jeho zaváhání a trochu i překvapené trhnutí.
  ,,Ne... To já se musím omluvit... Ch-choval jsem se k tobě zle..." Zamumlal jsem a ucítil, jak mi jeho ruka pomalu přistála na rameni.
  ,,Byl jsi jenom podrážděný a zoufalý. Nic víc. To tady bez toho snad ani nejde..." Zamumlal.
  ,,Ale ty sis to nezasloužil..." Zamumlal jsem nazpět.
  ,,Já se k tobě zas choval zle v sirotčinci..." Zašeptal. ,,Zasloužil jsem si to..."
  ,,Ne!" Vykřikl jsem. ,,Neříkej to..." Zašeptal jsem a přitáhl jsem si ho blíž k sobě.
  Asi jsem už trochu šílený... Před chvílí jsem stěží zvládal jedo obejmutí, a teď jsem se k němu sám tiskl... Ale mě bylo prostě líto, že o sobě takhle mluvil...
  ,,Mrzí mě to..." Zašeptal tiše.
  ,,Mě tady..." Zamumlal jsem taktéž. Poté jsem si však uvědomil, že ho tak trochu utiskuji a vrátil jsem se zpádky na své místo.
  ,,Jsem rád, že jsi v pořádku..." Zamumlal jsem. Okamžitě jsem si všiml jak svěsil ramena a srdce my snad vynechalo jeden úder.
  ,,Ethane?" Zašeptal jsem ale on stále nic neříkal. Celého jsem ho sjel zkoumavím pohledem ale nic zvláštního jsem na něm neviděl...
  Tak samozřejmě... Dlouhá, mastná a zacuchaná srst slepená zaschlou krví a špínou už byla víc šedá než bílá. Vím také že měl jistě pod tou srstí spoustu ran a modřin ale nic nového... Takhle už vypadal předtím...
  ,,Ethane co se děje..?" Natáhl jsem se k němu a on, když ucítil co dělám sebou lehce škubl a odtáhl se z mého dosahu. Přitom zběsile zavrtěl hlavou.
  Viděl jsem jak má k sobě pevně stisklé víčka i zuby. Po tvářích mu ztékaly skoro až proudy slz.
  Dost jsem se začínal bát. Opravdu hodně bát. Co mu provedl..?
  Chtěl jsem aby konečně otevřel ty své mobré, trochu zakalené oči a pohledl na mě. Abych mohl uvidět pravdu...
  A pak jako by my něco vrazilo do hrudi a já nemohl pořádně dýchat. Jako by mi někdo vyrazil dech. Útroby se mi ztáhly a já neslyšně zalapal po dechu.
  Upřel jsem na něj naléhavý pohled. Nechtělo se mi tomu věřit. Nikdy jsem ještě víc nechtěl, abych se mýlil...
  ,,Ethane prosím... Podívej se na mě." Při těch slovech sebou trhl. Už se i trochu třásl. ,,Ethane prosím..."
  ,,J-já..." Otřásal se vzlyky ale přesto ke mě pomalu zvedl tvář. Poté pomalu otevřel oči a já i zapoměl dýchat. I mě po tvářich začaly stékat slzy. ,,Já nemůžu..."
  Přitáhl jsem uši k sobě a znovu se mu vrhl do náruče. Pevně jsem si ho k sobě přitiskl a on mě taktéž objal. Začaly jím otřásat vzlyky a mě také.
  Nemohl jsem tomu uvěřit... Nemohl jsem uvěřit tomu, co mu ta zrůda provedla...
  Jeho, do nedávna zdravé oko bylo kalné, stejně jako to druhé...