Čekal jsem, že mi něco odvětí stejně ledově jako já jemu nebo že mě vykopne ze své deky. Místo toho jen sklopil pohled k zemi a mlčel...
  Seděli jsme tam mlčky dost dlouho. Každý z nás přemýšlel. Bál jsem se mu s čímkoliv svěřit. Zatím v mém životě nebyl nikdo, kdo by mě nezradil... Tedy až na Naomi s Nikolasem...
  Před očima se mi ti dva oběvili. Fialovorůžová kočka s milým a starostlivým úsměvem a bílý malý králíček s upřímným a rozzářeným.
  Sklopil jsem hlavu a zhluboka dýchal. Tak moc se mi po nich stískalo. Chtěl jsem být s nimi, víc než cokoliv jiného. Být kdekoliv jinde než zde...
  Pohledl jsem na toho psa. Nechtěl jsem na něj být moc zlý... Přece jen, pomohl my...
  Už jsem se nadechoval že něco řeknu, když se ozvalo zarachocení klíče v zámku. Ten pes se ode mě rychle odtáhl. Ozval se skřipot dveří, ale ty naše se ani nehly, jen se ozval další zvuk jak se dveře opět zavřely a jak je někdo zamknul. Nechápavě jsem na toho psa pohledl a on na mě jen vycenil zuby. Nechápal jsem ho...
  Poté se ozvalo druhé zarachocení a tentokrát se otevřely naše dveře. Ten pes měl pravdu, dvojité dveře... Jako by nestačily tyhle jedny, nekonečne schody a další dveře s mříží...
  Ve dveřích stál kdo jiný než On. Ta zrůda, která nás sem oba zavřela. Jestli mi někdy tam v domě připadal děsivý, teď my připadal jako monstrum...
  Tmavě fialová srst vypadala díky špatnému osvícení jako by zplývala s tou temnotou za ním. Celý obličej měl schovaný ve stínu ale stejně mu jeho fialové oči jakoby zářily... Měl panenky rozšířené kvůli tmě a tak mu skoro ani nebylo vidět bělmo...
  Měl na sobě jen tepláky a staré triko. Okolo pasu měl pevný pásek s různými pouzdry, provazem a i nějakým koženoželezným košíken...
  Viděšeně jsem se natiskl na zeď za mnou a snažil se zmizet ve stínu. Kéž bych to opravdu uměl...
  On však k mému překvapení nezamířil ke mě... Popadl toho psa za hustou slepenou srst na krku a já si až teď všiml, že měl na krku obojek...
  Nacpal mu na čumák ten náhubek a nějak odpojil řetězy od stěny. Ten pes se ani nepokoušel bránit... Dokonce mu i nabídl ruce!
  Viděšeně jsem se za nimi díval. Ten pes měl ve tváři smířený výraz. Vždyť šel na smrt! To se ani nebál..?
  Dveře se s ránou zabouchly a já sebou vyděšeně trhl. Druhé dveře se však překvapivě neotevřely ani nezavřely... Je možné, že jsem to jen nezaslechl ale v tom tichu které zde teď panovalo to bylo dost divné...

<◇>

  Tap, tap, tap, tap... Pravidelný zvuk malých kapiček padajících na chladnou podlahu. To byl ten jediný zvuk, který teď byl slyšet... Byl strašně otravný...
  Jak se ten jediný zvuk odrážel od stěn, měl jsem pocit, že každá kapta zní odjinud. Jako by tu bylo více míst, kde ze stropu kapala voda. Možná to byla i pravda... Nevěděl jsem však o žádné další louži...
  Snažil jsem se ten zvuk nevnímat, ale prostě to nešlo. Nešlo si toho nevšímat... Také se tu strašně špatně dýchalo... Byl tu strašný smrad, který spolu s vlhkostí ve vzduchu byl hrozný...
  Byla tu cítit plíseň a močovina...
  Seděl jsem na té dece co tu po tom psovy zbyla. Bylo mi ho dost líto, i když na mě byl hrubý. Nikdo si nic takového nezaslouží...
  Co mu vlastně všechno dělal? Vždyť se mu už ani nebránil!
  Přitáhl jsem si kolena k tělu a objal je pažemi. Opět se ozvaly řetězy a já stiskl zuby bolestí, když se kov odlepil od mích pomalu usychajících ran. Řetězy se mi obmotaly okolo lítek a i přes mou srst jsem ucítil jejich chlad a musel se oklepat. Samozřejmě se mi tak znovu udělalo špatně a zamotala se mi hlava. Chvíli jsem měl dokonce roztvojené, rozostřené vidění...
  Pomalu mě pohlcovalo zoufalství... Věděl jsem, že odsud se nedostanu. Né živí... Tady už šlo jen o to, kolik si toho musím ještě prožít zde... V tomto sklepě...
  Uslyšel jsem kroky. Nejprve jsem si myslel že jde o výplod mé fantazie nebo o kapky, které si se mnou jen zle hrály ale ve chvíli, kdy se ozval klíč v zámku a nasledné vrzání dveří mi došlo, že se mi to nezdá.
  Na chvíli mě oslepilo ostré světlo když rozsvítil žárovku. Přede mě něco těžkého hodil, připoutal to řetězy ke stěně. Otřásl jsem se, když mi svým ocasem přejel přes čumák...
  Než jsem si však stihl přivyknout na světlo, opět zhasl, zavřel a zamkl dveře. Dokonce jsem tentokrát zaslechl i dveře druhé...
  Když to přede mě hodil, ozvalo se heknutí. Bál jsem se že si ze sirotčince vzal někoho nového. Když jsem otevřel oči, dělaly se mi před nima černé fleky od předchozího světla...
  Bál jsem se že když opět budu moct vidět, že uvidím někoho, koho jsem znal. Co když přitáhl Naomi? Nebo chudáka Nikolase?!
  S divoce bušícím srdcem jsem zamrkal a pohlédl na toho, kdo ležel na zemi přede mnou. Možná to ode mě v tuto chvíli bylo zlé, ale oddechl jsem si když jsem uviděl opět toho psa. Takže ho nezabil...
  Úleva mě však hned přešla když jsem zpatřil jak vypadal...
  Ani se nepokoušel zvedat... Z pár ran mu vytékala tmavě rudá tekutila. Vypadal, že je mu hodně špatně. Dokonce se i třást... Obávám se však že to nebylo zimou...
  Nemohl jsem se na něj jen tak dívat. Doplahočil jsem se k němu a opatrně ho chytil pod rameny. Pod mím dotekem sebou lehce trhl. Možná si ještě myslel, že je tu s ním ten kocour...
  Pomalu jsem ho dotáhl až na tu deku. Pořad nic moc, ale alespoň neležel na té chladné vlhké zemi.
  Nevěděl jsem si s ním rady. I přes tu zimu zde byl až strašně horký... Nikdy jsem se s něčím takovým nesetkal ale věděl jsem, že je nemocny...
  Co mu jen mohl provest? Neprobouzel se. Naopak měl k sobě pevně semknutá víčka. Nevěděl jsem, zda ho mam nechat spát, nebo ho naopak probudit...
  Byl jsem zkrádka bezradný... Co mám dělat?