,,Cos jí řekl?!" Vyjel po mě hned, jak jsme vyjeli. Propaloval mě zuřivým pohledem skrze zpětné zrcádko a přitom podrážděně syčel. Asi i jemu došlo, že mu to divadlo nesežrala...
  Natiskl jsem se do sedadla a přál si zmizet. ,,N-nic..." Vysoukal jsem ze sebe.
  ,,Nelži!" Zařval na mě a praštil rukou do volantu až sebou celé auto cuklo a já spolu s ním. Celý rozklepaný jsem se pevně chytil madla u dveří auta.
  Naštvaně funěl a škubal ušima. Byl jsem ztuhlý strachy, nemohl jsem ani dýchat. Kdyby neseděl za volantem, kdo ví co všechno by my udělal...
  ,,Mluv!" Zavrčel už né tak nahlas, pořád to byl však strašidelný hlas plný vzteku a nenávisti... ,,Kdo to byl?!"
  ,,M-máma j-jednoho mého ka-kamaráda..." Dostal jsem ze sebe vystrašeně.
  ,,Tak kamaráda..." Zavrčel. ,,Jak někdo tak ubohej jako seš ty může mít kamaráda?" Zavrčel podrážděně a já sklopil pohled do svého klína. Do očí se my vehnaly slzy. Rukama jsem si objal hruď a pevně si stiskl paže.
  ,,O čem to ta baba mlela?" Zeptal se ale já mlčel. Co bych také řekl? Nechci se mu svěřovat... ,,Mluv!" Zařval když jsem nic neříkal.
  ,,Nevím..." Zamumlal jsem. Nechtěl jsem mu to říct. On náhle zastavil u kraje silnice. Už jsme byli v lese...
  ,,O čem to mluvila?" Zeptal se tiše. Jeho hlas zněl snad ještě děsivěji...
  ,,Nevím! Asi si mě s někým zpletla!" Vykřikl jsem bezmyšlenkovitě. On náhle vystoupil z auta a došel až ke mě. Vyděšeně jsem se natiskl ještě víc do sedadla, když otevřel dveře, které byli mou jedinou záchranou před jeho vstekem a zuřivostí...
  Bylo mi to však k ničemo. Prudce mě popadl za zadní část krku a pevně ho stiskl. Vykřikl jsem bolestí a pokusil se mu vykroutit.
  On mě rychle vytáhl z auta a dotáhl trochu dál do lesa aby nás nebylo ze silnice vidět.
  ,,Tak ty my budeš lhát do ksichtu?!" Zařval a hodil mě před sebe. Ucítil jsem pod sebou nerovnou půdu. Kamení a ostré klacky se mi zarývaly do boku a já skoro celý zmizel v mokrém polorozloženém listí. Hlavou jsem narazil do nějakého kořene...
  ,,Co si to ty parchante mrňavý dovoluješ?!" Zařval na mě a kopl mě do boku. Zaupěl jsem a snažil se ochránit si alespoň hlavu. ,,Takhle. Se. Chováš. K. Někomu. Kdo. Tě. Zachránil?!" Řval na mě dál. Každé slovo jeden kopanec. Bok už jsou skoro ani necítil...
  ,,O čem mluvila?" Zeptal se znovu už naprosto klidně ale já věděl, že stačí špatná odpověď, a začne to znovu.
  ,,Před... Předtím, než jsem se... Dostal do sirotčince jsem... Jsem žil na ulici..." Vysoukal jsem ze sebe. Až když mě přestal mlátit, uvědomil jsem si, že mi z očí tečou slzy.
  Najednou si ke mě klekl a zvedl mě ze země. Ruce se mi třásly bolestí a já nemohl přes vzlyky ani pořádně dýchat.
  ,,Ššššš..." Přitáhl si mě k sobě. Neměl jsem sílu vzdorovat. Natiskl si mě na svou hruď. ,,Vidíš to, že to jde i po dobrém..." zašeptal. Já se rozklepal ještě víc. P-po dobrém?!
  Odnesl mě opět ke svému autu a já cítil, jak jsme vyjeli. Neviděl jsem to však. Hlava mi třeštila a v ní hučelo. Pomalu se mi zatmívalo před očima až jsem úplně ztratil vědomí...

<◇>

  ,,Ach Springu..." Uslyšel jsem klidný hlas. Nebyl jsem schopný ho k ničemu přiřadit ale bylo mi jasné, že ho znám... ,,Proč jen si pořád takhle ubližuješ?"
  C-c-co? Byl jsem zmatený. Co se děje? Kdo to byl? Nemohl jsem otevřít oči ale začal jsem si uvědomovat, že mě ten někdo hladí po hlavě.
  ,,Proč mě do toho nutíš?" Pomalu jsem začínal přicházet k sobě. A také jsem si pomalu začínal uvědomovat, kdo to mluvil...
  ,,Kdyby jsi nebyl tak tvrdohlaví... Kdyby jsi nebyl tak vzpurný..." Mluvil tiše dál a snažil se mi přitom vymýt mozek... Bohužel se mu to dařilo a já byl čím dál tím víc zmatený...
  Pomalu jsem otevřel oči a uviděl nad sebou rozmazanou fialovou tvář. Skoro bych už zašeptal jméno jedné fialové kočičky, která se o mě starala kdybych se včas nezastavil. Co to se mnou sakra udělal?!
  ,,Nechci ti ubližovat, tak mě do toho nenuť." Řekl ještě, poté vstal a přejel mi tlapou co měl pořád na mé hlavě přes tvář. Raději jsem opět zavřel oči. Chvíli mi trvalo než jsem je byl schopný znovu otevřít...
  Už byl pryč... Nevím jak dlouho jsem měl zavřené oči. Možná jsem i na chvíli usnul vzhledem k tomu, že jsem ho neslyšel odcházet.
  Co to mlel? Já že si ubližuji? Vždyť to on mě mlátil! On na mě byl zlý. A-ale...
  Co když za to můžu? Co když ho mé chování vyzívá? Nutí ho mě krotit? To jsem opravdu tak špatný, že už mě nejde vychovat jinak než zkrz bolest? A co když se podle něj nepoučím? Bude mě snad trestat navždy...?
  Byl jsem zmatený. Hlava mě bolela, to byl možná důvod mých zvláštnich myšlenek. Kdo ví jak dlouho to do mě hučel...
  A přesto, že se my to zdálo jako blbost, jsem tomu i trochu začal věřit... Byl to jediny důvod, který mě napadal. Jediná věc, proč by mě všichni tak moc nesnášeli... Proč mě nikdy nikdo neměl rád. Protože nemohli...
  Stočil jsem se do klubíčka a přitiskl si kolena k hrudi. Tiše jsem se rozvzlykal. Cítil jsem bolest v boku ale bylo mi to jedno. Po tvářích my stékaly slzy...
  Ať udělám cokoliv, vždy to bude špatně. Protože to já jsem ta věc, která to dělá špatně... Chyba.
  Byl jsem jenom chyba. Jedna velká chyba, která neměla vůbec existovat!
  Jak dlouho by trvalo Naomi než by i ona zjistila, kdo jsem a otočila by se ke mě zády? Jak dlouho by to trvalo Lole?
  To nevím... Ale vím, že by se to stalo... Protože mě nikdo mít rád nemůže...