Takže...
Před začátkem této kapitoli bych chtěla upozornit ty, kteří mají Purple guye mezi svými oblíbenci...
  Já ho příliš nemusím ale tak každý má svůj názor.
  V téhle knize ho budete asi nesnášet, tedy pokud máte alespon trochu rádi Springa XD
  A hlavně budete asi nesnášet mě... No nic...
 

  Seděl jsem na zadním sedadle a sledoval stále se vzdalující sirotčinec. Šedá ponurá budova se suchou trávou a ostnatým vysokým plotem mi pomalu mizela z dohledu. Takhle z dálky vypadala spíše, jako vězení...
  Chyběly už jen mříže v oknech, strážní věže a ostraha...
  Po tváři my přesto stekla slza. Možná to nebylo kdoví jak dobré místo ale přesto... Měl jsem tam přátele...
  Naomi, Nikyho... I Cola... Teď jsem to já, kdo je opouští... Nestihl jsem Colovy ani pořádně poděkovat, možná mě zradil, ale já si to zasloužil. A hlavně, přišel my na pomoct a schytal toho více, než já...
  Ani jsem neměl možnost se s nimi rozloučit. S Naomi a Nikym... Říct jim zbohem a také říct, že jsem to takhle nechtěl... Co se stane až Naomi zjistí, že jsem pryč? Zhroutí se? Bude smutná? Nebo na mě zapomene a půjde dál? Přál bych si pro ní tu třetí možnost...
  Mrzelo mě, že má poslední slova k Naomi byla tak moc hrubá a že jsme se rozešli ve zlém... Už nikdy nebudu mít čas se jí omluvit...
  Navíc jsem za to mohl jen a jen já. Kdybych tolik nechtěl jít ven... Mohl jsem teď sedět v pokoji s Naomi a Nikolasem a být šťastný...
  Zase vtipkovat...
  Zase se pošťuchovat...
  Zase se smát...
  Po tváři mi ztekla další malá slza. Promiňte, že jsem se s vámi nemohl rozloučit... Zbohem... Navždy...
  Pohlédl jsem nahoru a zpatřil barevný nápis: Vrátíš se a zemřeš!
  Zamračil jsem se. Měl jsem z toho místa i s Colem hned vypadnout a tomu kocourovy jsem neměl věřit... Vše by bylo jinak. Byl bych zase se svými přáteli. O Cola by jsme se jistě postarali jako se předtím postarala Naomi o mě. Doufám že bude v pořádku...
  Rychle jsem nahmatal ten zub na provázku, který se my houpal na krku. Pevně jsem ho stiskl a zavřel oči.
  Zhluboka jsem se nadech a vydechl. Ne, né navždy...
  Vrátím se tam, sliboval jsem si v duchu. Naomi se přeci také vrátila. Stačí utéct a nechat se chytit policií nebo dělat u něj problémy aby mě vrátil!
  Vrátím se za vámi...

<◇>

  ,,Vystup." Otevřel u mě dveře ten fialový kocour. Bál jsem se, už nějakou dobu jsme byli mimo město a všude okolo nás byli stromy. Nikdy jsem jich tolik neviděl... Nikdy jsem město neopustil...
  Najednou jsem se cítil divně když nikde na dohled nebyly šedé zdi chránící mě před větrem. Nade mnou se netyčily gigantické budovy, které mi připomínaly, jak strašně malý jsem... A dokonce i velke množství lidí, mezi kterými bych se byl schopný schovat my chybělo...
  ,,Notak vystup!" Zavrčel na mě a já rychle vystoupil. Rozhlédl jsem se po okolí a zpatřil menší chajdu. Moc obyvatelně tedy nevypadala...
  Za mnou bouchly dveře a já překvapeně nadskočil. Ten fialový kocour si odfrkl.
  ,,Předtím jsi vypadal víc odvážně... Tak dělej, tohle je tvůj nový domov a já tu nechci žádné strašpytli." Na sucho jsem polk a narovnal jsem se. Vydal jsem se za ním. Nemám jinou možnost, budu to tady muset nějak přežít než najdu cestu z tohohle lesa...
  Když jsme vstoupili dovnitř, podlaha pod našima nohama vrzala a prohýbala se. Měl jsem strach že se pode mnou propadne a já spadnu do temnoty...
  Všechna odvaha a vzdor, který jsem měl v sirotčinci, mě opustila stejně rychle, jako tehdy přišla.
  Byl jsem na neznámém místě, s neznámou osobou. Byl jsem vyděšený ale pořád jsem se to snažil utajit.
  ,,První dveře v pravo." Ukázal ke schodům. ,,Tam budeš spát." Raději jsem okamžitě vyběhl schody a zalezl do určeného pokoje. Byl malý a prázdný. To jediné, co tu bylo, byla stará dřevěná postel s tvrdou matrací a malý stolek jen se třema krádkýma nohama. Tu čtvrtou nahrazovala nějaká tlustá bychle.
  Pohlédl jsem umatlaným okénkem ven. Všude jen stromy. Pomalu jsem se jednou rukou okna dotkl.
  Chtěl jsem utéct a vrátit se za svými přáteli ale nemohl jsem. V tom hustém lese bych nikdy nenašel cestu zpět do města. Ztratil bych se...
  Pohlédl jsem na skoro zarostlou příjezdovou cestu. Tamtudy také ne. Kdybych utekl, jistě by mě tam našel...
  Oči se mi zamlžilý a já spatřil svůj odraz v nemytém sklu. Velké uši jsem měl už opět připláclé k hlavě a mé velké zelené oči se leskli smutkem a zoufalstvím.
  Ustoupil jsem od okna a vylezl si na postel kde jsem se zbalil v sedě do kuličky. Co jen budu dělat? Odsud se nedostanu...

