Přeji vám všem krásně prožitý Štědrý večer. Tady máte ode mě takový menší dárek (i když jeho obsah se k vánocům moc nehodí).

  Zády jsem se opíral o čelo postele. Přes ramena jsem měl přehozenou svou deku a rukama jsem si k sobě pevně tiskl kolena.
  Doširoka otevřenýma očima jsem sledoval svůj pokoj. Venku kvílel silný výtr a možná jsem i jednou zaslechl nějaké zvíře. Asi divokého psa...
  Dlouho jsem nemohl usnout. Bál jsem se že se vzbudí a půjde za mnou. Také jsem se však bál tmy okolo mě. Opět...
  Jsem slabý, nic nezvládnu... Proč se všeho tak bojím?! Ptal jsem se sám sebe mírně naštvaně. Kdybych měl dost odvahy utéct...
  Jenže tu já právě neměl. Zas jsem byl jen vystrašený králík, ale tentokrát jsem v tom byl skutečně sám. Nebyla tu žádná osoba, která by mi pomohla. Žádná naděje na to, že se odsud někdy dostanu...
  Po tváři mi stekla jedna slza. Prosím, kdokoliv. Pomozte mi...
  Byl tohle snad trest za mé chování? Za to, co jsem dělal v sirotčinci?
  Na chodbě zavrzala podlaha. Okamžitě jsem se víc natiskl do rohu postele a očima vytřeštěnýma hrůzou jsem čekal, až se dveře otevřou.
  On však pouze prošel okolo mého pokoje. Asi si šel lehnout k sobě do postele. Tedy pokud to byl skutečně on...
  Srdce se mi vystrašeně rozbušilo a já si vynadal za takové hloupé myšlenky. Jistě že je to on, kdo také jiný?!
  I tak jsem se však bál. Co když to přeci jen nebyl on... Tu myšlenku už z hlavy nedostanu... Děsila mě představa, že by tu byl ještě někdo další. Někdo další, kdo by mi chtěl ublížit... Nějaká příšera...
  Zavrtěl jsem rychle hlavou. Co to zase plácám? Příšery nejsou...
  Omylem se mi před očima vybavil on...
  Ne... Příšery existují. Odporná monstra. A já s jednou takovou byl v tomhle baráku... Sám... Jen s tou fialovou zrůdou.
  Snažil jsem se na to nemyslet a usnout ale nešlo mi ani jedno. Nemohl jsem jen tak usnout. Na to jsem se moc bál...
  Mohl jsem se jen zavrtat víc do tenké peřiny a doufat, že si pro mě nepříjde...
  Oči už mě bolely a byl jsem strašně unavený ale nemohl jsem usnou. Jako by mi v tom něco bránilo.
  Co když si pro mě příjde..?
  Opřel jsem se hlavou o svá kolena a zavřel oči. Další tma... Jsem tu sám, nikdo mi nepomůže...
  Tiše jsem čekal do rána a doufal, že jsem skutečně tak sám, jak jsem si myslel... Neměl jsem odvahu otevřít oči a podívat se k oknu. Co kdyby se na mě opět ten šedý králík díval..?

