Netrvalo dlouho a oba dva vyšli z ředitelny. ,,Jdeme." Udal rozkaz ten kocour a vydal se pryč. Já ho se sklopenou hlavou nasledoval.
  Mlčky jsme došly až k autu a já si do něj s těžkým srdcem nasedl. Měl jsem pocit že jedu na pohřeb. Na můj pohřeb...
  Těsně předtím než jsme vyjeli jsem zvedl pohled a akorát zpatřil jak do budovy vchází ta zlatá medvědice. Byla mou jedinou záchranou... Mou nadějí. Plamínkem v temnotě, který byl jejím synem udupán...

<◇>

  ,,Překvapils mě." Ozval se zčista jasna řidič. Já sebou i lehce trhl. Byli jsme tak v půlce cesty a já myslel, že se se mnou nehodlá ani bavit...
  Pomalu jsem zvedl pohled ke zpětnému zrcádku a zpatřil jeho fialové oči. Svítili v nich jiskřičky, které jsem u něj snad ještě neviděl...
  ,,Mile jsi mě prekvapil." Jistřičky radosti...
  Ve mě zaplanul strach a zvláštní pocit...

<◇>

  Nechápal jsem. Vůbec nic. Když jsem byl hodný a snažil se nedělat problémy, byl naštvaný a věčně podrážděný. Ale teď, když jsem se popral a měl problém, líbilo se mu to... Ale přitom říkal, že problémy dělat nemám...
  Byl jsem zmatený. Co po mě tedy chce? Vždyť si protiřečil! Nebylo možné zplnit obojí!
  Dojeli jsme domů ale těsně předtím než jsem se chytl dveří abych je mohl otevřít se na mě otočil a jednou rukou se opřel o sedadl.
  ,,Neposlechl jsi mě, takže tě musím potrestat." Na sucho jsem polkl. Ale v jeho hlase nezněla ta zákeřná, hrůzu nahánějící radost a zvrácené potěšení z toho, že mě musí potrestat. ,,Ale, konečně v tobě opět začínám vidět toho králíka, kterého jsem viděl v sirotčinci." Řekl skoro až hrdě.
  Možná bych měl být rád. Přeci jen, tohle jsem chtěl. Chtěl jsem, aby mě měl rád ale... Tohle bylo divné. Choval se divně... Něco měl jistě za luben.
  A já měl strach. Co to asi tak bude? Tohle mě akorát utvrdilo v tom, že musím zmizet...

<◇>

  Přesně jak jsem očekával. Dnes se znovu opil... Bylo to skoro až pravidlem... Nechápu co mu na tom může chudnat. Smrtí to a ještě mu je po tom blbě a zvrací...
  Nechápal jsem to ale dnes to byla má záchrana. Vždy, když byl opilý jsem si zalezl do svého pokoje a když to bylo horší, zalezl jsem i pod postel. Vždy když to bylo horší a on měl náladu, hruzilo mi dost velké nebezpečí, protože byl schopný si pro mě dojít i do pokoje. No, schopný není zrovna správné slovo, protože se mi i jednou stalo, že nejspíš zapoměl jak funguje klika...
  Tehdy na mě řval ať se tam nezamykám, lomcoval dveřmi až jsem se bál že je vyrazí a řval jednu nadávku za druhou. Vzpomínám, že jsem tehdy byl víc vyděšený, než kdy dřív a ještě další den ráno jsem se klepal a odmítal vylézt z pod postele...
  Ale dnes to bylo klidnější. Usl na křesle a já měl šanci. Věděl jsem, že zamyká dveře a klíče si schoval na místo, kde jsem je zřejmě nemohl nikdy najit. Proto jsem se hledáním jich ani nezdržoval. Přeci jen, okna se dala otevřit zevnitř. Sice jenom v patře, ale pokud budu opatrný, nemělo by se mi nic stát.
  Myslím že kdybych rozbil okno a utekl, že by ho to ani nevzbudilo ale nechci riskovat. Co kdyby měl náhodou lehčí spánek než obvykle? Také jsem chtěl, aby si toho že jsem pryč všiml co možná nejpozději. Proto jsem nahrnul pod postel deku a doufal, že si bude myslet že jsem tam. Nikdy mě od tamtud netahal, počkal, až si vylezu sám a potom mě potrestal za to, že jsem tam vůbec lezl...
  Mohl jsem jen doufat že tomu dnes, tedy zítra, bude stejně. Kéž by ano, třeba bych měl i dost času dostat se do města. Tam bych se mu mohl ztratit. Město je velké, jak dlouho by ho bavilo mě hledat a honit? Nenašel by si raději někoho jiného?
  Nebál jsem se že by na mě poslal policii. Ta by mohla přece zjistit, co mi dělá... Ne, to neudělá. Ale co když ano? Policii také nebudu zajímat...
  Na to je teď už pozdě. Těžce jsem otevřel okno a opatrně vylezl na střechu. Téměř okamžitě se do mě dala zima. Foukal chladný výtr, ktery mi bránil v dobré rovnováze a já se křečovitě chytil okraje okna. Ať už byla má mikina jakkoliv teplá, teď mi moc nepomohla.
  Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Fajn, tohle zvládnu. Tohle půjde...
  Pohledl jsem dolů a zpatřil jen černou nicotu pode mnou. Rychle jsem se přitáhl k parapetu a křečovitě k sobě přitiskl víčka. Tehle nepůjde...
  Do dnes by mě ani nenapadlo, že mám strach z víšek ale... Asi mám. Nikdy jsem ještě nebyl tak vysoko...
  Znovu jsem se zkusil několikrát zhluboka nadechnout ale nešlo my to. Mé nádechy byli mělké a roztřesené, skoro jako bych brečel...
  Vlastně jsem tak trochu brečel. Po tvářích mi ztékaly slzy strachu ale uvědomil jsem si to až teď...
  Zoufale jsem se snažil uklidnit a zoufale mi to nešlo. Hlavou mi neustále výřily myšlenky stulu: Co když zpadku? Co když my to uklouzne? Co když...
  Ne. Zavrtěl jsem rychle hlavou. Nech toho. Máš málo času!
  Pomalu jsem otevřel oči a znovu jsem opatrně pohlédl dolů do té tmy. Rychle jsem však musel zvednout pohled k obloze.
  Zalapal jsem po dechu. Nikdy jsem město neopustil, nikdy jsem tedy neměl možnost zpatři to, co jsem mohl zpatřit teď.
  Temně modrá obloha byla poseta tolika hvězdami že... Neměl jsem ani představu kolik jich tak mohlo být... Ale byla to nádhera. A uprostřed toho jsem viděl krásný měsíc. Byl úplněk...
  ,,Mami? Jsi tam..?" Zašeptal jsem do nicoty. Poté jsem si nad svou bláhovostí povzdechl. I kdyby tam Byla, nejspíš se ke mě už dávno otočila zády.
  Zhluboka jsem se nadechl a opět pohledl dolů. Měsíční paprsky se odrážely od střechy a já viděl její okraje i stromy za ní. Překvapeně jsem zamrkal, už to nevypadalo Tak strašidelně...
  ,,Děkuji..." Zašeptal jsem se slzami v očích a začal pomalu slézat dolů.
  Ani nevím, čeho jsem se tak bál. Potom jsem si uvědomil že už jsem byl na višších místech. Třeba na střeše sirotčince...
  Jsem prostě čím dál tím větší zbabělec...