,,Tady je klid, nemusím se bát že mě někdo zmlátí. Že mě chytí policie ani se bát jestli zítra neumřu hlady nebo neumrznu." Řekl jsem a pokrčil rameny. Nějak se mi zpět do toho znovu nechtělo. A obzvlašť né teď, kdy byl podzim v plném proudu. Do měsíce by mohlo začít sněžit...
  ,,Zlenivěl jsi Springu." Zavrčel. ,,Jasně. Máš tu jídlo, teplo, pohodlí a klid ale není tu to hlavní! Nemáš tu svobodu!" Já že jsem zlenivěl? To je nesmysl! Říká ten, který někdy ani nevystrší pady ze svého pokoje! Kdykoliv bych byl schopný znovu žít na ulici! Jenže on neví jaké to tam je... Žil přece celý život tady. Nemůže to vědět.
  ,,Neurážej mě. Ty nevíš, jaké to na ulici je." Zavrčel jsem trochu podrážděně. Žití na ulici rozhodně neberu jako svobodu...
  ,,No právě! Nevím! Nikdy jsem svobodu nezažil! Chci jí pocítit. Chci být volný." Odmlčel se a zkoumavě se na mě podíval. Ten pohled jsem mu oplácel. Ani trochu se mi to nelíbilo. ,,Pokud si tu chceš zůstat a nakonec se nechat adoptovat aby se z tebe stal jen další z mnoha líních blbců, klidně si tu zůstaň. Ale já tu nebudu!"
  Prohledl jsem si ho zkoumavým pohledem. Byl sice silný ale tohle nemůže zvládnout sám...
  ,,To nemyslíš vážně..." Zavrčel jsem. On by mě klidně opustil? Po tom všem?! A ještě mě bude urážet... To bych do něj neřekl... On si však jen povzdech.
  ,,Chtěl bych, abys šel se mnou ale nemohu tě nutit... Ale já to tu už prostě nezvládnu! Musím pryč! Chci vidět také něco jiného než tyhle zdi! Pokud máš alespoň špetku rozumu tak půjdeš také. Tady se z tebe stane jen línej tlustej králík!"
  Povzdechl jsem si. Proč mě to od něj tak bolelo? Zažil jsem už i horší ale přesto... Tohle si o mě myslel? Že zlenivým a ztloustnu? Tady se to snad ani nedalo. Ano, nebyl jsem tou vychrtlinou jako tehdy ale tlustý rozhodně nejsem!
  ,,To si o mě vážně myslíš?" Promluvil jsem smutně. Tohle opravdu bolelo. On se překvapeně zarazil.
  ,,No, víš..." Nevěděl co říct. ,,Tak jsem to úplně nemyslel..." Spíše už zašeptal. Já ho pouze dál sledoval pohledem ale když už nějakou dobu nic neříkal, odvrátil jsem od něj pohled. Možná nejsme zas takový přátelé, jak jsem si do nedávna myslel...
  ,,Dobře... Jdu s tebou." Promluvil jsem nakonec, kdy už se Shadow otáčel s tím, že s ním nepůjdu. Rychle se na mě zase otočil.
  ,,Vážně?" Teď jsem si připadal jako ten starší já. Shadow byl tak nadšený...
  ,,Ale mám dotaz." Nemohl jsem ho jen tak opustit. A ve dvou se to vždycky lépe táhne.
  ,,Jaký?" Zeptal se okamžite.
  ,,Jak se odtud chceš dostat? Jen tak nás odtud asi nepustí." Zavrčel jsem a založil si ruce na hrudi.
  ,,To musím ještě domyslet ale do týdne budeme volní!" Byl tak nadšený... Ale já se bál. Takového ho vůbec neznám.
  To on mě učil být opatrný za každých podmínek a teď byl najednou tak nadšený a nerozvážný... Skoro jako malí kluk, kým vlastně z části i byl, i když jsem na to u něj nebyl nikdy zvyklí.
  Bál jsem se že to dobře nepromyslí. Pokud nas chytí, bude to náš konec...

<◇>

  Seděl jsem tiše v našem pokoji. Byl jsem tu sám, Shadow šel hledat pomůcky na ten svůj úchvatný plán...
