Čelil jsem mu tváří v tvář. Nebyl jsem schopný tohle všechno zpracovat...
  Takže to byl jen sen? A-ale jak?! Rychle jsem se rozhledl a zjistil, že jsem jinde, než kde jsem předtím usínal...
  T-to jsem měl halucinace nebo co?! Ten, co vypadal jako já... To byl on? Stane se snad ze mě také něco takového? Stane se ze mě taková příšera..?
  Ne! To nedopustím! ,,Nešahej na mě!" Zařval jsem na něj a začal sebou škubat až jsem slyšel jak se moje mikina trhá. ,,Nedotýkej se mě!"
  Začínalo svítat a mě se zdálo, že okolo nás vše hoří. Jako bychom byli v pekle... Ne, ještě ne, ale on mě do toho pekla stahoval...
  ,,Co si to dovoluješ?" Zavrčel ten kocour překvapeně. Já byl zoufalý, takže jsem udělal to jediné, co mě napadalo. Zvedl jsem nohy a silně ho kopl.
  Překvapeně vykřikl a pustil mě. Rychle jsem se vyškrábal na nohy a rozběhl se pryč. Byl jsem však dost dozorientovaný... Bylo mi strašně špatně a motala se mi hlava.
  A hlavně... Byl jsem tak moc pomalý...
  ,,Poď sem ty bastarde." Ozvalo se za mnou a okolo mě se obmotaly dvě silné paže. Opět jsem sebou začal házet ale tentokrát už mě nepustil. I když jsem temenem hlavy natazil do jeho brady.
  To asi bolelo víc mě než jeho... Zaúpěl jsem a konečně sebou přestal házet. On mě k sobě dál tiskl a já si začal vzpomínat na tu noc...
Tehdy mě k sobě také takhle tiskl...
  ,,Pusť mě! Nech mě být! Ne! Ne! Ne!" Křičel jsem hystericky. ,,Pusť mě!" Ani nevím, co všechno jsem křičel. Po tvářích mi stékaly slzy, otřásal jsem se vzlyky a třásl jsem se rozčilením a strachem zároveň. ,,Pusť mě..."
  Nakonec jsem byl schopen už jen šeptat. Nemohl jsem pořádně ani dýchat jak pevně mě držel. A dech se mi za chvíli zastavil úplně když jsem ucítil jeho fousky na mém krku a boku obličeje.
  ,,Už ses uklidnil?" Promluvil tiše. Nebyl jsem schopen odpovědi. Jen jsem pohledem mířil před sebe ale neviděl jsem. Jediné, co jsem vnímal byl můj strach který mi svíral útroby a jeho tichý, klidný hlas...
  ,,Tohle jsi přehnal." Pronesl, popadl mě za mé dlouhé uši a táhl mě pryč. Nemohl jsem vzdorovat, na to to moc bolelo...
  Dotáhl mě až ke svému autu a doslova mě hodil na sedačku za ním. Počkal jsem až za mnou zabouchne dveře a přejde ke dveřím řidiče.
  Jakmile sáhl po klice, rychle jsem vystřelil ke dveřím na druhé straně a zatáhl za kliku. Nic se však nestalo. Zkusil jsem zalomcovat dveřmi ale nic. Po tvářích mi stále stékaly slzy. Byl jsem zoufalý...
  Co teď..?
  On se posadil na místo řidiče a otočil klíčky v zapalovači. ,,Dětský zámek." Pronesl jen a vyjel.
  Pomalu jsem se posadil na sedadlo a se slzami v očích se natisk na dveře co nejdál od něj. Sledoval jsem pomalu míhající se les a šokovaně zjistil, jak moc blízko městu jsem byl...

<◇>

  Zastavil před svým domem a vystoupil z auta. Poté otevřel dveře naproti mně.
  ,,Velez." Udal rozkaz. Pomalu jsem se se sklopenou hlavou i ušima odlepil ode dveří a přelezl přes sedačky. On mě popadl za předloktí a vytáhl mě prudce z auta až jsem málem spadl.
