Oba odešli na jídlo. I když jsem tu měl něco nasyslené, nám třem by to na dlouho nevydrželo.
  Teď, když byli pryč, jsem měl jedinečnou šanci. Zhluboka jsem se nadechl až mě zabolelo mezi žebry, zadržel dech a sesunul jsem se z postele na zem.
  Bolelo to, hodně. Ale nemůžu jen ležet. Musím vstát a chodit! Nebo se nudou ukoušu.
  Raději jsem se na zrcadlo ani nepodíval. Co když by to začalo znovu? Nedovolili by my ho odehnat...
  Vždy ho zastrašila má bolest. Proč ale? Bál se snad krve? To je blbost, díky sobě jí viděl pořád. Nebo snad bolesti? Proto jí dopřával nám dvoum?
  Nevím, a asi ani vědět nechci. Už je to pryč. On už je pryč. Je jen neškodnou minulostí. Vzpomínkou, kterou si v hlavě stále nesmyslně obnovuji...
  Asi jsem přemýšlel moc dlouho protože se za mnou otevřeli dveře...
  ,,Springu?! Co to děláš?! Vždyť si můžeš ublížit!" Naomi byla hodná, ale až přehnaně starostlivá.
  ,,Naomi..." Začal jsem klidně a trochu i smutně. ,,Já už nezvládnu sedět a nic nedělat! Musím chodit. Musím běhat! Potřebuji to, nebo se tu zblázním. Naomi, prosím..." Upřel jsem na ní prosebný pohled.
  ,,Springu, chápu tě. Ale co když se ti něco stane?" Pořád jsem se na ní díval se staženýma ušima. Bylo to ode mě trochu zlé ale musel jsem.
  ,,Chození je přirozená věc né snad? Pokud se mám uzdravit, musím i chodit né?" Namítl jsem. Neměla na to co říct. Pouze si smutně povzdechla.
  ,,Fajn, ale půjdu s tebou. Ještě by ti někdo něco udělal." Rozhodl jsem tu druhou větu ignorovat. Tak takové to je, když se o vás někdo zajímá? Ani nevím, jak to popsat. Zvláštní. Někdy trochu nežádoucí ale zároveň... Tak zvláštně příjemné a uklidňující. Nebyl jsem všem ukradený...
  ,,Díky!" Objal jsem ji. Už my tady z toho asi začalo šibat. Byl jsem tam snad týden a skoro furt sám! Ano, byli tu se mnou, oba dva. Ale ani oni tu nemohli jen sedět a povidat si...
  Nejsem rád sám. Je to divné. Tak... Nepřirozené. Vždycky mě přepadne smutek... A stále se bojím že se vrátí on...
  ,,Ale počkáme ještě na Nikyho, aby nás pak nehledal ano?" Přikývl jsem. Nikolase, skráceně Nikyho, jsem měl i celkem rád. Byl fajn, akorát se tak trochu bez zeptání ke mě přestěhoval...
  Pořád mě nějak poňoukal a zlobil mě. Vím, že to nemyslel zle. Byla to jen hra, akorát jsem moc neznal její pravidla. Nikdy jsem si takhle nehrál. Když jsem žil na ulici, nebyl na hraní čas a předtím...
  Sedl jsem si na postel a zadíval se do blba. Byl jsem hodně plachý... Zničil mi dětství... Jako malí jsem se jiným dětem vyhýval. Bál jsem se jich, ani nevím proč. Byl jsem prostě bázlivý a také jsem byl dost velký srab ale...
  Ale co my zbývalo? Doma stačilo špatně šlápnout a byl řev. Někdy i krev. Nejvíc mě však bolelo, když to na sebe vzala moje máma. Nechtěla, aby mě mlátil a brala to na sebe. Každý průšvih, každou věc, která se mi teď přišla tak absurdní! A taoy že byla!
  Až teď my docházelo, co dělal. To on ty problémy vyvolával. Chtěl mít důvod... Důvod, aby se mohl vybýt. To si nemohl sakra třeba koupit boxovací pytel?
  Samozřejmě že ne... Boxovací pytel nekřičí...
  Dveře se otevřeli a z nich vykoukl malí bílí králíček.
  ,,Ahoj Niky." Pozdravila ho Naomi a já se pousmál. A je to tu zase.
  ,,Neříkej mi tak!" Řekl nevrle. ,,Zní to jako pro holku!" Neměl to rád, dost často si mi stěžoval s prozbou, abych Naomi domluvil. Mě to však připadalo celkem v pohodě jméno. Já to své také zvládám...
