Přiznávám, pořád jsem se někdy choval jako malé dítě. Ale tak co? Bylo my šest, možná šest a půl. I když jsem se snažil chovat samostatně, zřejmě jsem pořád vypadal jako mrzák...
  ,,Opravdu se nechceš vrátit Springy? Přeci jenom..."
  ,,Nechci." Umlčil jsem Naomi dřív, než stihla dokončit větu. Od chvíle co jsme opustili můj pokoj se můj slovnít omezil především na slova: ,,Ne," ,,Nechci," a občas i ,,To zvládnu sám."
  Naomi byla prostě až moc starostlivá. Měl bych být rád, přeci jen, ona a Niky byli jediní, které jsem alespoň trochu zajímal ale realita byla zcela jiná.
  Nedošli jsme ani k jídelně a já už byl z těch jejích otázek pěkně mrzutý. Niky si toho všiml a raději se ode mě držel dál. Narozdíl on Naomi, on věděl čeho jsem schopný s takovou to náladou...
  ,,Naomi, nech mě prosím alespoň na chvíli na pokoji!" Už jsem to prostě nevydržel. Třeštila mi z těch jejích slov hlava. Copak mi mohla ublížit procházka?! Pokud vím, chodit ještě umím...
  Naomi překvapeně zamrkala. ,,Springy, já jen že by sis mohl ub..."
  ,,Chůze my fakt neublíží." Zavrčel jsem. ,,Nech mě alespoň na chvíli být."
  ,,Ale..."
  ,,Ku*va cos nepochopila na tom že chci být chvíli sám bez těch tvých keců?!" Zavrčel jsem na ní. Sledoval jsem jak se nejdřív narovnala, v očích překvapení až s trochou děsu, pak však sklopila své velké uši a zatvářila se dotčeně a uraženě.
  ,,Tak promiň, že mám o tebe starost." Zasyčela na mě a mě v tu chvíli došlo, jakou blbost jsem to udělal.
  ,,Naomi..." Pokusil jsem se jí zastavit a natáhl jsem k ní ruku. Ucukla přede mnou, otočila se a vydala se pryč. Naštvaně při tom švihala ocasem.
  Sesul jsem se po stěně na zem. ,,Co jsem to zas vypustil z té dvé huby..." Zašeptal jsem a smutně si položil bradu na kolena. ,,Jsem blbej..."
  ,,Nejsi." Ozvalo se vedle mě a já ucítil, jak se mi o ruku někdo otřel. Nikolas se posadil vedle mě do tak těsné blízkosti, že kdyby se posunul ještě o kousíček blíž, sedl by si mi rovnou na hlavu. ,,Asi bych jí také brzy zastavil, i když... Asi né takhle..."
  ,,Takže jsem blb." Konstatoval jsem. Nikolas už nic neříkal a tak jsme tam seděli dál v tichosti.
  Po chvíli jsem však zaslechl něčí hlasy a jak jsem mohl z Nikolasových nastračených uší vyčíst, on taktéž.
  ,,Znáš je?" Zeptal jsem se. Nebylo potřeba chodit kolem horké kaše. Jsme oba králíci, mámé vynikající sluch. Nikolasův pohled mi však už předtím prozradil odpověď.
  ,,Přátelé..." Přitakal Nikolas pomalu a z jeho pohledu byla jasně vidět touha se za nimi hned teď vydat.
  Přátelé... Proč my to slovo znělo tak falešně? Tak... Ani nevím jak. Pro mě asi mělo toto slovo trochu jiný význam ale...
  ,,Jen běž," pobýdl jsem ho a lehce do něj strčil. Nechápavě na mě pohlédl.
  ,,Nenechám tě tu samotného!" Protestoval. Povzdechl jsem si a lehce se k němu naklonil.
,,Když mi bylo pět, můj otec mi zabil matku a mě zmlátil a vyhodil na mráz na ulici, já to přežiju." Nikdy jsem se s tímto nikomu nesvěřil, tedy... Jednou...
  Asi jsem neměl ani teď, obzvlášť né jemu. Ani nevím co mě to popadlo ale už to nešlo vzít zpět...
  Nikolas na mě vytřeštil oči. Otevřel pusu a zase jí zavřel jako ryba na suchu. Trpělivě jsem s posnutnělím výrazem čekal co příjde.
,,T-t-to je hrozné! To jsem nevěděl. Muselo to pro teby být..."
,,Už je to pryč." Uklidnil jsem ho položením své ruky na jeho stehno. ,,Já si dětství moc neužil. Nebavil jsem se s ostatními, nehledal si přátele. Teď mi tyto zkušenosti chybí, neudělej stejnou chybu..."
  Přikývl, pořád ještě trochu zmateně. Pak váhavě vstal a s ještě třemi ohlédnutími zmizel za rohem. Osaměl jsem. Jak já tu samotu nenáviděl ale stala se součástí mého ubohého života. Každý den jsem jí prožíval znova a znova společně s velkou dávkou smutku. V takových chvílích jsem nikdy nemyslel na nic hezkého ale dnešek byl přeci jen něčím jiný...
  Každé správné dítě chtělo být jako jeho rodiče. Mít je za vzor a říkat si, že jednou budou stejný, jako oni. U mě to bylo zcela naopak a přesto...
  Myslím že jsem se svému otci podobal každým dnem víc a víc. Možná jsem ho už svými činy i předčil...
  Může být vražda menším zločinem než šikana? Která oběť trpý víc?
  Z mého rozímání mě vytrhli až tiché stény. Překvapeně jsem při tom zvuku zvedl uši. Pomalu jsem vstal a vydal se za zdrojem toho zvuku.
  Ke vzlykům se přivali i údery a sprosté urážky. Než jsem se však dostal na konec chodby, všechny zvuky ustaly.
  Chvíli jsem váhal ale když jsem pak pohlédl za roh, zpatřil jsem tak na zemi ležet černého kocourka. Těžce dýchal a celý se třásl.
  Okamžitě jsem v něm poznal Cola. Zamračil jsem se. Nejdřív Nikolas a teď on...
  Pomalu jsem k němu došel a klekl k němu. Má bolest teď šla stranou.. ,,Cole?" Zašeptal jsem potichu. On ke mě pomalu zvedl svůj pohled. Jeho oči se mi zdáli tak jasné, až to bylo divné. Neviděl jsem v nich žádné stopy slz. Že bych váhal tak dlouho?
  ,,P-příšels m-mě do-dodělat?" Zeptal se rozklepaně. Jen ztěží držel hlavu nad zemí. Konejšivě jsem mu položil ruku na rameno. Možná bych ho i stiskl ale bál jsem se, že by mu to způsobylo bolest. Mohl se takto cítil Nikolas, když se pro mě před pár dny vrátil?
  ,,Jak tě to napadlo?" Hnusilo se mi jen to pomyšlení, natož ten fakt, že si to o mě můj bývalý přítel myslel... ,,Už nejsem takový." Zašeptal jsem a pomohl jsem mu se posadit.
  ,,Promiň..." zašeptal jsem a když jsem uviděl jeho nechápavý bojácný pohled, posmutněl jsem ještě víc. ,,Za to všechno... Byl jsem hrozný vůl a ty sis to nezasloužil..."

  Tak... Co si o vývoji příběhu zatím myslíte? Jak myslíte, že Cole zareaguje? Odpusti Springovy nebo né? Nebo to bude úplně jinak?