  Mě se to však pořád moc nelíbilo. Tohle nemohlo vyjít! Nikomu se to ještě nepovedlo tak proč by mělo nám? Nemohl jsem mu to však rozmluvit. Byl tou myšlenkou úplně posedlí! A pořád, to on byl z nás dvou ten starčí, ten silnější a také ten chytřejší. Byl Velitel, a já jeho pomocník, nic víc. Opět to bylo takhle...
  Dveře se otevřeli a dovnitř vešel Shadow. V každé ruce měl batoh. ,,To jsi ukradl kde?" Podivil jsem se. On se jen pousmál a položil je na zem doprostředka místnosti.
  ,,Máš to?" Zeptal se místo odpovědi. Nic jiného ho nezajímalo... Žásné: Jsi v pořádku? Nestalo se ti při tom něco?
  Proč také že? Posmutněl jsem ale přikývl. Plán byl přece důležitější...
  Nenápadně jsem došel až ke dveřím do kuchyně a opřel se o zeď tak, že když se dveře otevřeli, ukryly mě ve svém stínu.
  Z nich vyšla ta věčně otrávená kočka a vydala se pryč. Ani se neohledla a tak si ani nevšimla že jsem dveře chytil aby se nezavřely.
  Opatrně jsem vešel dovnitř a mezi rám dveří a dveře samotné jsem vložil kámen tak, aby se úplně nezavřeli a já tak nezůstal uvězněný uvnitř.
  Rychle jsem tam popadl jeden nenakrájený chleba a nějakou zeleninu nejspíš do zítřejší polévky. Když jsem pak otevřel jednu z beden, našel jsem tam spousty konzerv.
  Nechápavě jsem se na ně podíval. Ty by měli být pro nás... Ale my tady něco takového v živodě neviděli. Zamračil jsem se. Takže nám dávali kusy starého chleba a samy si tu syslili tohle?! Byl jsem naštvaný, to by je zabilo nám alespoň něco dát? Abychom neumírali hlady? To kvůli jejich lakomosti nás nechali se o jídlo někdy i poprat?
  Měl jsem chuť vzít celou tu krabici a odnést jí všem. Ale nemohl jsem. Byla moc těžká a já neměl čas...
  Na chodbe jsem uslyšel kroky. Musím jít, nesmí mě tu chytit!
  Ukázal jsem k hromadě jídla co se měli stát našemi zásobami.
  Kromě starého chleba na hromadě také byla nějaká ta zelenina a jako bonus jsem si vzal i pár konzerv.
  Jednu z nich jsem držel v ruce a chvíli si s ní hazel. Shadow se na mě usmál. ,,A kdes to vzal ty?" Zasmál se.
  ,,Ty Můry si to tam syslily pro sebe." Zavrčel jsem naštvaně. To Shadowa prochu překvapilo.
  ,,To jako vážně? K čemu jim to všechno bude?!" Zavrčel a konzervu si ode mě vzal. Naštvaně si jí prohlížel. Potom se na mě usmál.
  Ten pohled mě trochu vyděsil. Byl to spíš zákeřný úšklebek než-li úsměv. Co ho to zase napadlo?
  ,,Co říkáš na to že bychom jim před našim útěkem trochu zaškodili?" Zamrazilo mě v zádach když jsem si vzpoměl na poslední průšvych co někdo způsobyl...
  ,,Ale za to pak zaplatí všichni..." Zašeptal jsem. Jeden nezkušený zloděj, který byl chycen. Trpěli za to všichni. Tři dny bez jídla nezvládal každý tak v  pohodě jako mi a mě jich bylo líto. Shadow my však tehdy zakázal jim pomoct, prý by jim to přišlo podezřelé...
  ,,No a co? My už tu nebudem, tak proč bychom se zajímali?" Zasmál se Shadow. Vystrašeně jsem na něj hleděl. Co s ním ten nápad udělal? To nemohl myslet vážně... Takto ublížit spoustě nevinných.
  Ale on to myslel vážně. Připlácl jsem si uši k hlavě. Smrtelně vážně...