,,Jen... Mě to překvapilo. Vždyť na ulice se nedá přežit... Kolik ti vůbec je?" Nevěděl jsem, jak na tohle mám reagovat. Měl bych se snad urazit za to jak mě podceňuje? Ale já byl spíše zmatený...
  ,,Když vís jak přežít a máš štěstí, jde to..." Nebo když se k někomu přidáš... To už jsem si nechal pro sebe. Zimu jsem zvladl zcela sám. Kdyby mě tehdy Lola nenašla, možná bych se do toho sirotčince ani nedostal...
  A tím pádem bych teď neseděl zde a nečekal na smrt...
  Na jeho otázku, kolik mi je, jsem neodpovídal. To ho nemusí zajímat.
  ,,Ty jsi snad nikdy na ulici nebyl?" Zvláštní... Myslel jsem si, že všichni v sirotčinci byli dříve na ulici ale... No, Shadow prý také nikdy nebyl mimo sirotčinec...
  ,,Ne... Rodiče mě dali do sirotčince když jsem byl ještě hodně malý... Ani si na ně nepamatuji.
  Vždy jsem se snažil být hodný, abych se dostal do dobré rodiny... To byl můj sen..." Poslední větu téměř zašeptal. Vzhledl a zahleděl se někam nahoru. V očích mu smutně zajiskřilo. Bylo mi ho líto. Snažil se a zkončil tady...
  Už jsem se nadechoval že něco řeknu, když on pokračoval. Stejně jsem tak úplně nevěděl co říct...
  ,,A vždy my bylo líto když adoptovali nějakého mého kamaráda. Ti se ani nemuseli snažit... Lidi nad nimi řekli že jsou roztomilý, a nezajímali se nad ničím jiným... Když si mě tehdy vybral ten kocour...
  Ach... Jak já byl šťastný! Ale pak..." Zlomil se mu hlas a já přitiskl uši k hlavě. Už jen ten smutek v jeho hlase se nedal poslouchat...
  Zhluboka jsem se nadechl a objal ho. Cítil jsem jak sebou trhl.
  ,,Mrzí mě to..." Zašeptal jsem. Také mě pevně objal a já ucítil, jak se lehce otřasá vzlyky. Nic jsem nedělal a nechal ho jen ať se vybrečí i přes to, že mi jeho pevný stisk nebyl vůbec příjemný...

<◇>

  Bylo to trochu lepší když jsme si mohli povídat. Hned tu nebylo tak ticho a taková ponurá atmosféra. Do smíchu nám sice nebylo, ale bylo uklidňující tuto těžkou situaci s někým zdílet.
  Možna to ode mě nebylo hezké po tom, co se mi takto svěřil, ale neřekl jsem mu o tom co se stalo mě. Už takhle byl dost na dně...
  A přitom... Jenom jsme oba chtěli to samé... Aby nás měl někdo rád... Aby jsme měli domov, kde by jsme se cítili v bezpečí...
  A teď jsme oba tady... Život si s námi oběma hrál nepěknou hru...

