Jsem nějaká moc hodná...
A taky se nechám lehce ukecat...
Kapitola neměla vyjít, jelikož jsem ji omilem zveřejnila včera ale...
Je to na tebe DoxyTheRockFox...

  Téměř bezhlučně jsem hupnul na zem a dopadl na nohy. Síla narazu mě však donutila padnout okamžitě na kolena. Rychle jsem se však vzchopil a vyškrábal se opět na nohy. Nemám čas...
  Čím dál budu, až zjistí že jsem utekl, tím lépe.

<◇>

  Běžel jsem mezi stromy jak jen jsem mohl. Stěží jsem už popadal dech ale já se odmítal zastavit. Po zadech mi stékal pot a pokaždé, když jen trochu zafoukal vítr jsem se otřásl zimou.
  Pomalu jsem z běhu přecházel v chůzi. Stále jsem se ubezpečoval, jestli jsem neztratil silnici. Byla mím jediným směrníkem. Jediná možnost, abych nezabloudil. Přesto jsem si od ní udržoval odstup. Nemyslím si, že kdyby se probral a zjistil, že jsem pryč, že by byl schopen řídit auto ale rizkovat jsem to rozhodně nemohl... Na to jsem se až moc bál.
  Stále jsem se také musel ohlížet. Strašně jsem se bál, že když se otočím příště, bude stát za mnou...
  I tak jsem však nakonec byl nucen zastavit. Nohy se mi třásly únavou a mě se zdálo, jako bych na nich měl závaží, které neustále nabíralo na váze...
  Každým krokem jsem zpomaloval až se mi nakonec podlomily nohy úplně a já spadl do vlhkého listí.
  Neměl jsem sílu se zvednout a běžet dál ale já musel!
  Neustále mě pronásledoval pocit, že když se ted ohlédnu, uvidím ho. Že když se zastavím, chytí mě...
  On... V mích očích už to dlouho nebyl jen fialový kocour, ale zrůda. Monstrum, které má jen jediný cíl...
  Zničit mě...

  Běžel jsem jak jen my nohy skočily. Okolo mě se míhaly temné kmeny stromů. Tak moc jsem si přál aby už zmizely. Aby se přede mnou oběvilo to zářící město...
  Útroby se mi svíraly strachem. Měl jsem pocit, že mě něco pronásleduje. Honí. Nahání. Loví...
  Srdce mi divoce bušilo a já měl strach, že my vyskočí z hrudi.
  Konečně! Konečně stromy okolo mě začaly řídnout a přede mnou se oběvilo město...
  Svítilo nad ním jasné slunce a mě se v tuto chvíli jevilo jako ráj na zemi.
  Už už jsem vybíhal z lesa ve stínů. Míjel jsem poslední stromy když... Ten stín jakoby šel se mnou...
  Byl vždy kousek přede mnou a já ať jsem běžel jak jsem běžel, jsem nebyl schopen ho předběhnout.
  Ať už jsem uhýbal na všechny strany, vždy tam byl stín dřív. Zastavil jsem se na kraji města a rozhlédl se. Ten stín byl okolo mě...
  Jako temnota v nejtemější noci mě obklopoval a ovíjel okolo mě svá černá chapadla. Cítil jsem jejich ledové doteky a marně se je snažil setřást nebo jim utéct...
  Zoufale jsem pohlédl na lidi v ulicích ale ti ode mě odvracely pohledy. Jako by se mě štítili...
  Bolela mě hlava, měl jsem rozostřené vidění a bylo mi špatně. Cítil jsem jak slábnu. Jak mi ta temnota bere energii i život...
  Doplahočil jsem se k jedné paní. ,,Prosím..." Zachraptěl jsem ale ona se ani neobtěžovala zvednout pohled. Vypadala tak krásně... Měla na sobě světlounce modré, skoro až bílé jednoduché šaty a v rukou měla bílé květiny. Její pohled vypadal mile... Kdybych jí požádal, možná by mi...
  Jakmile jsem k ní však vztáhl ruku, otočila se na mě. Její milý úsměv vystřídal naštvaný a zhnusený škleb. Vystrašeně jsem k sobě ruku opět přitáhl a natiskl si je obě na hruď.
  ,,Vypadni ode mě ty obludo!" Vykřikla zhrozeně.
  ,,A-a-ale já..." Chtěl jsem něco říct ale dřív než jsem to ze sebe stihl vykoktat mě od sebe odkopla...
  Dopadl jsem o kus dál na zem. Roztřeseně jsem se opřel o ruce a pokusil se zvednout. Okolo mých rukou se na chodníku vytvořila černá skvrna a čistý nový chodník najednou vypadal zničeně a špinavě.
  Všichni se na mě buď dívali jako na zrůdu, nebo se ke mě otáželi zády a utíkali pryč.
  ,,Vypadni zrůdo!" Řvali na mě. ,,Vypadni!" ,,Zmiz od sud!" ,,Zrůdo!" ,,Odstup démone!" Po tvářích mi stékaly slzy. Ani jsem si nevšiml že jsou černé...
  Co se to děje? P-proč? Co jsem udělal? Co jsem udělal tak špatného?!
  Viděl jsem jak se ke mě blíží skupina mužů. Měli v ruce všelijaké věci co našli. Hrábě, trubky, jeden měl dokonve pálku...
  Měl bych se dát asi na útěk ale já... Já nemohl. Nemohl jsem! Jen jsem tam dál seděl na zemi a třásl se vypětím, strachy, únavou a hlavně... Bolestí... Psychickou bolestí.
  ,,Proč..?" Zašeptal jsem se staženýma ušima. Zvedal jsem k nim nechápavý pohled plný bolesti a slz. ,,Co jsem vám udělal..?"
  Tyčili se nade mnou. Měli naštvané a přísné pohledy. Zlomeně jsem svěsil hlavu a zavřel oči. Čekal jsem na bolest, která měla přijít.
  A čekal, a čekal, a čekal...

