,,Co Ty tady vůbec děláš...?" Zašeptal náhle a já nechápavů nakloním hlavu na stranu.
  ,,Tohle je i můj pokoj ale jestli chceš abych odešel tak já..."
  ,,Tak jsem to nemyslel." Přerušil mě a pak náhle něco tiše zamumlal. Nerozuměl jsem mu ani slovo a tak jsem k němu došel blíž.
  ,,Co jste říkal?" Hodil po mě trochu naštvaný pohled. ,,Tedy co jsi říkal?" Opravil jsem se tedy rychle. Byl to prostě nezvyk... On si povzdechl ale pomalu pokračoval.
  ,,Myslel jsem to tak že... Že sem nepatříš. Mezi nás, ke mě..." Moc jsem tomu nerozuměl. On si náhle sedl na svou postel.
  ,,Někdo takový jako ty by si zasloužil pravou rodinu. Sice v to nevěřím ale... Někoho, kdo by tě měl rád a staral se o tebe. Je jen málo takových, ale ty by sis to zasloužil." Zarazil se, jako by snad přemýšlel nad tím co právě řekl. Já mu pořád nerozuměl. Když jsem měl rodinu, bylo to větší bolest než cokoliv jiného...
  ,,Nenávidíš mě hodně?" Zeptal se náhle. Překvapeně jsem na něj pohlédl. Proč bych ho měl nenávidět?
  ,,Vůbec." Odpověděl jsem a pokrčil při tom rameny. ,,Proč bych tě měl nenávidět? Vždyť jsi mě už tolikrát zachránil!"
  ,,Protože jsem na tebe hnusnej! Ubližuju ti!" Zařval na mě až jsem sebou polekaně trhl. ,,Vidíš? I teď tě děsím..." Dal si hlavu do dlaní. Pořád jsem ho sledoval. Když si vzpomenu jak jsem se ho kdysy bál...
  Tehdy, kdy jsem přijal jeho nabídku, jsem doufal, že na mě bude zlí. Abych ho neměl rád, ale stal se pravý opak.
  Byl hodný, to už jsem zjistil. Pouze to nerad ukazoval před ostatními. Moc těmto věcem nerozumím ale myslím si, že se před ostatními chová tak jak se chová proto, aby mu nikdo nemohl ublížit...
  Byli jsme prakticky stejní...
  Došel jsem k němu a chytil se ho okolo pase. Překvapeně ztuhl. ,,Jsi ten nejlepší přítel, kterého jsem kdy měl."
  Váhavě mi obětí vrátil. Dlouho jsme takto seděli než se nakonec odtáhl a smutně si povzdechl.
  ,,Springu?" Zeptal se pomalu. Mé jméno vyslovil tak zvláštně... ,,Ty mě opravdu bereš jako...
  Jako kamaráda?"
  ,,Ano." Usmál jsem se okamžitě a bez jediného zaváhání. On jako by však posmutněl...
  Co jsem udělal? To jsem zas řekl něco špatně?
  ,,Jak jsi přišel k Takovému jménu?" Změnil náhle téma. Naklonil jsem hlavu na stranu.
  ,,A co ty? Tvoje jméno také není moc běžné." Pokusil jsem ho od toho odlákat. Marně...
  ,,Ptal jsem se první." Povzdechl jsem si. Nechtělo se mi o ní mluvit...
  ,,Někdo mi ho dal..." Zašeptal jsem. Shadow vedle mě dlouze vydechl a padl zády do postele.
  ,,To je mi jasné, ale kdo? Tvoje matka to asi nebyla co?" Řekl trošku posměšně. Už zase začínal, a to jsem si myslel že přede mnou si na nic hrát nemusí...
  Pousmutněl jsem a zabodl pohled do země přede mnou.
  ,,Máma je mrtvá..." Zašeptal jsem. Říct to nahlas bolí nejvíc, skoro jsem neudržel slzy.
  Jedna moje část stále doufala. Doufala že tohle všechno byl jen špatný sen a já se opět probudím a před sebou uvidím usměvavou tvář mé maminky. Nebo že je maminka stále naživu a přijde si pro mě. Že mě odsud zachrání. Jenže to bylo jen bezvýznamné přání malého králíčka. Nikdy se to nezplní...