<◇>

  ,,Pojď sem!" Celým domem se ozval jeho silný panovačný hlas. Leknutím jsem nadskočil a zaryl krádké nehty do matrace pode mnou.
  Nezněl moc nadšeně... Asi měl špatnou náladu. Raději jsem seskočil z postele a urychleně seběhl schody div jsem se nepřerazil. Nechci ho naštvat...
  ,,Že ti to ale trvalo..." Podrážděně zavrčel, když jsem celý zadýchaný doběhl k němu. Okamžitě mi do rukou vrazil rohlík. ,,Tady máš večeři a teď se mi kliď z očí." Zavrčel a okočil se ke mě zády.
  Překvapeně jsem se na rohlík podíval a v očích se mi znovu oběvily slzy, když jsem si vzpoměl, kdy jsem tohle pečivo měl naposledy. Tehdy jsem byl ještě s Lolou...
  ,,Jo a ještě něco." Otočil se na mě ten kocour a já k němu trochu vystrašeně zvedl pohled. Rychle jsem zamrkal aby se mé slzy nodostaly ven... ,,Pokud se o cokoliv pokusíš, zažiješ peklo jasný?! Budeš mě poslouchat na slovo. Za každé neuposlechnutí příjde trest." Vystrašeně jsem zakýval hlavou a vypadl od tamtud. Rychle jsem pelášel zpět do svého pokoje.
  Naomi, Lolo, Enárde, Shadow... Kdokoliv. Prosím, zachraňte mě odsud...

<◇>

  Seděl jsem na parapetu mého okna a bokem hlavy se opíral o špinavé sklo. Bylo mi jedno, že do mě prostupovala zima z venku. Měl jsem náladu na umření...
  Chtěl jsem pryč, ale bál jsem se jen vystrčit čumák z mého pokoje. Zase jako bych se vrátit do té doby, kdy jsem se octl v cirotčinci. Zase jsem měl ze všeho strach. Především z toho kocoura...
  Mé uši byli opět připláclé k mé hlavě a zádům. V rukou jsem žmoulal mé pravé ucho a přejížděl si prsty přes mé zářezy. Bál jsem se i toho, že kdyby zjistil co jsem si dělal, byl by problém...
  Cítil jsem však, jak mě třeští hlava. Zavřel jsem oči a pokusil se tu bolest vytěsnit. Když jsem však oči opět otevřel, vyděšeně jsem pohledl na špinavé sklo. Jako v zrcadle se tam mlhavě odrážel můj obraz. Zdálo se mi však jako bych byl úplně šedý. Srst, oči, vše...
  Viděšeně jsem se od okna odtáhl a zklouzl z parapetu na podlahu. Pousl jsem se do tváře když pod mýma nohama zavrzala podlaha a jen doufal, že to neuslyšel.
  Znovu jsem se podíval na okno. Ta špína způsobovala, že byl můj odraz šedý ale přesto...
  Pomalu jsem vyšel z pokoje a chytil se rukou za bolavou hlavu. Musím je jít napít... V tom pokoji už nechci být... Né když je tam On...