  ,,Všechno ti strašně tr..." Víc už toho nestihl říct, protože jsem ho vší silou kopl do holeně. Zaječel bolestí a já se dal znovu na zběsilý úprk. Už my ani nebylo tak špatně. Byl jsem rychlý, jistě se mi podaří mu utéct!
  Povzbuzoval jsem sám sebe a dodával si naději, když v tom celým mým tělem projela křeč a já se zhroutil do suchého listí.
  Křičel jsem a svíjel se bolestí. Nemohl jsem dělat nic. Jakoby vzdáleně jsem slyšel praskání...
  I poté, co bolest ustala, jsem nebyl schopný vstát. Cítil jsem se skoro jako bych byl ochrnutý. Nic jsem necítil, vím jen, že jsem sebou párkrát škubl...
  Hlavu jsem měl přitisklou k chladné zemi a tak jsem uslyšel stále se blížící kroky v podobě lehkých vybrací.
  Mlhavě jsem nad sebou uviděl fialovou siluetu. Můžu jen hádat že to on stojí za mím utrpením a že mu to způsobylo ohavný úšklebek plný odporné radosti z mé bolesti...
  Pomalu si ke mě klekl a přejel mi rukou po tváři. Mě se při tom zběsile rozbušilo srdce a rozšířily zorničky. Nemohl jsem se bránit...
  ,,Doufal jsem, že na tebe ten tejzet nebudu nucen použít." Prohlasil. Já nechápal. Tejzer? Co to je? Tím mi tohle způsobyl? A-ale jak?! Vždyť jsem od něj byl tak daleko...
  A vrátí se to do normálu?! Kdy?! Já takhle nechci zůstat... Tak, tak bezbraný... A už vůbec né s ním!
  ,,Musím přiznat, že jsi mě málem dostal... Opravdu jsem si už začínal myslet, že jsi ten pitomej nevinej králík, kterej se bojí všeho, čeho se dá i nedá."
  Nic jsem nechápal. O čem to sakra zas mluvil? Proč mě prostě nemohl nechat jít..? Proč ho tak bavilo mi ubližovat?
  ,,Nech, mě, být." Zasyčel jsem hned, jakmile jsem začínal přicházet k sobě. On mě popadl za rameno a vytáhl mě na nohy. Ty jsem stále moc necítil, takže jsem hned spadl na kolena. On mě znovu zvedl a zaryl my při tom drapy do ramena.
  ,,Nesahej, na, mě." Zachraptěl jsem vysíleně a začal sebou mírně házet. On mě náhle popadl ze zadu za krk a stiskl ho. Přidušeně jsem vykřikl a začal sebou škubat ještě víc. Nebylo mi to však moc platné, naopak to bolelo ještě víc...
  ,,Takhle se mnou mluvit nebudeš." Zasyčel na mě podrážděně a táhl mě dál k té barabizně. Nemířil však se mnou k vchodovým dveřím...
  Začínala se ve mě probouzet panika, která ještě víc zesílila, když jsem zpatřil, kam mě to táhne...
  Osamocené, zrezlé, nízké a pevné dveře vsazené do zdi. Přes ně byla veliká zrezlá mříž s obrovským pevným zámkem...
  Ne. Začal jsem sebou opět házet a nevšímal jsem si pramínků teple krve, které mi stékaly po zadech a krku z ran od jeho hluboko zarytých drápů.
  Já tam nechci! Ne! On mě tam zabije! Ne! Pomoc! Pomozte mi někdo! Kdoliv! Zastavil se se mnou přímo před nimi...
  Prosím... Po tvářích mi znovu začaly stékat slzy zoufalství. Já tam nechci...
  Nebyl jsem schopný logického myšlení. Nenapadalo mě nic jiného, co by my tam mohl udělat...
  On otevřel mříž i těžké dveře a mě se naskytl pohled na schody sestupující do temnoty...
  Na sucho jsem polkl.
  Sklep...