Od té doby co jim nacpal do hlavy všechny ty lži a polopravdy jsem měl ve škole dost velké úlevy...
  Učitelé, tedy většina, ke mě byli milejší a odpouštěli my více věcí než jiným. Třeba když jsem nedával pozor, a to jsem dělal často, my to promíjeli. Asi si mysleli že se snažím vyrovnat s něčím z dávné minulosti. Ano, s něčím jsem se povětšinou snažil vyrovnat, ale nejčastěji to byla cesta autem sem nebo večer den předtím...
  Zkrádka my odpouštěli skoro všechno, i přes to že je prosil o to, aby to nedělali...
  Ani já si to nepřál. Byl bych raději kdyby prozřeli a uviděli pravdu. Že mám po výkendech vždy nové modřiny. Že jsem každý den víc a víc zdrcený ze života a že mám často oči zarudlé od slz...
  Ale neviděli to. Nebo to přehlízeli s tím, že... Já ani nevím CO by je mohlo napadnout! Že si to dělám sám? Že trpím sebepoškozováním? Kdysy ano... Ale teď to nebylo potřeba...
  Namluvil jim, že se mnou chodí k psychologovy. Že musím brát prášky proti depresím a tak... Prostě, udělal ze mě v jejich očích trosku.
  Alespoň že se to nedozvěděli mí spolužáci. Děti umí být kruté k věcem, které neumí pochopit. Už vím, že by byli schopní se mi za můj osud ještě posmívat... Nevím jestli bych to vydržel od něj, i od nich... Už tak jsem se několikrát přistihl, jak se slzami v očích držím v ruce nůž a napřahuji se.
  Možná měli pravdu, byl jsem troska... To jediné, co mě ještě drželo nad vodou už nebyl můj vzdor, ten vymizel tak po dvou týdnech ve škole. Ne, to co mě tu stále drželo, bylo Nickovo přátelství...
  Byl ke mě vždy tak milý... Dělil se se mnou o svačiny, protože já žádné neměl. Pučoval mi sešity když jsem chyběl ve škole a vysvětloval my věci, které jsem nepochopil, nebo které jsem nevnímal.
  Spolu jsme se učili. Spolu jsme jedli. Spolu jsme se bavili i chodili po škole. Stali se z nás nejlepší kamarádi.
  Byl jediný, s kterým jsem si byl schopný povídat a dokonce se na něj i občas usmát upřímným šťastným úsměvem.
  Když jsem byl s ním, jako bych vždy na chvili zapoměl na to všechno, co se mi stalo, i co mě čeká po škole. Byl takové mé antidepresivum a já na něm byl závislý... Potřeboval jsem ho. Jeho úsměv, jeho milá slova, jeho smích, jeho přátelství...
  Bez něj už bych to asi dávno vzdal...

<◇>

  Takhle jsem přežíval... Uteklo pár týdnů a byl tu konec podzimu. Všichni začali něco mlít o zimních prázdninách a Vánocích...
  Všichni se na to těšili a už skoro ani neexistovalo jiné téma, než Vánoce.
  Byl jsem povětšinou sticha protože jsem nevěděl, co to vánoce jsou... Nepamatoval jsem si co se dělo u nás doma a loňskou zimu jsem přežil ani nevím jak...
  Bylo my ale trapné se zeptat a tak jsem mohl jen doufat, že to nějak vypozoruji z hovorů všude kolem.
  Pochopil jsem však asi jen jednu věc. O vánocích se dávají dárky. Hodným dětem...
  Posmutněl jsem. Bylo mi jasné že nic nedostanu. Já ořece nebyl hodný...
  Všichni mluvili i o ozdobách a nějakém stromku. Mlhavě se mi nějaký svítící jehličnan vybavoval, ale moc jsem z toho také neměl.
  Začali jsme i zdobit třídu tím, co jsme vyrobyli o vítvarce. Nick se se mnou samozřejmě musel o všechno dělit, protože jsem skoro nic neměl...
  U nás nevysela ani jedna ozdoba, takže jsem předpokládal, že on vánoce neslaví. A tudíž jsem je nemohl slavit ani já. Bylo mi to líto. Bylo to tak nefer! Taky chci slavit vanoce...
  Učitelé se nám smáli že plašíme, že je ještě strašně brzy. Nejčastější argument byl, že ještě ani nenapadal sních a že teprve končí podzim...
  Ale znáte malé děti... Těm to bylo jedno. Těšili se až nebudou muset chodit do školy a na hračky, které si přáli. Já se jen obával, zda to o prázdninách doma zvládnu. Bez Nicka... Jen s Ním...

