Z téhle cesty autem jsem byl zdrcenější, než z čehokoliv jiného, co se my zatím stalo. Mé, už tak dost nízké sebevědomí teď kleslo na úplné minimum. Na nulu. A možná i pod ní... Ne. Ne možná. Určitě.
  Než jsme dojeli domů, už mě pořádně ani jeho slova nebolela... Jakoby jsem byl už ze vnitř mrtvý. Nevím proč to dělal, možná mu dělalo radost mě trápit...
  Když už my nemohl ubližovat fizicky, dělal to alespoň psychycky. Ach, kéž by mě mlátil! Kéž by mě zbyl třeba do bezvědomí. Tohle bylo mnohem horší...
  Zalezl jsem si zdrceně do postele. Na oběd či večeři jsem neměl ani pomyšlení. Nechtěl jsem už nic slyšet. Měl jsem pocit, že stačí už jen jedno zlé slovo na mou osobu a nezvládl bych to. Zhroutil bych se, sesypal... A už nikdy se nebyl schopný znovu složit...
  Už jsem nemohl dál. Každou chvílí jsem přemýšlel, že se vydám do kuchyně a klidně přímo před ním se podřežu. Měl jsem pocit, jako by mě k tomu i úmyslně doháněl.
  Vždyť... Proč tu ještě pořád jsem? Už bych se mohl vzdát. Ukončit to. Pořad jsem na to myslel a viděl to jako jediné řešení. Radikální, a však konečné. Byl by klid...
  Možná jsem už úplně šílený, ale vždy jen ta myšlenka, že by toho mohl být konec mě ukonejšila natolik, že jsem to poté už nechtěl udělat. Stále ve mě byla ta malá trošička vzdoru. Touhy přežít. A zatím se držela pevně, ale bylo jen otázkou času, než ztradí pevnou půdo pod nohama. A pak bude konec...

<◇>

  Ráno jsem se probral strašně vyhladovělý. Téměř celý včerejšek jsem nejedl a teď se to na mě podepsalo...
  Bylo mi špatně a třeštila my hlava. Pomalu jsem vstal a pohlédl ven z okna. Byla sice tma, ale dny se zkracovaly. Nemohl jsem poznat zda je noc, nebo už ráno...
  Stejně jsem nakonec sebral trochu odvahy a vyšel na chodbu. Velmi pomalu jsem sešel schody dolů a snažil se, aby pod míma nohama vrzaly co nejméně.
  Došel jsem ho kuchyně a bezradně se po ní podíval. Kde by tak mohl být jeden rohlík nebo třeba jen kus chleba?
  ,,Co tu děláš?" Ozvalo se za mnou a já sebou vyděšeně trhl. Otočil jsem se a setkal se tváří v tvář s tím kocourem. Rychle jsem sklopil pohled.
  ,,H-hledám vás..." Zašeptal jsem to první, co mě napadlo. ,,J-já mám..." Dřív než jsem to stihl doříct to za mě dokončil můj žaludek...
  Ten kocour se ušklíbl. ,,Takže jsi mi tu chtěl krást?"
  ,,Ne!" Zděsil jsem se. Proč ať už udělám cokoliv to vypadá, že chci udělat něco zlého?
  On my do ruky vtisk půlku rohlíku a přitáhl si mě k sobě. Já vyděšeně vytřeštil oči. Byl moc blízko...
  ,,A příště už my nelži." Odstrčil mě od sebe a zasyčel. ,,Běž se nachystat, jdeš za chvíli do školy."
  Rychle jsem vyběhl schody a zavřel se v pokoji. Zády jsem se natisk na dveře a pomalu po nich sjel na zem. Rohlík spadl na zem vedle mě a já si zajel prsty do vlasů. Najednou všechem hlad zmizel...
  ,,Já chci odsud..." Mumlal jsem se slzami na krajíčku. ,,P-prosím... Zachraňte mě odsud..."