  ,,Springu! Pomoz mi!" Sedl si na postel hned vedle mě a upřel na mě ty své modré oči. S úsměvem jsem se otočil na Naomi a nasadil vážný výraz. Předklonil jsem se a opřel se loktem o koleno.
  ,,Jo Naomi. Neslyšíš Nikyho prozby?! Mohla by jsi Nikyho brát také trošku vážně." Řekl jsem jakoby vážně a dal důraz na jména v těchto větách vyslovené.
  Niky vedle mě do mě naštvaně praštil až jsem přidušeně vykřikl. S rukama obepínajíc můj hrudník jsem se předklonil tak že jsem se hlavou dotkl kolen.
  Byla místa, která pořád ještě hodně bolela. Některá ta bolest byla snesitelná ale jiná, jako například právě tato, už tolik né.
  ,,Jste oba tva blbý!" Vykřikl uraženě a já ucítil, jak se začal zvedat. ,,Já tu..." Zarazil se. ,,Springu?" Ucítil jsem jeho ruku na mém rameni. Lehce se mnou zatřásl ale nereagoval jsem.
  Tiše jsem zasténal. ,,J-j-já nechtěl! Promiň!" Vykřikl zoufale a já ucítil jak se ke mě přitiskl. Rukama mě objal přes záda a ruce. Hlavu mi natiskl do ramene a stále dokola opakoval.
  ,,Promiň, promiň, promiň! Já nechtěl! Já vážně nechtěl!" Uslyšel jsem jak popotádl. Bylo to roztomilé. Tak on se o mě bojí jo?
  Už jsem to nevydržel a začal se tlumeně smát. On se ode mě odtáhl a chvíli na mě překvapeně civěl. Jak jsem si všiml, měl stále v očích slzy.
  ,,Ty blbče!" Vykřikl jakmile mu to došlo a strčil mě do ramene až jsem se zakymácel. Pořád jsem se však smál, i když to bolelo. ,,Já se bál že jsem ti ublížil!" Možná by jeden řekl že bude naštvaný, ale Niky se místo toho začal smát také a úlevně se sesul na postel vedle mě. ,,Ty jsi fakt blb!" Postěžoval si ale s úsměvem na tváři.
  I Naomi, které jsem tím svým výstupem asi málem přivodil infarkt se k nám po chvíli přidala.
  Bylo to tak krásné. Ještě nikdy předtím mě nebolely tváře ze smíchu. Bolela mě také i žebra ale to byla malá daň za to, že jsem mohl být alespoň chvíli šťastný. Tak moc jsem si přál, aby byli tyhle šťastné chvíle nekonečné.
  Padl jsem po zádu na matraci vedle Nikyho a snažil se popadnout dech. Niky do mě lehce strčil.
  ,,Pořád jseš blbec." Konstatoval s úsměvem na tváři. Zasmál jsem se. Kde vůbec nabral takovy slovník? Ja v jeho letech bych se hambou propadl kdyby mi z úst vyletělo něco takového...
  ,,A kdo měl bobky když se na mě jen podíval?" Zasmál jsem se.
  ,,No to nevím koho myslíš." Zapíral. Mohl bych se s ním takhle slovně přetahovat ještě dlouho ale čekala mě procházka. Jako by mě každý sval v těle víc a víc povzbuzoval.
  Vytáhl jsem se do sedu a pohlédl na Naomi. ,,Tak co?" Naklonil jsem hlavu na stranu. ,,Jdeme?"
  Byl jsem jak na pérkách. Těšil jsem se že konečně opustím tenhle špatně větratelný pokoj. Jako bych byl někde dlouho vězněm a teď mi konečně dovolili vycházky.
  Niky vedle mě se také posadil a nechápavě kmital pohledem mezi námi dvouma a srandovně přitom stříhal ušima. ,,A kam že jdem?" Zeptal se. Usmál jsem se a Naomi si povzdechla.
  ,,Projít se." Usmál jsem se a on taktéž. On mi rozuměl a věděl, jak jsem se tu nudil a jak jsem se těšil na tenhle okamžik.

  Padesátá kapitola! (Původně jich ani tolik být nemělo ale já se hold rozepsala XD)
  Obávám se však, že se pořád nenacházím ani v půlce knihy takže tato kniha bude extrémě dlouhá tak snad vám to nevadí XD
  A jak se vám příběh zatím líbí? Co si o něm myslíte?