Věnováno Luna_Alex_Stark za každý tvůj komentář a také sis to zasloužila za "odhalení" nové postavy, která tam teď bude dost dlouho a vy mě za ní budete asi nenávidět víc, než jeho XD

  ,,Co tu chcete?" Zeptal jsem se a když jsem si uvědomil že to znělo dost neomaleně, dodal jsem. ,,Tedy promiňte, ale sem nesmějí dospělí chodit." Proč by jim také ty můry ukazovali zákulisí skrývající krutou pravdu o tomto ohavném místě když jim připravyli takové divadlo v hlavní místnosti že? A hlavně... Nevěděl jsem, že je dnes adopční den a jiný důvod proč by tu byl dospělák mě nenapadal.
  ,,Nikdy jsem se moc neřídil pravidly." Pokrčil ten kocour rameny a vykročil k hlavní místnosti kde se asi chystal předat Cola někomu, kdo se o něj "postará." Moc jsem si od toho nesliboval... Tady se buď uzdravíte samy, nebo zemřete...
  Jak je vůbec možné že toto místo stále fungovalo? To nikoho nezajímaly osudy dirotků a nechtěných dětí? To se nás jen chtěli zbavit bez ohledu na to, jak budeme trpět?
  A co ti, kteří si sem pro někoho přišli? To nechtěli nikdy slyšet, jak se jejich majetek měl? Nezajímali se o to? Nebo ti snad ani vědět nechtěli?
  Chtěl jsem se otočit a utéct jako ostatní. Při troše štěstí bych na nikoho nemusel narazit ale... Nemohl jsem Cola opustit. I přes fakt, že mě zradil, zůstal tak se mnou...
  Nemohl jsem ho opustit, on mě prece také neopustil! Budu stejně silný jako on.
  ,,Chvíli jsem vás sledoval." Poznamenal kocour s pohledem upřeným před sebe. Cola pevně držel v náručí. Nechápavě jsem na něj pohlédl. Proč by to...
  ,,Původně jsem chtěl zakročit hned ale překvapils mě." Zarazil jsem se. Řekl to naprosto nenuceně a tudíž jsem poznal, že nelže. Ale přesto, to myslel vážně? Já ho zajímal? Já?! Vždyť já nezajímal nikoho!
  ,,Nečekal jsem od takového, s prominutím, prcka, aby vyzrál nad dvěma starším, větším a hlavně silnějším protivnímům." Musel jsem se zamračit. To, jak mi lichotil se mi moc nelíbilo. Možná to ale bylo tím, že jsem to nikdy nezažil...
  ,,K čemu jim to všechno ale je? Když jim chybí mozek..." Zavrčel jsem. Fialový kocour kráčející vedle mě se od srdce zasmál.
  ,,Líbíš se mi, máš kuráž. Původně jsem sem přišel pro nějakého kocourka, ale myslím, že jsem trochu změnil plány." Zasekl jsem se a vystrašeně na něj pohlédl. Srdce jako vy se mi zastavilo.
  ,,C-cože?!" Potřeboval jsem se ujistit, zda jsem slyšel dobře. K mé smůle, mé uši se nepletly...
  ,,Chtěl bych tě adoptovat, co ty na to?" Usmál se na mě mile.
  On se mě ptal... Uvědomil jsem si. Nebral mě za věc, kterou si může koupit... Nevěděl jsem co dělat.
  Vypadal, že je moc hodný ale měl jsem tu Naomi s Nikym. Nemohl jsem je tu jen tak nechat!
  Nechci. Nemůžu být adoptovaný. Co kdybych už poté nikdy Naomi s Nikolasem neviděl?
  Ať si ty plány zase změní zpádky a vezme si třeba Cola. Ten si to zaslouží víc... Já o to nestojím a ani to nechci.
  Tohle rozhodnutí však zřejmě nemělo být pro mě...
  ,,Dobrý den pane." Přišla k nám jedna z můr a já se raději schoval za toho kocoura. On jí okamžitě strčil do rukou Cola. Stále byl v bezvědomý. Začínal jsem o něj mít opravdu strach... Co když je opravdu vážně zraněný? A co mu ty můry provedou?!
  ,,Tento mladý kocourek byl napaden starčí generací, měla by jste s tím něco udělat a on potřebuje lékařskou pomoct." Můra, v které jsem poznal tu věčně otrávenou výkejní v jídelně, na něj překvapeně zamrkala.
  Chtěla ještě něco říct ale to už k nám přišla další vychovatelka. Byla to bílá mladá kočka a narozdíl od své staré šedé kolegině ještě nestrácela nadšení a trpělivost s dětmi. Tedy až na mě...
  Fialový kocour se na ní zářivě usmál a zeptal se. ,,Kde mám vyplnit papíry? Rád bych si adoptoval tohoto špunta."
  Rád. Adoptoval. Špunta... Vzpoměl jsem si na to, co jsem tehdy křičel do temné, pomalu světlající, vlivem brzkého rozbřesku, oblohy.
  ,,Tomu, kdo si mě adoptuje zničím život!" Stáhl jsem uši. Já jsem Spring a Nikdo si mě adoptovat nebude! Ani někdo tak milí jako on.
  Chystal jsem se vydat pryč ale on aniž by se na mě podíval mě drapl za rameno. Překvapeně jsem na něj pohlédl. Jak to mohl vědět..?
  Ta bílá kočka na mě pohlédl a vytřeštila na mě oči. ,,My-myslím že by jste si měl svůj výběr raději rozmyslet. On je..." Zastavilo jí drcnutí do žeber od druhé kočky. Muselo to být dost bolestivé, dostat loktem do žeber a podle toho, jak si třela bolevé místo, také bylo.
  Šedá kočka zřejmě nechtěla aby se ten fialový kocour dozvěděl co si to nasadil do kožichu a já se zamračil. Chtěli se mě prostě zbavit.
  ,,Co se děje? Je tu snad něco v nepořádku?" Kmitl kocour ušima a Můra se trošičku zavrtěla jak se snažila přijít na nějakou výmluvu. Nakonec však s povzdechem a s nevraživým pohledem na své kolegini zpustila.
  ,,On je trošičku divočejší než se zdá..."
  ,,Viděl jsem a jsem s tím zpokojen." Prohlásil a já se mu pokusil vykroutit. Držel mě však moc pevně.
  ,,Myslím že jste neviděl to co by jste..." začala opět bílá ale šedá Můra jí poslala pryč s tím, ža má připravit papíry k adopci. Nezapoměla jí při tom podstrčit Cola. O něm však nic neříkala. Zamračil jsem se. Adopce je pro ně zřejmě důležitější...
  Začínala mě pohlcovat panika. Ne! Nemohl si mě adoptovat! Vždyť to by znamenalo že už nikdy neuvidím ani Naomi, ani Nikyho. Dokonce se ani nedozvím, jak dopadne Cole!
  ,,Víte, jen potřebuje pevnou ruku aby ho zkrotila." Prohlásila Můra a já se znovu pokusil vyškubnout ale asi jsem ho už naštval protože mi stiskl rameno tak silně, až jsem vykřikl bolestí a jen tak tak se udržel na nohou.
  Překvapeně jsem k němu zvedl pohled a setkal jsem se opět s tím pohledem, který vyžadoval respekt a naháněl strach.
  ,,Nebojte se." Promluvil k té kočce ale zrak nezpouštěl ze mě. Ta Můra se pousmála a on také. Okamžitě mi ztuhla krev v žilách a srdce se mi divoce rozbušilo. ,,Toho u Mě dostane nadbytek."