Na chvíli ustaly všechny rány a já se lehce rozmazaným pohledem zadíval k místu, kde jsem předtím viděl Cola.
  Chvíli mi trvalo než jsem našel rozmazanou černou kubku chlubů a ještě dýl, než jsem na něj byl schopný zaostřit.
  Ležel kus přede mnou, z pootevřené pusy mu stékal pramínek krve. Oči měl zavřené a jeho bok se jen lehce třesavě zvedal.
  ,,Cole..?" Zašeptal jsem téměř ochraptěle. Nereagoval. Poháněn strachem o něj jsem se k němu pomalu začal posenovat. ,,Cole..."
  Těžce jsem se k němu doplazil a lehce s ním zatřásl. Pořád nereagoval. ,,Cole..." Zrak se mi znovu zamlžil, tentokrát slzami.
  Uslyšel jsem smých. Smáli se mému strachu o Cola. Smáli se jeho bolesti...
  Vůbec jim nevadilo, že mu tolik ublížili. Zatnul jsem zuby a stiskl pěsti až se mi do dlaní zaryly mé krátké nehty. Jak jsem si teď přál mít ostré drápky jako Cole...
  ,,Zbabělci." Zachrčel jsem a cítil, jak mi po bradě teče pramínek krve. Začal jsem se zvedat. Všichni se na mě otočili.
  ,,Zdá se," zasmál se ten kocour. ,,Že králíček chce přídavek!" Těžce jsem se dostal na nohy a i přes silnou bolest jsem se narovnal. Pohledem jsem nemýřil na ně, ale za ně.
  ,,Všichni šikanátoři mají jednu věc společnou." Pohlédl jsem prázdným pohledem na děti, které se přišli podívat jak jeden šikanátor mlátí druhého ale nakonec s hrůzou sledovali, jak zmlátili do bezvědomí jednoho z nich. ,,Každý má strach."
  Pětičlená partička se zasmála, ale já v tom uslyšel tu faleš. Jen chtěli, aby to znělo sebejistě a aby má slova zněli jako bych už mluvil úplně z cesty.
  Viděl jsem v očích těch dětí strach. Vůbec jim nedocházelo, že kdyby se spojili, nikdo tady by na ně neměl. Od nich se pomoci nedočkám, uvědomil jsem si a zvolil tak jinou strategii.
  ,,Nejste onic lepší než oni!" Rozmách jsem se rukou směrem k té skupině, která už se ke mě začala přibližovat. ,,Přišli jste se podívat na to, jak budu trpět."
  Teď, když jsem to vyslovil nahlas, bylo mi z toho ještě hůř, než když jsem si to uvědomil. Pohlédl jsem na toho černého zajíce co byl nejblíž ke mě ale stále jsem ještě mluvil k dětem krčících se v rozích.
  ,,Je my z vás všech nanic. Chápu, mě jste pomoct nechtěli. Zasloužil jsem si to. Ale co Cole? Ten si to taktéž zasloužil?!" Ten černý zajíc po mě hrábl tlapkou. Neuhl jsem, ani jsem se nepokusil jakkoliv z jeho sevření vykroutit když mě chytil.
  ,,Už zmlkni ty malej parch..." Dřív než to stihl doříct jsem se rozhoupal, zbalil se do klubíčka a ve správnou chvíli rychle vykopl svýma silnýma nohama.
  On se skroutil v pase a pustil mě. Trochu neohrabaně jsem dopadl na všechny čtyři ale rychle jsem se donutil vstát a čelit dalším nepřátelům.
  Nemá cenu hrát si na něco, co nejsem. Nejsem kočka abych měl drápy. Nejsem pes abych měl silné čelisti. Nejsem medvěd abych měl od přírody větší sílu v rukou. Já byl králík, a musel jsem si najít svou vlastní cestu jak se odsud dostat.
  Bez rozmyslu po mě vyrazil ten fialový medvěd. Nedal jsem se na útěk jak očekával, jen jsem pomalu couval. Byl rychlí, ale neohrabaný.
  Na poslední chvíli jsem uhl, znovu se zbalil do klubka a kotrmelcem jsem se dostal dál od něj. O minutku později narazil do zdi, která ještě před chvílí stála přímo za mnou a on se složil vedle svého parťáka.
  Dva ze tří zbývajících, králík a kocour, zaváhali ale ta fena je proti mě vzburcovala jediným pohledem.
  Trochu jsem zacouval. Teď proti mě šly tři další. Snažil jsem se nedat najevo strach ale pravda byla, že už my došli nápady jak je porazit... Celé tělo mè bolelo a jen stěží jsem ovládal třes, který se do mě z vyčerpání stále dával.
  ,,To by stačilo!" Ozval se celou chodbou burácivý hlas a všichni do jednoho se za ním otočili. Zrak jsem měl již opět trochu zamlžený ale přesto jsem uviděl obrysy postavi stojící uprostřed chodby. Stála tam fialová kočka a podrážděně švyhala ocasem.
  Naomi! Úlevně jsem vydechl. Ona mi pomůže. Jistě bude vědět co dělat!
  Jenže má úleva přišla předčasně. Bylo tu pár věcí, které tu nesedly.
  Naomi by jistě u ostatních s tou svou milou povahou neměla takový respekt. Taktéž srst této kočky byla v mnohem jinačí. Chyběli jí ostatní Naominy barvy jako bílá a růžová. A hlavně, ten hlas vzbuzující respekt už jen při jeho zaslechnutí rozhodně nepatřil Naomi.
  S rukama v bok a s naštvaně švyhajícím ocasem sem a tam sták uprostřed chodby dospělí fialový kocour s rozložitými rameny.
  Všichni se začali urychleně trousit pryč. Něco v pohledu toho kocoura jasně říkalo, že není radno si s ním zahrávat.
  Rychle jsem došel ke Coleovi a pokusil se ho vzýt do náruče. Všechno mě však bolelo a on byl moc těžký... Ztěží jsem s ním pohl...
  ,,Smím ti pomoct?" Ozvalo se nade mnou vlídně. Nečekal jsem to a když se mi ještě o ucho otřely jeho fousky, křekvapeně jsem ucukl. On se jenom pousmál a aniž bych cokoliv řekl vzal Cola do náručí.
  ,,D-děkuji..." dostal jsem ze sebe trochu rozpačitě. Teď, když byl blíž, jsem si všiml že má na sobě fialovou košili naprosto totožného odstínu jako jeho srst. Kalhoty měl taktéž fialové, ale mnohem tmavší. Oči měl pro směnu světlounce fialové až to skoro působylo, že byl slepý. Uplně jiný než kdokoliv, kdo tu pracuje...