<◇>

  Byl jsem dost vyvedený z míry. Už jsem si zvykl na přesně dané věci jako bylo právě to, že si mě během oběda bral. Bylo to to jedine, co v mém životě platilo...
  Dnes však zavolal do školy, že si pro mě přijede později. A já tak zůstal v družině...
  Byl jsem vyděšený. Těch pár pevných bodů, které v mém životě platili najednou neexistovali... Ty jediné záchytné body se mi rozpadly pod rukama...
  Byl jsem ze všeho toho hluky vyděšený. Děti tu pobíhaly hlava nehlava, honily se a jinak si hrály... Zalezl jsem si do kouta a tam zůstal dokud si pro mě nepřišel Nick, který sem už nějakou dobu chodil...
  ,,Co tu děláš?" Usmál se na mě a posadil se na koberec hned vedle mě. ,,Vždyť ty jezdíš po vyučování domů..."
  ,,Ne-nemůže si p-pro mě přijet, m-má spoždění..." Vykoktal jsem ze sebe. Nick naklonil hlavu na stranu a lehce do mě drcl.
  ,,Co je? Čeho se bojíš?" Zeptal se nechápavě. Styděl jsem se za sebe. Zas jsem byl jen viděšený malý králík... Jenže já byl vyplašený z toho, že se celý můj harmonogram tak změnil... Rozpadl...
  ,,J-je jich t-tu moc..." Zamumlal jsem a sklopil pohled. Byli tu všechny první i druhé třídy. Byli jsme prvňáci, Nick byl v loni na přípravce... Ti tu vlastně byli také...
  Strašně moc dětí. A hluku! Rvalo mi to uši. Bylo to horší než v jídelně v sirotčinci... Tam se alespoň tolik neřvalo...
  Nick věděl, že nemám moc rád davy lidí. Proč? To už jsem mu nemohl říct... I když často naléhal.
  Davu lidí jsem se ani moc nebál... Ale vadil my hluk a spousty dětí. Připomínalo mi to jak se okolo mě zhlukly, když mě přišli tehdy zbít...
  ,,No jo..." Uvědomil si Nick. ,,Tak pojď na chodbu. Tam je větší klid." Navrhl.
  ,,Ale tam přece nesmíme..." Zamumlal jsem. To my bylo hned řečeno. V každé třídě byli jinak staré děti tak aby se nepropletly tak nesměly opouštět třídy...
  ,,Ale notak, já tam chodím často. Učitelka si toho nevšimne, má už tak dost práce." Nabádal mě Nick dál. Já pohledl k učitelce, která nás měla mít na starost. Zrovna řešila nějaký spor o hračky... Kéž bych měl taky takové problémy... Já nemohl řešit takové blbosti jako většina dětí...
  ,,F-fajn..." Nechal jsem se tedy od Nicka ukecat a rychle jsme vyklouzli na chodbu. Jaké to bylo blaho pro mé uši... Ten klid.
  ,,No?" Otočil se na mě Nick. ,,Lepší?" Pokýval jsem trochu uvolněněji hlavou. Jak vůbec zvládám přestávky?Teď mi to vůbec nedávalo smysl.
  Snad z toho nebude takový problém. Mohl bych se v nejhorším vymluvit že mě bolela hlava a že tam na mě bylo moc dětí. Vlastně bych ani nelhal, a oni by my to nejspíš prominuli, jako skoro všechno. A tím by to prominuli i Nickovy. Vědí, že mi pomáhá...
  ,,Helemese kohopak to tu máme?" Ozvalo se za námi a my oba ztuhli. V Nickových očích jsem uviděl strach. Veliký. To mě znervóznilo ještě víc. On se přece nikdy ničeho nebál...
  ,,Ahoj Žlůťo, tak se zase vidíme." Zasmál se jeden větší hnědý medvěd. Připomínal mi trochu Lukase a tak jsem se viděšeně nalepil na zeď za mnou.
  I Nick se viděšeně naplácl na zeď ale ten medvěd ho popadl za ruku a přitáhl si ho k sobě...