<◇>

  Klimbal jsem opírajíc se o jeho rameno. Byli jsme na sebe natisklý a navzájem se zahřívali. Když pominu ten fakt, že jsme byli oba zavření ve vlhkém sklepě odkud se nedalo utéct, bylo my i celkem příjemně...
  Ano, byla mi zima, měj jsem hlad a ani my nebylo kdo ví jak dobře ale tady nešlo o toto. Tady šlo o to, že jsme si navzájem pomáhali. I když jsem stále moc nezvladal jeho doteky...
  Byli jsme si navzájem opotou, i když, teď spíse já jemu...
  On už se vzdal naděje, že někdy ještě uvidí denní světlo ale já se vzdát nehodlal. Museli jsme se odsud nějak dostat! Nějaká cesta přeci musí být!
  Teď jsem nad tím ale přemýšlet nechtěl. Chtěl jsem si pouze užívat polospánku v relativním teple...
  Ale asi mi nebylo přáno...
  Oba nás probudilo kvičení starých pantů u prvních dveří. Oba jsme sebou vyděšeně trhli a já narazil hlavou do jeho brady.
  ,,Promiň..." Zašeptal jsem ale nevypadalo to, že by mě vnímal. V jeho očích byl vidět strach a zlomenost. Jen tiše čekal a připravoval se na to, co nadejde až se otevřou i tyto dveře. Šlo se vůbec připravit?
  Další odporné vrzání a prudký proud světla jak si na nás posvítil aby nás viděl. Oslepeně jsem si zakryl oči rukou a opět ucítil tu štípavou bolest v zápěstí.
  Uslyšel jsem jak prošel okolo mě a znovu mi přejel špičkou ocasu přes tvář. Asi se tím bavil...
  Mířil k Ethenovy. Naštvaně jsem k sobě stiskl zuby. Proč už ho nemůže nechat být?!
  Ztěžka jsem se postavil na své chladem ztuhlé nohy a rychle se před svého nového kamaráda postavil. Stále jsem trochu mžoural ale jinak jsem se díval pevným pohledem na toho kocoura.
  ,,Nechte ho být! Už jste mu ubližil dost!" Vykřikl jsem jak jen my to můj ochraptělý hlas dovoloval.
  Ten kocour se zamračil a já za sebou zaslech tiché kňučení. ,,Springu, nedělej to..." Zašeptal téměř neslyšně. Bál se, ale já na něj ani nepohlédl. Dál jsem se pevně díval na tu zrůdo přede mnou.
  ,,Jdi my z cesty nebo..!" Vyhrožoval a švyhl podrážděně ocasem.
  ,,Nebo co?! Jsi ubožák! Neumíš se postavit nikomu stejně starému!" Ani nevím kde se ve mě ta odvaha vzala. Prostě jsem jen nechtěl aby znovu ublížil Ethanovy...
  On naštvaně zasyčel a rozmáhl se tlapou. Byl jsem moc vyčerpaný než abych stihl uhnout a tak jsem s bolavým nosem skončil na chladné zemi a vydýchával tu bolest.
  On si nade mnou jen podrážděně odfrkl a znovu se vydal k mému příteli.
  Zaťal jsem zuby a donutil se i přes strašnou bolest vstát. Těžce jsem dýchal a třásl se jak bolestí a zimou tak i vypětím a vztekem.
  ,,Nech. Ho. Být!" Zařval jsem až mě rozbolelo v krku a vyřítil se k němu. Bolest v zápěstí od řetězů a únavu jsem teď nevnímal. Nemohl jsem však provést nějaký svůj výpad abych ho mohl kopnout svýma nohama. Navíc na to jsem byl moc zeslábní.
  V zoufalé situaci se dělají zoufalé činy... On zrovna natahoval po Ethanovy tu jeho odpornou pracku. Zavrčel jsem a zahryzl se mu do ní.
  Skoro my až vytrhl zuby, když s řevem stáhl ruku zpádky. Těžce jsem oddechoval a s lehce rozkročenýma nohama jsem se odhodlaně postavil před něj. Pořád jsem cenil své králičí zuby a v puse jsem cítil jeho krev. Možná nemám špičáky, ale kousat taky umím!
  ,,Springu..." Zachraptěl zděšeně za mnou. Vím, že z tohoto budu mít obrovský problém, ale alespoň nechá být jeho...
  ,,Ty smrade zku*venej! Co si to dovoluješ?!" Zařval a udeřil mě přímo ho čumáku. K jeho krvy v mých ustech se přidala i ta moje a já se poroučel k zemi.
  Dál do mě kopal a mlátil do mě pěstmy a já jsem si jen stěží chtánil hlavu. Cit v rukou mě však pomalu opouštěl...
  ,,Ne! Prosím! Nechte ho!" Žadonil hystericky Ethan. Snažil se i zvednout ale v tu chvíli praštil i jeho a tak se opět zhroutil na zem.
  Až když jsem se úplně přestal bránit a jen tam ležel s hlavou přitisklou na chladnou zem mě popadl za uši a vyzdvyhl mi je tak, že jsem se celý zkroutil.
  Po tvářích my stékaly slzy a v uších tepalo. Stěží jsem mohl dýchat.
  On my něco hrubě nacpal na čumák obepnul mi tím celou hlavu. Potom se mnou znechuceně flákl o zem.
  ,,Zkus si kousat teď ty zm*de mrňavej." Zasyčel a vydal se pryč. Nejspíš si ošetřil svou ránu.
  Já tam zvládl jsem bezmocně ležet. Byla mi zima ale nemohl jsem nic. Nereagoval jsem na to jak Ethan volá mé jméno a pomalu se ponožoval do temnoty.