  Koutkem oka jsem si všiml jak ztuhl. Shadow se vytáhl do sedu a podíval se na mě.
  ,,Jak jsi se vůbec dostal sem? Dal tě sem tvůj otec? Nebo někdo jiný?"
  ,,Policie..." Odpověděl jsem. Teď už jsem věděl, že to nebyli žádné příšery. Ale pořád jsem je tak bral... Pro mě to zrůdy byli. ,,Chytili mě a dali sem..." Stále jsem pohledem probodával podlahu. Nemohl jsem se mu podívat do očí.
  ,,Promiň ale nechápu. Co je policii do těchto věcí?" Zasloužil si odpověď a tak jsem pomalu začal vyprávět co se mi všechno stalo.
  Začal jsem úplně od začátku. Jak to začalo... Na moc věcí jsem si z toho však nepamatoval.
  Vzpomněl jsem si jak tehdy přišel domů. Jak jsem byl rád že ho zase vidím. Proč také ne že? Byl to můj otec...
  Jenže když se s ním šla moje maminka přivýtat, odstrčil jí. Vzpomínám jak tehdy naštvaně prošel okolo mě. Byl cítit tím, co jsem tehdy cítil v té uličce, když jsem čekal na Bellu.
  Když za ním tehdy máma šla, uhodil jí...
  Potom to bylo čím dál tím horší. Vzpomínám si jak máma křičela... Jak se jí pomalu strácel ten upřímný úsměv a nahrazovala ho tím falešným.
  A pak náhle, nic. Ticho. Už jsem jí nikdy neviděl...
  Vzpoměl jsem si na můj poslední den doma. Jak jsem se po dlouhe době odvážil vylézt z pokoje. Musel jsem ven, měl jsem hlad. Ani nevím jak dlouho jsem tam na maminku čekal...
  Vždycky předtím přišla... Slíbil jsem si že tam na ní počkám ale bál jsem se tam být sám.
  On tam seděl ve křesle, schrbený a s hlavou v dlaních. Vzpomínám jak se jeho záda otřásala vzlyky. To bylo poprvé co jsem ho viděl brečet... Poprvé a naposledy.
  Byl smutný, možná mu to bylo i líto. To nevím. Vím jen, že když jsem se k němu přiblížil a chtěl se zeptat co se stalo, vyjel po mě. Najednou jako bych znovu cítil tu bolest, jako bych znovu slyšel všechny ty nadávky. Kopal do mě. Ale nejčastěji na mě řval, že za to mohu já. Že to já můžu za to, že už tu máma není...
  Vzpomínám si jak se nade mnou jeho šedá postava tyčila. Jak si do mě naposledy kopnul a jak vyslovyl svou poslední nadávku. Nepamatuji si už jakou, ale vím, že my dlouho trvalo, než jsem se vzpamatoval.
  Tehdy jsem věděl, že musím utéct. Jakmile jsem se dokázal vyhrabat na nohy, utekl jsem...
  Ucítil jsem Shadowovu ruku na mém rameni ale rychle jsem jí setřásl. Potřeboval jsem to ze sebe dostat. Někomu se svěřit. A on se mi nabýdl. Už jsem to nemohl v sobě držet. Všechno se to na mě sesypalo.
  Řekl jsem mu o všem. O všech, které jsem kdy potkal. O Rous, Enardovy, Lole, Belle s Naomi i o tom malém medvědovi. O všech. O tom, co jsem si s nimi prožil a jak mě nakonec všicni opustili nebo zradily...
  A on mi tiše naslouchal. Poprvé mi někdo naslouchal...
  Až když jsem skončil, uvědomil jsem si že brečím. Shadow si mě přitáhl k sobě.
  ,,Je mi to moc líto..." zašeptal. Moc jsem ho nevnímal. ,,Prožil sis toho opravdu hodně..." Řekl spíše zamyšleně. ,,Já strávil téměř celý život tady. Ani si už nepamatuji jak jsem se sem dostal..."

  Vím že tento příběh už všichni znáte ale prostě jsem ho chtěla napsat znovu... 😁