Pomalu jsem sešel schody a všemožně jsem se při tom snažil najít místa, která by pod míma nohama nevrzala. Moc se mi to ale nedařilo...
  Nakonec jsem se z nich ale dostal a když jsem se přestal soustředit na zvuky, které jsem vydával já, všiml jsem si jiného zvuku...
  Chrápání. Opatrnými kroky jsem se dostal až do obýváku a zpatřil toho fialového kocoura spát v křesle. Hlavu měl zakloněnou a hlasytě chrápal. Cítil jsem tu zvláštní pach, z kterého se mi zkoro až dělalo špatně...
  Teď jsem se potřeboval napít ještě víc...
  Opatrně jsem okolo něj prošel. Srdce my bilo jako splašené a já ani nedýchal abych ho nevzbudil a abych nemusel čichat ten odporný puch.
  Když jsem došel do kuchuně, o moc lépe mi nebylo. Kuchiň byla propojená s obývákem a tak jsem i teď musel být nesmírně opatrný. Ruce se mi třásly když jsem pomalu začal otvýrat a zavírat skříňky a hledal nějakou skleničku. Když už jsem však něco našel, moc šahat se mi na to nechtělo... A obsvlášť pokud jsem z toho měl pít...
  Notak! Vzpamatuj se. Zařval jsem na sebe v duchu. Když jsi žil na ulici, musel jsi snést i horší věci!
  Nakonec jsem se však rozhodl udělat si z rukou mističku a natočenou vodu hned vypít. Natáhl jsem se ke dřezu ale na uzávěr jsem nedosáhl. Jen jsem o něj lehce otřel prsty... Proč je jen ten pult tak dlouhý..?
  Potichu jsem si povzdechl a opatrně pootevřel jeden šuplík. Na ten jsem si opatrně stoupl a vytáhl se tak o něco víš. Teď už jsem na kohoutky hosáhl a rychle jsem si nechal ho rukou natéct trochu chladivé vody. Rychle jsem si ruce přitiskl k čumáku a ledovou vodu ihned vypil. Hned my bylo trochu lépe.
  Když jsem se však natahoval abych kohoutek zavřel, brknul jem loktem o jednu prázdnou zelenou skleňenou láhev. Vyděšeně jsem se po ní natáhl ale bylo pozdě.
  Lahev zatančila na samém okraji pultu a jakoby čekala až se má ruka k ní přiblíži se přehoupla přes okraj a se zvukem tříštícího skla se rozpadla na stovky malých zelených střípků.
  Jako by toho nebylo mála, podjel mi pod nohou šuplík a i já spadl na zem přímo mezi střepy, které se mi se štípáním zaryli do odhalených dlaní a tváře. Při tom jsem se samozřejmě silně praštil do nohy o roh toho šuplíku.
  Se slzami bolesti v očích jsem vyděšeně zvedl hlavu. Ve výhledu na něj my však bránil kuchyňský stůl. Uslyšel jsem však jak se zvuk chrápání zastavil.
  Sklonil jsem hlavu a pevně k sobě sevřel oči. Tiše jsem čekal na to peklo, které příjde.
  Teď mě potrestá. Bliklo mi hlavou. Říkal přece, žádné problémy... Bude naštvaný. Jsem v háji!
  Prosím né... Ne, ne, ne, ne, ne... Já už nic nerozbiju...
  Celý jsem se třásl. Teď mě zmlátí... Potrestá... Ublíží mi... Já nechci...
  O chvilku později mě z panikaření vyrušil další zvuk...
  Zase chrápání? Překvapeně jsem vykoukl z poza stolu. Ležel trochu jinak, ale pořád spal...
  Težce jsem se vyškrábal na nohy a addechl si. Ze srdce jakoby mi spadl obrovytý šutr...
   Celou nohou my projela silná bolest a já sykl bolestí. Roztřesenýma rukama jsem si začal vyndavat střepy z kůže.
  Proč se vlastně toho kocoura tolik bojím, když se v pohodě dokážu zabít i sám? S těmito myšlenkami jsem dokulhal až k těm střepům a dával si při tom pozor, abych na ně ještě náhodou nešlápl. Větší nešika už bych být nemohl...
  Opatrně jsem je všechny sesbíral a rozhlédl se po nějakém koši. Nikde jsem ho však neviděl...
  Bezradně jsem se rozhlédl po celé místnosti. Nakonec jsem se však i se střepy opatrně a co nejtišeji to jen šlo vydal do svého pokoje.
  Zalezl jsem pod postel. Byla tam snad tuna prachu... Málem jsem se rozkašlal. Do rohu jsem odklidil všechny střepy a vylezl zase ven.
  Pohledl jsem zase na své ruce. Měl jsem je pořerané, špinavé a umazané od své krve. Lola mě naučila že když jsem byl zraněný, vždy jsem si měl ránu vyčistit. Ale to by znamenalo, že bych musel zase dolů...
  Rozhodl jsem se že to vydržím. Jak však plinul čas, pořád to bolelo a štípalo. Možná to ani nebylo tak dlouho, ale já na to nemohl přestat myslet...
  Nakonec jsem to vzdal. Už jsem to prostě nevydržel. Bál jsem se co by se mi stalo kdybych si to nevyčistil. Onemocněl bych? Možná... A pomohl by mi? Ne...
  Opatrně jsem opět sešel schody. Málem jsem při tom z nich spadl když jsem došlápl na bolavou nohu. Jen tak tak jsem se stihl zachytit zábradlí, které se však pod míma rukama nepříjemně zhouplo a já dostal na sekundu strach, že i s ním sletím dolů. To už by ho asi probudilo...
  Také se mi ho povedlo umazat od své krve a nemohl jsem to nijak setřít... Mohl jsem jen doufat, že si toho nevšimne a doplahočil jsem se zpět do obýváku.
  Naštěstí pro mě, pořád spal. Prošel jsem okolo něj k umyvadlu. Pak jsem si však uvědomil že mám stejný problém jako předtím. Znovu stoupnout na ten šuplík jsem si už ale netroufl...
  Rozhlédl jsem se po kuchyni ale nenašel tam nic, na co bych mohl vylézt...
  Otevřel jsem pár šuplíků a hledal v nich. Nakonec jsem našel jeden veliký, hrnec. Podle prachu bych si nebyl jistý, zda ho vůbec někdy použil. Když jsem z něho však zvedl poklici abych ho mohl otočit, uviděl jsem v něm dost nechutně zaschlou špínu.
  Pohledem jsem zabloudil k němu. To nikdy nic neumyje?
  Rozhodl jsem se nad tím teď nepřemýšlet a rychle ho otočil. Ten bordel byl na něm tak zatvrdlý, že se ani neodrolil.
  Rychle jsem na něj vylezl. I ten kousek navíc stačil, abych dosáhl na kohoutky a pustil si ledovou vodu na rány na rukou. Kousl jsem se do jazyka jak jsem rychle a pevně zatl zuby abych nevykřik bolestí. To štípání se snad stokrát znásobilo!
  V puse jsem ucítil krev z prokousnutého jazyka který mě už také pořádné brněl. Polikal jsem slzy a snažil se překousnout tu bolest v dlaních a jazyku. Opatrně jsem si tou studenou vodou opláchl tváře. Rychle jsem ten hrnec zase uklidil a vypařil se zpět do svého pokoje kde jsem si zalezl pod deku a tiše doufal, že bude spát co nejdéle...