Cole se na mě díval se směsicí překvapení, strachu a nevěřícnosti. Neměl jsem odvahu divat se mu do očí a musel tak odvrátit pohled.
  ,,Víš... Bál jsem se. Že mě všichni využijete a pak zradíte jako to udělal Shadow..." Povzdechl jsem si. ,,Jak to udělali všichni..."
  Odvážil jsem se pohlédnout na Cola. Seděl tam aniž by se jen hnul. Teď se na mě díval vyděšeně.
  ,,Vím, že pro mé chování není omluvy ale přesto... Promiň. Nezasloužil sis to, nikdo z vás. Neměl jsem to dělat. Omlouvám se..." Jeho pohled teď vypadal zděšeně. Vím že to po tom všem bylo trochu... Bylo to až příliš pozdě abych to zachránil, to my bylo jasné, ale takové zděšení jsem nečekal. Čekal jsem spíš že na mě bude naštvaný, nebo že my nebude věřit ale tohle...
  ,,Cole?" Zašeptal jsem. ,,Je ti dobře..?" Černý kocourek náhle vystřelil na nohy jako by ho ani nic nebolelo a málem mě tak srazil.
  ,,Ne! Takhle to být nemělo!" Větší kocour se začal zběsile otáčet. Při tom švihal rozrušeně ocasem a ježil nervózně srst.
  ,,Cole? Co se děje?" Proč ho nic nebolí? Pobýhá tady jako by ho nikdo...
  ,,Králíček vylezl ze své díry..." Zasmál se za mnou jeden zákeřný hlas. Prudce jsem se otočil. Pomalu ke mě šla ta hnědá fena se zákeřním úšklebkem na tváři. Za ní šly ten králín s kocourem.
  Stáhl jsem uši při zvuku jejich smýchu a rychle jsem se rozhlédl po únikové cestě. Jenže druhou stranu chodby zatarasili ti dva. Černý zajíc se na mě zákeřně usmíval a ten medvěd si už mnul ruce.
  Spolupracovali... Šly po jediném cílu. Po mě. Neměl jsem šanci. Bylo jich pět a já byl sám...
  Ne. Né pět...
  Pomalu jsem se otočil k černému kocourovy co stál kus ode mě a kmitel nervózním pohledem po ostatních.
  ,,S-springu..." Vystrašeně se na mě podíval. ,,J-já nevěděl že ses změ..."
  ,,Ty si se přidal k nim..." Zašeptal jsem zrazeně. Opět se to stalo. Opět jsem se pokusil být milý. Neměl jsem si ho vůbec všímat. Měl jsem zůstat v pokoji...
  Za skupinkou stále se přibližujících násilníků se objevilo pár dalších dětí.
  Přišli se podívat na to, jak mě zmlátí... Uvědomil jsem si znechuceně. Mohl jsem se pokusit utéct, třeba by se mi to i povedlo ale proč? Stejně nemám Kam utéct.
  ,,Springu já..." Pokus se znovu promluvit Cole. ,,Nechtěl jsem aby to zašlo tak daleko... Já..."
  ,,Já ti přišel pomoct..." Zašeptal jsem. Díval jsem se na něj prázdným pohledem. Těžko se mi dýchalo. Cítil jsem se strašně. Zrazeně. Zdrceně...
  ,,Springu já nechtěl..." Vykřikl téměř histericky a po tvářích mu začali stékat slzy. Možná bych také měl brečet. Prosit, aby mě nechali být. Pokusit se utéct. Cítit strach...
  Nic z toho jsem se však nechystal udělat. Žádný z těchto pocitů se nedostavil. Jen jsem tam dál zdrceně stál a se sklopenýma ušima a svěšenými rameny zíral na Cola.
  ,,Fajn smrade." Oslovil ho jeden z nich, ani jsem se nesnažil zjistit kdo. ,,Svůj účel jsi splnil a teď vypadni dřív, než ti skutečně ublížím." Cole se na mě omluvně podíval a sklopil uši.
  ,,Promiň, nechtěl jsem to udělat..." Čekal jsem, až se otočí a se staženým ocasem uteče ale neudělal to. Místo toho udělal pár kroků ke mě a když jsem se ani nehl, opatrně mě vzal za ruku.
  Pohlédl jsem nejprve dolů na naše spojené ruce a pak jsem se zahleděl do jeho tváře.
  ,,Nenechám tě v tom, příteli." Nemohl jsem tomu uvěřit. I přes to, že jím nejspíš cloumal strach se rozhodl tu se mnou zůstat...
  Ale ani tento čin mě tolik nezahřál u srdce jako to, jak mě oslovil. Příteli. I po tom všem, co jsem udělal... Co jsem mu provedl aniž bych měl důvod...
  S lehkým úsměvem jsem jeho ruku pustil a udělal pár kroků vzad. Nechápavě na mě pohlédl. Když na mě upřel ty jeho velké modré oči plné nepochopení a i strachu z toho, že jsem ho zavrhl mě až bolestivě zasáhlo a způsobilo krádkou, ale nemalou bolest v mé hrudi.
  Proc jsem byl takový blb a přehlížel ho? Mohl jsem mít skvělého kámoše...
  ,,Díky, žes mi odpustil." Zašeptal jsem aby to slyšel jen on. ,,Ale jdi. Nechci aby tě zmlátili za něco, za co si mohu sám..."
  ,,Ne! Nenechám tě tu." Řekl rozhodně a dřív než jsem ho stihl zastavit se otočil na tu fenu a zasičel na ní s vytasenými drápky ostrými jak břitva. ,,Nech ho být!"
  ,,Tak malý kocourek si dovoluje na psa?!" Přestala se smát a s přimhouřenýma očima na Cola zavrčeka. ,,Asi bych ti měla připomenout, kam patříš skrčku!"
  Rychle po něm chňapla rukou a Cole po ní ve strachu sekl tlapkou. Všichni překvapeně sledovali jak Coleova rána, byť nechtěná, zasáhla svůj cíl.
  Fena více spíš s překvapením než-li s bolestí zakňučela a udělala krok zpět. Překvapeně se dotkla své tváře kde se nacházeli čtyři celkem hluboké rýhy.
  To jen tak nezmizí... Pomyslel jsem si s bolestnou jistotou když jsem si vzpoměl na své rány po kterých my zůstali ošklivé jizvy.
  Okamžitě jsem se chtěl vrhnout za Colem, který se vystrašeně krčil kus před ní. Opět to neudělal úmyslně ale reflexivně. Strachy se ježil a trochu i prskal jako obyčejná kočka. Bohužel jsem byl příliš pomalý.
  Hnědá fena se na něj zuřivě vrhla a začala do něj mlátit hlava nehlava. Jako odpověď na její naštvané funění se ozíval tlumené, bolestivé sténání.
  ,,Ne!" Vykřikl jsem a okamžitě k nim vyrazil. Do cesty se mi však postavil ten fialový medvěd a srazil mě pěstí k zemi.
  ,,Nikam nejdeš." Zavrčel a to už u mě byl i ten černej zajíc a párkrát si do mě kopl.
  ,,To. Máš. Za. Tu. Barvu. Ty. Bastarde!" Co slovo, to silný kopanec do břicha. Nemohl jsem dělat nic jiného než se snažit krýt hlavu a doufat, že sem přišli jen aby mě zmlátili a né, aby mě... Nechtěl jsem na to ani pomyslet.
  Stále mě vše bolelo z minula a bál jsem se, že pokud mi nic nezlomili minule, udělají to teď...
  Nezdálo se, že by se chystali přestat...