Pomalu jsem k němu zvedl i druhou ruku a donutil ho zvednout hlavu.
  ,,Hele... Spolu to zvládneme jo? Dostaneme se odsud!" Snažil jsem se ho povzbudit ale on se mi rychle vykroutil.
  ,,Zblázlil ses? Jak bys to chtěl jako udělat? Odsud se nedostaneme. Nikdy." Zůstal jsem na něj nechápavě hledět. To už ani nedoufá, že by se odsud někdy mohl dostat?
  ,,Ty odsud snad nechceš?" Naklonil jsem hlavu na stranu a svěsil ramena. Ruce jsem si pomalu položil do klína tak, aby mě okovy co nejmíň řezaly do zápěstí.
  ,,Samozřejmě že chci! Ale jsem realista. Odtud není cesta tak si nedělej zbytečné naděje." Otočil se ke mě zády a opřel se o stěnu dělajíc, že jde spát. Sice jsem nevěděl, co to znamená být realista, ale věděl jsem, že se nevzdám. Naděje bylo to jediné, co jsem někdy měl...
  ,,Vždy je cesta! Kdyby se my podařilo mu sebrat klíče..." Začak jsem uvažovat šeptem.
  ,,Tak si toho všimne hned jakmile bude chtít zamknout a oba nás zmlátí do bezvědomí." Zavrčel Ethan doplňujíc mé úvahy.
  ,,Tak ho můžem omráčit a zamknout ho sem." Přemýšlel jsem dál.
  ,,Je veliký a silný. Zkus si to a uškrtí tě..." Zamumlal stále bručivě. Musel jsem s ním ale souhlasit. Tohle by se asi nepodařilo pokud...
  ,,Ale my jsme dva! Kdybychom zpolupracovali..."
  ,,Ne." Utnul mě opět. ,,Springu už se prober. Říkáš tu jen blbosti. Nemůžeš se odsud dostat. A i kdyby, tak si tě najde."
  ,,Kdybychom se dostali někam daloko tak..."
  ,,Tak tě vysleduje pomocí sledovacího zařízení." Odpověděl mrzutě. Nechápavě jsem na něj pohledl.
  ,,Co?" Jaké sledovaci zařízení? Co to je?
  ,,Každýmu dal čip, podle kterého tě najde. Posílá mu to signál do jeho mobilu." Tak takhle mě našel v tom lese! Měl jsem vědět že mě nemohl jen tak najít... Ten les byl přece obrovský!
  ,,A víš kam je dává?" Otočil jsem se na něj. On na mě upřel přísný pohled.
  ,,Jo ale neřeknu ti to..." Zavrčel. Zrazeně jsem se na něj podíval. Proč..? ,,Neber mě zle Springu. Jsi můj nejlepší kamarát ale znám tě a nechci aby sis něco kvůli tomu udělal..."
  Co to mlel?! To jako když ví kde to je tak se toho ani nezbaví?! To chce mít u sebe věc, díky které ho ten démon vždy najde?!
  On, jelikož si nejspíš všiml mého pohledu si povzdechl. ,,Ty seš totiž schopnej všeho... A ten čip dává pod kůži, takže nechci aby ses tu řezal." Pohlédl jsem na něj stylem: Jako vážně?! Jsem pořezaný od těch pout a náhubku a modřiny mám kde se dá ale On nechce, aby jsem se pořezal?!
  ,,Myslíš si že bych to nezvládl?!" Už jsem toho měl dost. Vždyť se ke mě choval jak k malému dítěti! ,,Tak a už toho mám dost! Myslíš že mě snad musíš chránit?!"
  ,,Springu..." Pokusil se mě tiše zastavil ale já ho nevnímal. Kdybych neměl na čumáku ten hnus a kdybych na to měl dost energie tak bych na něj asi i křičel.
  ,,Já to tam venku zvládl i bez tebe! Myslíš, že bych nepřežil jednu malou ránu?! Podívej se na mě! Myslíš že bych to nezvladl?!" Snažil jsem se zhluboka dýchat. Ethan se na mě díval se smutným výrazem ve tváři. Jenže ten mě akorát víc dráždil...
  Přesto jsem se donutil uklidnit a narovnal se. Byl jsem unavený ale přesto jsem se na něj díval pevným pohledem a zvedl uši. Samozřejmě pohledem na chvilku cukl k mému uchu.
  Flustrovaně jsem vydechl a opřel se zády o zeď. Chtěl jsem si i založit ruce na hrudi ale když jsem se o to pokusil tak mě těžké řetězy opět ztáhly dolů. Nějak jsem najednou neměl sílu chokoliv dělat...
  Sjel jsem zády po zdi a otočil se k němu zády. ,,Já myslel že mi věříš..." Zašeptal jsem tiše. Trucovitě jsem se ani nehl a dělal že už spím.
  ,,Springu..?" Zašeptal tiše Ethan. V jeho hlase byl takový smutek až jsem se málek otřásl studem. Rychle jsem k sobě pevně stiskl víčka.
  Ne. Vždycky všem odpouštím ale tentokrát ne! Má mi věřit. Můžem se odsud dostat kdyby se tolik nebál! Tohle mu jen tak neodpustím...
  Vyrušilo mě tiché popotáhnudí. Pootevřel jsem oči a upřel svůj pohled před sebe. Připlácl jsem si uši víc k hlavě. Bojoval jsem s nutkáním se hned teď otočit a začít se mu omlouvat a utěšovat ho.
  Natiskl jsem ruce na hruď a zůstal nehnutě ležet. Tentokrát se omlouvat nebudu.

<◇>

  Ani nevím jak se mi podařilo usnout ale stalo se... Probudil mě až zvuk otevírání dveří...
  Dřív než jsem si to stihl vůbec uvědomit se rozsvítila žárovka a mě oslepilo světlo.
  Vše se seběhlo tak rychle že jsem ani nestihl nic udělat. Dřív než jsem si stihl zvyknout na ostré světlo se opět zhaslo a zamklo. Zamrkal jsem a zatápal jsem v temnotě. Před očima jsem měl jen černé fleky.
  ,,Ethane..?" Zašeptal jsem do tmy. Nikdo se však neozval. Ani nevím, proč mi tak dlouho trvalo si uvědomit, co se stalo...
  ,,Ethane!" Vykřikl jsem chraplavě a přitáhl si kolena k hrudi. Neochránil jsem ho... Lítalo mi hlavou. Jsem k ničemu...
  Poté jsem si vzpoměl na to, co jsem mu předtím řekl a hned jsem si připadal ještě hůř.
  Co když ho už nikdy neuvidím?! Jeho poslední vzpomínky na mě budou jak jsem na něj byl hnusný...
  Stáhl jsem se do rohu místnosti. Po tvářích mi pomalu stékali slzy a začínal jsem se třást zimou, a asi i něčím jiným...
  ,,Promiň mi to..." Zašeptal jsem tiše. ,,Za vše mohu já..."
  Nezasloužil si to. Měl jsem se raději znovu nechat zmlátit... Slíbil jsem si, že pokud se vrátí, tak se mu hned omluvím...
  Pokud...