  Pomalu jsem otevřel oči a překvapeně zamrkal. Opět jsem se nacházel v lese. Všude byla mlha a já tak skoro ani neviděl kmeny stromů okolo mě.
  Otřásl jsem se zimou. Zuby my drkotaly a já si k sobě přitiskl ruce. Překvapeně jsem pohlédl na mé ruce. Když jsem se totiž dotkl rukama mé hrudi, byla mi ještě větší zima...
  Roztřesenýma rukama jsem se opět dotkl své hrudi. Předtím, když jsem běžel a byl v tom městě, v uších my tepalo a srdce divoce bušilo ale teď...
  Nic. Nic jsem necítil, jako bych srdce ani neměl...
  Ne... Vystrašeně jsem oddechoval, oči rozšířené hrůzou. Ne, ne, ne, ne, ne! To ne! Nic jsem neudělal! Vždyť... vždyť...
  Z očí my stékaly slzy. Nemohl jsem dýchat. Co se to děje..?
  Přede mnou se něco mihlo. Pomalu jsem zvedl pohled a vyděšeně zalapal po dechu. Mlha přede mnou se vytvarovala do vysokého králíka.
  Díval se na mě z víšky, s povíšeným, arogantním pohledem. Jeho hustá, dlouhá, žlutá srst povlávala ve větru. Jeho víraz byl tvrdý, i přes to že se na mě díval šedýma, skoro jakoby nevidoucíma očima...
  Uši měl hrdě vztyčené a já tak mohl vidět to, že mu to pravé chybělo...
  Viděšeně jsem uskočil a zkončil na zádech na zemi. Začal jsem se od něho škrábat co nejdál to jen šlo. Oči jsem však od něj zpustit nemohl. Vždyť on vypadal jako...
  Ne! To jsem nemohl být já! Prostě nemohl! Takhle neskončím!
  On se zlověstně usmál a odhalil tak dlouhé špičáky. Králičí hlodáky skoro jako by ani neměl...
  Uvolnil ruce a ve chvíli, kdy povolil pěsti jsem si všiml dlouhých drápů. Začal se ke mě přibližovat aniž by se hnul. Od pasu dolů byl jen mlha...
  Já začal zase couvat. ,,Ne, ne, ne, ne! Nech mě být! Prosím!" Křičel jsem při tom se slzami v očích.
  ,,Nech mě..." Zašeptal jsem ještě a přikrčil jsem se když se po mě začal natahovat rukou s dlouhými šedými drápy...

  Jeho ruka se náhle začala měnit. Drápy změnili tvar z dlouhých na kradši, zahnuté a skoro bílé. Jeho srst změnila barvu na fialovou a tvář tmavě žlutého králíka se úplně změnila ve tvář fialového kocoura...
  Vyděšeně jsem vyjekl a chtěl se dát na útěk ale on mě popadl za mou kapuci a přitáhl si mě k sobě.
  Ať jsem sebou házel jakkoliv, bylo to k ničemu. On mě popadl za ramena a otočil si mě čelem k sobě. Drápy mi přitom zaryl do ramen až jsem sykl bolestí.
  Zvedl jsem k němu pohled a střetl se s jeho zlověstným úšklebkem...
  ,,Já říkal, že si tě najdu."
 

A když už jsem jí tedy vydala tak chci znát vaše názory! XD
Co si o tom myslíte? O jeho nočních můrách a tak?