Lola si vykračovala temným tunelem a já šel přikrčený za ní. Nelíbilo se mi už jen pomyšlení na to, že jsem to měl jen nazývat svým domovem, natož abych tu skutečně žil...
  Znovu jsme se objevili v té zvláštní kulaté místnosti s trubkami. Byla divná, stejně jako všichni v ní.
  ,,Ale, ale," začal svůj monolog, stejně jako předtím, ten bílý pes. ,,Lola se nám vrátila! Tak jak jsi pořídila s tím svým zlepšovákem?" Nelíbil se mi. Pokládal mě za věc...
  ,,Přesně tak, jak jsem očekávala." Zkřížila si ruce na prsou. Mluvila, jakoby nic. Kam jsem se to dostal..?
  ,,Vážně?" Zeptal se s vychytralým úsměvem na tváři. Na sucho jsem polkl, ten se mi už vůbec nelíbil...
  ,,Vážně." Odpověděla a podala mu úhledně srolované papírky - peníze.
  On si je vzal a prohlédl si je. Vypadal zaskočeně. Mně bylo však jasné, že mu ty peníze nedala všechny.
  ,,Fajn, může tu to škvrně zůstat." Řekl otráveně a i s penězi někam odešel. Nechápavě jsem naklonil hlavu na stranu a podíval se na ní.
  ,,Jdi." Řekla jen a strčila do mě, abych šel k jedné z větších trubek. Většina těch, co tam byla, se vydali za tím psem pryč.
  ,,Kam to všichni jdou?" Zeptal jsem se. Nic jsem nechápal. Ale to tady nebyla novinka. Už jsme tam byli jen my dva a dvě další holky. Oranžovožlutý pes s velkýma ušima a světle fialovobílá kočka.
  ,,Hlídat." Řekla jen a lehla si na jednu z trubek.
  ,,Hlídat?" Nechápal jsem. Co hlídat? Pokusil jsem se vylézt za ní, ale trubka byla moc kluzká a já po ní sklouzl dolů. Z druhého rohu se ozval tichý smích. Pohlédl jsem tím směrem. Ta kočka s tou fenou se tam spolu tiše smály. Automaticky jsem naklonil hlavu na stranu. Smějí se mně, nebo nějakému jejich vtipu?
  ,,Óóóó.... Ten je ale roztomilý!" Takže asi mně...
  Ty dvě se náhle zvedly a došli až k nám. V rychlosti jsem se skryl za jednu trubku.
  ,,Neboj... My ti nic neuděláme." Zasmála se ta fena a klekla si ke mně. Měla své velké, oranžové uši úhledně sčesané a vypadaly skoro jako culíky. Kočka pohlédla nahoru na Lolu a zeptala se.
  ,,Můžem si ho na chvíli půjčit?" Cože..? Ne! Prosím! Co když mi ublíží?!
  Zoufale jsem pohlédl nahoru, kde jsem ale viděl jenom její bílý ocas s oranžovým koncem.
  ,,Pro mě, za mě. Jen mi ho vraťte v celku. Budu ho ještě potřebovat!" Zazněla znuděně odpověď.
  Cože?! J-jak jako v celku?! Dřív, než jsem si to stihl uvědomit, mě někdo popadl pod rukama a zvedl mě do vzduchu.
  Okamžitě nastoupil již zažitý reflex a já se stočil do klubíčka.
  ,,Co mu je?" Podivila se ta fena, co mě zřejmě držela. Naštěstí mě velmi brzy zase dala na zem.
  ,,To nevím," ozval se znovu znuděný hlas Loly, ,,ale mluvit umí, tak se ho můžeš třeba zeptat a možná to i zjistíš, ale už mě nech k sakru vyspat!" Přikrčil jsem se. Na rameno mi lehce poklepala ta kočka, až jsem sebou překvapeně trhl.
  ,,Když je naštvaná, je dost nepříjemná..." Zašeptala. ,,Pojď se mnou, půjdem trochu dál." Trochu nejistě jsem ji následoval. Úplně jsem jí nevěřil, ale chovala se ke mně hezky...
  ,,Takže." Začala, když jsme byli opět na druhé straně místnosti, tudíž podle nich i dost daleko. Já si však myslel, že i tak ji musíme rušit... Raději bych byl podichu, aby nebyla naštvaná...
  ,,Já jsem Bella." Představila se mi ta fena.
  ,,Já jsem Naomi. Jak se jmenuješ ty?" Spustila ta kočka. Seděl jsem mezi nima. Nemohl jsem tedy utéct.
  Přikrčil jsem se, na mě byly až moc blízko...
  ,,S-Spring..." Řekl jsem a čekal.
  ,,To je zajímavé jméno. Kdo ti ho dal? Tatínek, nebo maminka?" Při těch posledních slovech mi vhrkly slzy do očí. Přesto jsem se donutil k odpovědi.
  ,,Lola..." Zašeptal jsem, do rukou jsem vzal své pravé ucho a pevně ho k sobě přitiskl, jako by to byl můj plyšák.
  Při vzpomínce na něj mi po tváři stekla další slza. Ztratil jsem ho stejně jako jsem ztratil maminku...
  Ty dvě se na sebe zaskočeně podívaly ale mlčky se dohodly, že už mě nebudou více trápit. Asi...
  ,,Bojím se..." Přiznal jsem se do nastalého ticha. Chtěl jsem domů. Né do toho domova, který jsem si našel. Chtěl jsem zpátky, za maminkou do tepla. Jistě by byla ráda že jsem zpátky. Ale to nejde. Můj starý domov už není...
  ,,A čeho, maličký?'' Zeptala se Bella.
  Maličký. Smutně jsem se pousmál a po tváři mi stekla další slza, tak mi často říkala...
  ,,T-toho divného psa. K-kam vůbec šli? Co musí hlídat?" Zeptal jsem se trochu roztřeseně a podíval se na tu fenu. Překvapeně zamrkala, ale pak spustila.
  ,,Enarda se bát nemusíš. Jenom vrčí, ale pokud mu nic neuděláš a budeš ho poslouchat, neudělá nic ani tobě. A hlídat šli před těmi, co by nám mohli ublížit."
  ,,Ublížit?" Před kým nás měli chránit? Sem dolů snad kromě nich nikdo nechodí, né? Když jsem byl sám, také jsem nepotřeboval ochranu.
  ,,Před jinými skupinami, poldy, ale i před jinými lidmi. Né všichni jsou hodní. Musí hlídat svoje území."
  Území? Moc jsem tomu nerozuměl, ale raději jsem se na to už neptal.
  ,,A co chce dělat s těmi penězi?" Zeptal jsem se na moji poslední otázku.
  ,,To je jako nájem." odpověděla mi místo Belly Naomi. Nájem? To slovo neznám. Ona však ještě neskončila. ,,My mu je dáme a on nás za to ochraňuje a dovoluje nám tu spát. Jsme vlastně skoro jako taková rodina." Usmála se na mě a já se o ní opřel. Začínal jsem být unavený.
  ,,Aha..." Zamumlal jsem a dlouze si zívl. Už jsem neudržel oči otevřené...