Mlčky jsem na něj zíral. Proč se ke mě takhle choval? Vždyť mě ani pořádně neznal... Ale už tehdy mi pomohl...
  Před očima se mi vybavilo, jak mě tehdy vytáhl z toho sněhu, který už byl mou krvý úplně rudý. Tehdy mi tím zachránil život... Pro něj to možná tolik neznamenalo, ale pro mě ano...
  Když jsem se s ním setkal podruhé, rozdělil se se mnou o jídlo. Opět, pro něj to nebylo skoro nic, pro mě skoro všechno...
  A teď, znovu... Cítil jsem se strašně. Zneužitý, a prázdný. A on tu byl znovu...
  ,,Víš, přišel jsem ti něco říct..." Nick, konečně jsem znal jeho jméno, se otočil jako by se bál, že nás někdo odposlouchává. Potom se ke mě naklonil a tiše začal šeptat. ,,Jde o Kristal. Ano je..."
  ,,Ahoj Niky." Ozval se jako na zavolanou hlas předtím zmiňované a bílá králičice, která se mezi nás vecpala. Zářivě se na Nicka usmála, a potom se otočila na mě. ,,Čauky Springy."
  Okamžitě jsem si uši připlácl k hlavě. Mělo to hned dva důvody... První, bylo to jmeno, jak oslovyla Nicka. Niky... Před očima se mi vybavil ten malí bílí králíček s modrýma očima a vřelím úsměvem. Ten druhý důvod bylo oslovení, které použila na mě.
  Okamžitě jsem sklopil pohled aby nikdo nemohl zpatřit, jak se mi do očí nahrnuli slzy. Chci zpádky... Chci domů... Za Naomi a Nikolasem...
  Ale, když odejdu, když uteču, najde mě... Chyťí mě a pak...
  Uslyšel jsem tichý smích. ,,Jsi tak roztomilí..." Zasmála se a natáhla ke mě ruku. Před tou jsem rychle ucukl a otočil se k ní bokem. Začínala další hodina...

<◇>

  Nenechala mě být. Ani jednu sekundu... O přestávkách na mě pořád mluvila a nenechala mě na chvíli v klidu vypnout a o hodinách na mě pořád sahala a v každé volné minutě na mě mluvila...
  Připadal jsem si jako retard. Retard, který se bojí doteků... Ale mě to bylo prostě jen nepříjemné!
  Proč to dělala? Líbilo se jí snad mě zlobit? Myslela si snad o mě, že mám strach z doteků a proto to dělala? Vždyť jí bylo sedum! Možná osum. Proč se chovala jako ti puberťáci, kteří mi chtěli ubližovat?
  Konečně byla čtvrtá hodina za mnou... Na jednu stranu jsem se strašně těšil na konec školy, ale na tu druhou jsem se bál toho, co bude následovat...
  Vydal jsem se obrovskou chodbou pryč. Ostatní mí spolužáci mě už dávno předehnali těšíc se domů. Zatím co já se ploužil jako hlemýžď...
  ,,Tady seš skrčku." Zavrčel na mě někdo a já okamžitě ztuhl. Zas ten černý medvěd...
  Rozběhl jsem se pryč jak nejrychleji jsem mohl. Okamžitě se mi vybavilo jak jsem často při útěku kličkoval mezi davy lidí, a tak mi to teď nedělala moc velký problém.
  Vykličkoval jsem z chodby a ocitl se opět před budovou školy. Opatrně jsem se rozhledl. Nikde jsem ho neviděl...
  Pohledem jsem zabloudil k místu, kde jsem tehdy měl čekat na Lolu... Samozřejmě že tam nebyla. Co by tu také dělala, že?
  Mohl bych jí ale najít..? Přijala by mě vůbec zpádky? Opustila mě... Chtěla se mě snad zbavit?
  Vzpoměl jsem si jak se mě od tamtud snažila dostat. Vrátila se pro mě... Zavrtěl jsem rychle hlavou. Jen se bála. Bála se těch oblud. Policie... Jistě mě k sobě zase vezme! Jen jí musím...
  ,,Kampak?" Ozval se za mnou mužský hlas a já ztuhl. Ani jsem si neuvědomil že jsem vykročil pryč... Mířil jsem tím směrem, aniž bych to chtěl... Jakoby mé nohy věděli kam mají jít.
  Pomalu jsem se na něj podíval. Opíral se ramenem o zeď školy a švihal svým dlouhým ocasem. Usmíval se, ale to bylo jen kvůli všem těm rodičům kolem.
  ,,Pojď." Odlepil se od zdi a vedl mě ke svému autu. ,,Je čas jít domů. Cestou mi hezky řekneš, jak bylo ve škole." Kéž by byl takhle milí i ve skutečnosti...

<◇>

  Ležel jsem na své posteli a polikal slzy. Teď, když jsem chodil do školi mě nemohl mlátit. Ostatní by si mohli všimnout modřin a podlitin... Tak mi ubližoval psychycky...
  Jak bych si teď přál aby my dal pěstí a párkrát si do mě bouchnul... Proč to takhle vždycky dopadne? To jsem snad vadný? Nikdo mě nemůže mít rád... Můj otec, on...
  Nikdo mě nikdy rád neměl a nikdy ani mít rád nebude. Moje maminka by se za mě stiděla, otec mě raději zavíral doma...
  Nemohl jsem ani pořádně dýchat. Byl jsem k ničemu. Proč jsem tu vůbec ještě byl? Kéž by mě Nick v tom sněhu tehdy nechal...
  Umrzl bych tam tehdy a měl bych klid. Nikomu bych už nezpůsoboval bolest, nikdo by my už neubližoval... Nikoho bych neobtěžoval svou existencí...
  Ale místo toho tu pořád jsem a dál se trápím... Neměl bych to už ukončit? Přál bych si mít už konečně klid. Všechny bych tím potěšil... Jistě by byli všichni šťastní kdyby měli ode mě pokoj...
  Celou tu dobu co jsem ležel v té posteli jsem nad tím přemýšlel a odhodlával se k tomu. V hlavě mi létaly jen samé klasné věci...
  Měl bych klid. Nikdo my už nebude ubližovat. Možná by to zjistili a přišli by na to, co my ten kocour dělal. I když, takové štěstí bych asi neměl ale... Mě už to může být fuk. Já už tu nebudu... Všichni ti, kteří mě nesnášeli by byli šťastní že jsem konečně...
  Ne. V tu chvíli se ve mě zvedla vlna vzdoru. Neudělám jim tu radost! Ne. I kdyby mě zmlátili kolikrát chtěli. Nevzdám se. Nevzdám se jim! Nechci, aby měli radost z toho, že vyhráli. Protože oni nade mnou nezvítězí.
  On mě chce zlomit. Užít si své vítěztví. Ale to mu jen tak nedám. Né bez boje.