<◇>

  Čekal jsem na něj před školou. Většina dětí teď byla na obědě. Většina... Spíše všichni. Všichni až na mě.
  S Nickem jsem za celý den prohodil ztěží pár slov. Neměl jsem náladu o něčem se bavit...
  A on už teď ani nechodí ze školy tak brzo. Takže moje jediná naděje v podobě jeho mámi byla navždy pryč...
  Uviděl jsem jak přijel autem a tak jsem se k němu hned vydal. Nechtěl jsem mít problém...
  Bál jsem se utéct. Co kdyby mě našel? Co by my za to udělal..?
  Sedl jsem si dozadu a on hned vyjel. Chvíli jsem váhal zda mu to mám říct, ale nakonec jsem ze sebe rychle vyplivl.
  ,,Mám problém..." Pohlédl na mě skrz zpětné zrcádko. Jeho pohled mě propaloval skrz na skrz a já se bál, že to sedadlo za mnou vzplane.
  ,,Jaký?" Promluvil ledově klidně. Byl to hlas, který se k jeho rozzuřenému pohledu vůbec nehodil... ,,Zase jsi něco pos*al?"
  Na sucho jsem polkl a zhluboka se nadechl. ,,Zítra máme tělocvik..." Vysoukal jsem ze sebe.
  Doufal jsem, že ocení že jsem mu to řekl. Mohl bych to před ním zamlčet a všem v šatně, když by jsme se převlékali ukázal, co všechno my udělal...
  Ale jak ho znám, určitě by se z toho nějak vykecal. Nejspíš by řekl, že my to udělali v sirotčinci... Že když to viděl, nemohl mě tam nechat.
  Zas by byl hrdina a dobrák. A já jen ubožák, který má to štěstí, že ho objevil... A doma by potom bylo peklo...
  ,,A to my ku*va říkáš až teď?!" Zavrčel a dupl na brzdu až jsem se naplácl na sedadlo před sebou. Sklouzl jsem na místo pro nohy a on se rychle s autem otočil. Rozhodl jsem se tam zůstat a jen se pevně držet sedadel. Jel jako šílenec...

<◇>

  Koupil mi tryko s dlouhým rukávem a nějaké kalhoty. Ve škole učitelům napovídal přesně to, co jsem si myslel...
  Prý mě v sirotčinci a i ti co se o mě starali předtím bili a týrali mě. Prý nechce, aby to věděli mí spolužáci, aby se mi nesmáli, neubližovali my, nebo aby my to pořád nepřipomínali.
  Požádal proto i učitele, aby se ke mě chovali stejně, jako k ostatním dětem. Prý se musím vzpamatovat a zařadit do kolektivu a to, když na mě budou neustále všichni koukat jako na chudinku nepůjde...
  Samozřejmě byl zase za toho starostlivého otce, který dělá pro svého syna první poslední.
  Všechno jsem to slyšel protože mě nechali na chodbě a zapoměli úplně zavřít dveře... Sluch jsem měl stále dobrý, takže jsem slyšel každý detail. Každé povzdechnutí i popotáhnutí od těch více citlivých...
  Pořád samé: ,,To je hrozné!" Nebo: ,,Chudinka maličký..."
  Oni to možná v jeho hlase neslyšeli ale já ho znal, a proto jsem byl schopný zaslechnout tu otrávenost. Štvalo ho, jak mě všichni litují...
  Také my to dal po cestě domů dost sežrat... Celou cestu říkal ohavné a zlé věci na mou osobu. Jaký jsem nevděčník. Jaká zrůdička se ve mě skrývá pod tou "hezkou tvářičkou." Jaký neřád jsem a kdyby to bylo na něm, už bych prý nežil...
  Jen stěží jsem při té cestě držel slzy na uzdě. Mé srdce bylo už tak rozdrásané, že i jen trochu hrubé slovo nebo jen hnusně vyřčené slovo normálně bolelo víc, než kdyby mě do hrudi kopl kůň...
  Každé jeho slovo my opakovaně vyráželo dech a já se cítil jako bych se měl každou chvíli rozsypat na tisíce malích kousíčků...
  Jako bych byl pod vodou. Nemohl jsem dýchat. Přál jsem si jen abychom už byli doma a já od něj mohl utéct do svého pokoje...