,,Protože se mě všichni bojí." Zavrčel jsem a vstal. Nebudu se tu s ním dál vybavovat.
  ,,A proč? Vždyť si celkem milí!" Usmál se na mě. Můj smých ho však zarazil. Pohlédl jsem na něj a s škodlibým úsměvem jsem sledoval, jak zruhl.
  ,,Jo, já jsem milí." Zasmál jsem se. ,,Ale to," přiblížil jsem se na k němu a s uspokojením sledoval, jak ho pohlcuje strach. ,,Je už hodně, hodně dávno."
  Cvrnknul jsem ho do nosu až sebou překvapeně trhl a vydal jsem se pryč. Všichni mi uhýbali z cesty. Tentokrát mě fakt nasrali. Alespoň varovat toho chudáka mohli.

<◇>

  Stál jsem ve svém pokoji. Byla tu už tma. Můj pohled zpočíval na tom, co zbylo ze zrcadla. Dívala se na mě prasklinami pokřivená tvář. Povzdechl jsem si.
  Proč se tak vůbec chovám? Co z toho mám? Dříve či později se mi přece musí postavit...
  Zasmušile jsem pohlédl na to co jsem držel v rukou. Další odraz mě. Mého velkého zeleného oka obklopeného ze všech stran žlutou srstí.
  V uších jsem slyšel svůj vlastní tep. Cítil jsem to ve spáncích, slyšel v uších a přesto... Připadal jsem si jako bych už žádné srdce neměl. Jako bych byl jen skořápka. Uvnitř prázdný. K ničemu.
  Na jeden úder srdce se mi zamlžil zrak a mě se na sekundu zdálo, že je má srst světlounce šedá.
  Rychle jsem zavrtěl hlavou. Docílil jsem tím však jen toho že se mi zamotala hlava a před očima zatmělo.
  Jsi slabý... Ozvalo se jakoby z dálky. Rychle jsem se opřel o zeď abych nespadl.
  Byl to jen blud! Nic víc! Nic!
Za vše můžeš ty! Ten nenávistný hlas s důrazem na poslední slovo...
  Ne. Jdi pryč! Nech mě žít... Zoufale jsem pohlédl k zrcadlu. Svůj odraz jsem viděl jen mlhavě. Rychle jsem polkl, došoural se k němu a chytil do ruky své pravé ucho.
  Jediný způsob jak se ho zbavit...
Udělal jsem si střepem který jsem držel v rukou malí zářez do ucha a nechal se pohltit tou bolestí která spolu s tím přišla. Soustředil jsem se jen a jen na ni. Na ni a na tu rudou tekutinu která mi pomalu stékala po uchu.
  Krev. Fascinovala mě. Její krásně temně rudá barva. Zvládl jsem jí jen tupě sledovat. Začínala mi stékat po tváři. Bolest pomalu odeznívala ale ten hlas už se nevrátil. Krev mi začala kapat na rameno. Byl jsem opět sám. Cítil jsem její teplo. Pro sebe jsem se usmál. Cítil jsem jak mi pomalu klouže po srsti a hledá si nové a nové cestičky. Ale na jak dlouho..?
  I ta krev jednou přestane téct. Jakmile se její zdroj vyplítvá a rána se uzavře... U mě to bylo vždy strašně rychlé. Nebo tak se mi to alespoň zdálo...
  Budu opět nechráněn... Zas na mě bude dorážet...

<◇>

  Seděl jsem opět u svého stolu. Bylo po snídani. Nudil jsem se a tak jsem se bavil tím že jsem po všech, kteří se na mě odvážili podívat hodil nenávistný pohled.
  U jednoho stolu jsem si všiml té bandy. Králík, kocour, fena... Kde byl ten pes? Že by od nich odešel? Nebo tu prostě nebyl? Kdo ví, třeba ho adoptovali...
  Vstal jsem a vydal se pryč. Přemýšlel jsem co budu dnes dělat. Vůbec jsem nevěděl, asi se budu zas celý den nudit, bezvadný...
  O něco jsem se div nepřerazil. Nechápavě a trochu i vytočeně jsem se na to podíval. Na zemi tam ležel ten samý býlí králíček co jsem ho včera potkal. Vypadalo to že upadl, nebo ho někdo záměrně strčil mě pod nohy. Mě to bylo v tu chvíli ale jedno jak se to stalo. Prostě mě to naštvalo.
  ,,P-p-promiň..." zašeptal a začal se zvedat. Uviděl jsem pár lehce pobavených pohledů. Takže vy si myslíte, že když jsem ho jednou ušetřil, že mu to u mě vždy projde?!
  Popadl jsem ho za triko a zvedl ho vzduchu. Musím jim ukázat že jsou pro mě bezcenní, všichni bez vyjímek.
  ,,Davej pozor." Zasyčel jsem na něj. Vystrašeně se na mě díval. Strachem ani nemohl mluvit. Odhodil jsem ho do jednoho rohu. Už jsem chtěl odejít když se mi do cesty někdo postavil.
  ,,Srabe! Dovolovat si na slabší... Že se nestidíš!" Že by se konečně našel někdo, kdo by se mě nebál? Pohlédl jsem na ní a překvapeně ztuhl.
  Co tu dělá?! Tady nemá být! Dívala se na mě naštvanýma růžovýma očima ale pak se v nich zatřpitila jiskřička poznání.
  Bezvadný, to je to poslední co jsem chtěl... Vztek v jejích očí vystřídal šokovaný pohled. ,,Springu..?" Pronesla nevěřícně.
  Tiše jsem zavrčel, otočil se a urychleně odešel. Při tom jsem ramenem strčil do někoho, kdo mi nestihl uhnout z cesty. Nejraději bych ho teď na místě skopal do bezvědomí...
  Neměla tu být. Dohaj*lu! Proč se my všechno ku*vý před nosem?!

<◇>

  Stál jsem opět ve svém pokoji. Na obět ani večeři jsem neměl ani pomyšlení. Co kdybych jí tam přeci jenom potkal?
  Sirotčinec byl veliký... Nemuselo by se to stát ale přece jen... Život mě nesnáší a karma je zadarmo...
  Začínal být večer. Spolu s večerem mi také začínalo hučet v hlavě. Bolestně jsem stisk víčka k sobě a zatnul zuby.
  Ne, už mě nech být! Těžko to mohl být výplod mé fantazie. Chodil přesně. Každý večer ve stejnou dobu...
  Pozvedl jsem ruku s kusem skla. Nepřišel jsem na jiný způsob jak ho vyhnat z mé hlavy než-li pomocí bolesti.
  To mě snad musel chodit strašit?! Umřel snad? Chce mě jeho huch snad posednout?! Chce, abych se už úplně zbláznil?! Za co?! Co jsem mu Já kdy udělal?!
  Nic! To on mě a mé mámě pořád ubližoval!
  Při těch vzpomýnkách mě bolestně píchlo u srdce. Co by jen řekla kdyby viděla co se z jejího syna stalo?
  Zklamal jsem jí... Pomalu jsem zajel ostrým sklem do mého ucha. Jistě by se mě zřekla. Okamžitě vytryskla teplá rudá tekutina. Štítila by se mě. A mě zaplavila malá vlna bolesti.
Mohu si za to sám...

  Nevím, proč tomu mému malému schizofrenikovy pořád takhle ubližuji, tak se mě na to ani neptejte... XD
  Ale brzy se to zase o trochu zlepší...
  A schvláně, kdo ví, kdo se Springymu postavyl? Kdo ta "Ona" je? XD