<◇>

  Nokonec jsem asi opravdu usnul, protože když jsem znovu otevřel oči, viděl jsem skrz okno svělto. Sice hodně mdlé, ale bylo to tu. Ráno... Den.
  Pomalu jsem vylezl z postele. Měl jsem strašný hlad ale bál jsem se vyjít z pokoje...
  ,,Okamžitě jsem přijď!" Ozval se trochu podrážděný hlas toho kocoura. Šlo to z přízemí asi odněkud z kuchyně. Na sucho jsem polkl a vydal se dolů.
  Co když to zjistil? Co když zjistil že jsem tam rozbil tu láhev? Nechal jsem tam snad někde nějaký střep?! Nebo si všiml že mu jedna chybí? Vždyť jich tam měl tolit! Na sucho jsem polkl. Potrestá mě...
  Došel jsem až k němu a snažil se působit alespoň trochu odvážně. Třeba o tom neví... Nesmím vypadat proviněně, nebo na to příjde...
  Jen co mě zpatřil, podrážděně zasyčel. ,,No konečně." Najednou mě popadl za uši a zvedl nad zem. Přidušeně jsem vykřikl, tohle hodně bolelo...
  ,,Předveď mi tu tvou odvahu." Zasyšel na mě. Nechápavě a vyděšeně jsem se na něj podíval. Jeho oči byli zarudlé a jeho dech smrděl skoro stejně, jako včera v noci obývák. Nechápal jsem, co po mě chce...
  ,,Ukaž mi, před čím mě varovali!" Zasyčel na mě až jsem sebou trhl. ,,Nekoupil jsem si nějaký rozklepaný kuře ale odvážného králíka, kterej se postavil a porazil medvěda o dost staršího a většího než byl on sám!"
  To po mě chtěl? Abych se choval jako předtím? Zavrtěl jsem rychle hlavou jak jen jsem mohl. V uších jsem ucítil ještě větší bolest. Obzvláště v tom pravém, u kterého jsem měl pocit, že se mi natrhlo ještě víc...
  Ani jsem vlastně pořádně nevěděl, proč jsem se tak moc bál... V sirodčinci jsem se dospělých nebál... Byl jsem tam postrach! Tak proč jsem se podvědomě tolik bál jeho?
  Před očima se mi vybavila tvář, kterou už jsem měl tu šanci několikrát zpatřit v zrcadle v sirotčinci. Byl tak podobný ménu otci... A toho jsem se právě tolik bál.
  Tak agresivní a věčně naštvaný... Byl schopný mi bezdůvodně ublížit... A také skrděl skoro stejně, jako kolikrát on...
  Rychle jsem sebou škubl i přes bolest v učích a dopadl jsem na nohy na zem. Rychle jsem k němu vzhlédl. Ten kocour se na mě tlemil od ucha k uchu zlověstným úšklebkem.
  ,,Takhle se mi líbíš víc." Zasmál se. Odvážil jsem se vztyčit mé uši a lehce jsem se přikrčil připraven se mu kdykoliv vyhnout. Změřil si mě pohledem, na tváři pořád úšklebek, který se mi vůbec nelíbil.
  Najednou po mě znovu chňapl. Rychle jsem ucukl dozadu a jen tak tak se mu vyhl. Čekal jsem že po mě chňapne znovu ale on mi místo toho podrazil nohy ocasem.
  Skoro jsem si až vyrazil dech, když jsem skončil na zádech. Okamžitě jsem se pokusil vstát. Když jsem se ale zvedal, přilítla mi jedna silná rána přímo do čumáku.
  Zaskučel jsem a znovu jsem spadl na zem. Znovu mě popadl za uši a zvedl do vzduchu aby se mi mohl podívat do očí.
  Strašně mě bolel a brněl nos. Z čumáku mi po bradě stékal pramínek teplé krve. Trochu roztřeseně jsem k němu zvedl hlavu.
  Čekal jsem, že bude naštvaný, že jsem vzdoroval až moc ale... On se na mě pořád usmíval... Zlověstným, šíleným úsměvem...
  ,,Přesně takhle se mi to líbí." Zašeptal skoro až šíleně. ,,Zlomím tě... Hezky, pomalu..." Viděšeně jsem na něj zůstal hledět. C-co..?

  Někam mě táhl... Vůbec jsem nevěděl co se to děje. Každý můj pokus o útěk skončil tak, že se mnou práskl o zeď. Brzy jsem se přestal snažit. Strašně mě bolela hlava a nos...
  Pocítil jsem jak se do mě dala zima. Vzhlédl jsem a zjistil, že mě dotáhl ven. Foukal tu studený vítr a já se roztřásl zimou. Bál jsem se kam to se mnou jde...
  Najednou se ozvalo cinkání a on si flustrovaně povzdechl. ,,Kdo to zas otravuje?!" Zasyčel a přiložil si mobil k ucho. ,,Ano?" Promluvil náhle tak strašně milým hlasem, až jsem skoro nemohl uvěřit, že patří vážně jemu...
  Ten hlas, který jsem z mobilu uslyšel jsem znal a překvapene stuhl. Proč mu sakra volá?