Poděkujte fnafGIRL87 za to, že budu vydávat kapitoly i v sobotu.
Nevím však, jak dlouho to budu stíhat všechno psát nebo kdy se stane že na to zapomenu...
  No, užijde si kapitulu v sobotu...

  Zůstal jsem doma. Sám. I on musel do práce...
  Nemohl mě nechat jít do školy. Lidi by si toho jistě všimli. Toho, jak jsem kulhal. Jak jsem chodil nakřivo abych ulevil svému boku od bolesti...
  Ale nevěděl jsem proč se tak bál. Vždyť se na mě nikdo skoro ani nepodíval... Nikoho jsem nezajímal...
  Možná se bál Nickovy matky. Vypadalo to, že mu moc nevěří. Doufak jsem v to. Byla má poslední naděje.
  A bál jsem se toho, že se mi to jen zdálo... Že to byl jen výplod mé fantazie, který zoufale potřeboval něco, čeho by se mohl zachytit...
  Opatrně jsem sešel schody dolů. Nevěděl jsem co mám dělal. Trochu jsem se nudil...
  Bylo mi jedno že možná budu mít problém. Už mi bylo jedno všechno... Stejně ho budu mít tak jako tak. Vždy něco udělám blbě...
  Došoural jsem se až k staršímu zrcadlu. Nejprve jsem se do něj bál podívat. Co když zase uvidím něco, co tam není?
  Nakonec jsem se odhodlal a pohlédl do něj. Uviděl jsem malého žlutého zdrceného králíčka se zelenýma očima zarudlíma od pláče. Takže vše jak má být...
  Pohlédl jsem na svůj bok a opatrně si vytáhl tryko. Přivřel jsem oči, už jen při tom pohledu mě to znovu začalo bolet.
  Nenašel jsem tam jediné místo, které by nebylo modré nebo fialové... Opatrně jsem se toho místa dotkl a okamžitě ruku opět stáhl v doprovodu bolestného syšení. Lehce jsem se ohnul v zádech jak my celým bolek projela křeč.
  Zoufalým pohledem jsem pohlédl ke kuchyni a všiml si opět plného dřezu... Všechna má práce byla úplně k ničemu. Sklopil jsem uši ještě víc. Všechna má snada, aby mě měl alespoň trochu rád...
  Po tvářích my začaly stékat nové slzy. Pomalu jsem se došoural až k lince a chvíli otvíral šuplíky. Po chvíli jsem našel to, co jsem hledal a vzal to opatrně do roztřeseným rukou.
  Co by se stalo kdybych to udělal? Ukončil to? Říkal jsem, že je nenechám jen tak vyhrát... Ale teď o svém přesvědčení pochybuji...
  Co tím vlastně získám? Pouze jim budu dál dodával někoho, na kom si můžou vybít vztek a já se budu jen dál trápit...
  Povzdechl jsem si a ten nůž pomalu vrátil zpádky na své místo. Ta šance tu pro mě bude vždycky... Kdykoliv to můžu ukončit...

<◇>

  Trhl jsem sebou a prudce jsem se posadil. Rychle jsem oddechoval a vytřeštěnýma očima jsem přejížděl stěny pohledem. Protestujícího boku jsem si snažil nevšímat.
  Co mě probudilo? Přemýšlel jsem ještě trochu otupělý spánkem. Noční můra? Ne... Nějaký zvu...
  Tříštění skla! Jasně. Vyděšeně jsem pohlédl k pootevřeným dveřím. Na chodbě jsem uslyšel kroky, ale byly takové zvláštní... Jakoby zamotané..?
  Opatrně jsem vylezl z postele a nakoukl na temnou chodbu.
  Chvíli jsem nic neviděl, než mé oči přivykly té temnotě. Uviděl jsem schrbenou postavu jak se opírá o stolek na chodbě.
  Lekl jsem se, a to hodně. Vypadalo to jako nějaká obluda... Obluda, která si pomalu jde pro mě...
  Chcíli mi trvalo, než jsem byl schopný rozlišel jeho barvy a díky tomu si uvědomil, že to není žádná příšela ale...
  Ten fialový kocour? Co tu dělal. Vypadalo to, jako by mu bylo špatně... Motal se, a kdyby se nedržel toho stolku, asi by upadl. Na sucho jsem polkl a vyšel na chodbu.
  ,,J-jste v pořádku?" Zeptal jsem se a opatrně k němu došel.
  ,,Co tu chceš ty smrade malej..." Zavrčel podrážděně a já se zarazil v půli kroku.
  ,,Co je vám?" Nevšímal jsem si toho a podepřel ho aby nespadl. Možná mě nemá rád, ale já mu chtěl za každou cenu ukázat, že nejsem tak špatný...
  ,,Nelez za mnou!" Zavrčel a jedním pohybem ruky mě od sebe odhodil. Praštil jsem se hlavou a zády o zeď a sykl bolestí. ,,Jak jsem si tě vůbec mohl vzít?! Něco takového jako ty..." Mluvil tak nenávistně... Dnes už po tolikáté se mi zalily oči slzami...
  ,,Seš jen ubohá troska. Měl jsem si vzít něco lepšího." Nevím co bolelo víc... Jestli to, že mě bral za věc, nebo jeho ostrá slova. Obojí se mi zarývala do hrudi a bránila mi dýchat.
  Zvedl jsem se a s brekem utekl pryč. Seběhl jsem schody a skoro až vrazil do vchodových dveří....
   Chtěl jsem je otevřít a utéct ven. Do lesa. Prostě pryč! Ale... Bylo zamčeno.
  Svezl jsem se po dveřích na zem a tiše se tam rozvzlykal. Uslyšel jsem jak něco šlo pomalu po schodech a dostal strach. Natiskl jsem se úplně do rohu malé místnůstky a vyděšeně čekal co se bude dít. Raději jsem i zadržel dech abych na sebe neupozornil.
  Stejně my to bylo k ničemu. Našel mě velmi brzy...
  ,,Chtěls vzít roha ty malá dě*ko?" Uchechtl se zatím, co se nade mnou tičila jeho temná postava. Rozklepaně jsem k němu vzhlédl očima plnýma slz. Neměl jsem odvahu cokoliv říct.
  Takhle jsem ho ještě nikdy neviděl. Trochu se motal a mluvil tak divně... Divnějc, než jindy... Díval se na mě tak... Tak zvláštně. Bál jsem se. Tenhle pohled se mi vůbec nelíbil...
  Natáhl se po mě a já raději vyrazil pryč. I přes to, že mu bylo asi dost špatně podle toho, jak se motal měl však stále dobré reflexi. A pevný stisk...
  Vykřikl jsem bolestí když my zaryl drápy do ramene ale on si mě rychle přitáhl k sobě. Záda jsem měl natisklé na jeho odhalené hrudi a cítil tak, jak je horký. A mokrý...
  Chtěl jsem od něj pryč ale on okolo mě pevně obmotal ruce a zaryl my bradu do ramene.
  ,,Nekřič." Zašeptal tak tiše, že jsem ho stěží slyšel. ,,Nebraň se..." Šeptal dál zatím co jsem se snažil všelijak vykroutit. ,,Stejně ti nikdo nepříjde na pomoc." Zašeptal samolibě a já ztuhl. ,,Nikdy my neutečeš..." Šeptl.

  ,,Patříš jen mě..."

  Tak...
  Tohle je ode mě ke Springovy opravdu hodně ohavné, já vím... a původně se to ani nemělo stát ale když jsem to psala, šlo to samo...
  A ještě hezčí je to, že jsem to i nakreslila, já vím...
  Prosím nezabíjet...